V roce 1980 se nad českou hudební scénou ještě snášela temná mračna normalizace - na rozdíl od rockové hudby v západním světě, která prožívala svůj zlatý věk, byť konceptuální nahrávky a pásma už byly lehce za zenitem. V sedmdesátých letech tolik populární art rock už pomalu vyklízel pole punku a měnil se v moderněji pojatý prog. Nastupovala nová vlna - a samozřejmě také heavy metal. To v Československu se umělci museli potýkat s cenzurou a omezeními. Proto k nám jednotlivé hudební vlny dorazily výrazně později.

Přesto se tuzemští muzikanti, ovlivněni tvorbou Pink Floyd, Rush, Yes či Genesis, začali pouštět do složitějších projektů. Výsledkem pak byly tematicky sevřené celky. Ty naživo kladly nároky na vnímání posluchačů, kteří bývali za tu námahu odměňováni audiovizuální show s divadelními prvky (masky, kostýmy, hra světel a dýmu, filmové dotáčky) a jakýmsi únikem z tehdejší šedivé reality.

Průkopníky tohoto artrockového proudu ovlivněného vesmírnou tematikou se u nás stali zejména Václav Neckář a Bacily s programem "Planetárium" a Progres 2 s "Dialogem s vesmírem". Po nich následovali další: tematicky už trochu jinde M.Efekt a jejich "Svět hledačů", Abraxas se svým pásmem, Oldřich Veselý a Synkopy, Futurum a na Slovensku Collegium Musicum, Fermáta a další. Do tohoto prostředí přispěl i Olympic svými "Prázdninami na Zemi...?".

Prázdniny na Zemi...?

Na první pohled se může zdát, že jde o obyčejnou rockovou desku, která kráčí ve stopách olympikovské melodiky. Však po znovuzrození této kapely, kdy do ní nastoupil baskytarista Milan Broum a pozměněná sestava natočila skvělé album "Marathón", by se to i nabízelo. Ale opak je pravdou.

Najednou se objevuje nový koncept odkazující na aktuální ekologická témata, zahalen do roušky komplikovaněji laděného rocku. Sci-fi, vesmírná tematika, utopie? Možná. Ale spíš jen přehlížená realita. Stačilo se tenkrát porozhlédnout po severočeské krajině od Kadaně k Ústí nad Labem. Ta byla doslova prošpikována komíny tepelných elektráren, chemičkami, všudypřítomnými doly a zdeformovaná navezenými vykutanými horninami, všeobecně se se v souvislosti s ní začal používat pojem měsíční krajina. Téma více než hmatatelné. Petr Janda s ním začal pošilhávat po artrockových ambicích.

Sedm písní s podtituly jako "Ptáci", "Voda", "Město", "Strom", "Země" a "Vzduch" tvoří souvislý příběh o Zemi a dopadu lidské činnosti na ni. Vyprávěním vytvořená dystopická krajina je dovršena jakousi rezervací, kde lze ještě spatřit, jak naše planeta kdysi vypadala.

Nahrávka vyniká promyšlenou strukturou a sevřenou formou. Úvodní píseň se opakuje i v závěru, čímž propojuje jednotlivé kapitoly. Zvukové efekty a instrumentální pasáže dávají albu filmový rozměr a umocňují jeho emotivní dopad.

Však jsem také mnohokrát při poslechu tohoto jednolitého hudebního příběhu (naživo se mi jej již nepodařilo vidět a slyšet) před očima viděl zmíněný mikroregion Mostecka, kde jsem tenkrát bydlel. Ten de facto mohl sloužit jako předloha a temná kulisa oné navštívené Země.

Zdeňkovi Rytířovi, autorovi textů, se podařilo s bravurou popsat znečišťování ovzduší, kácení lesů a další problémy, s nimiž se planeta potýká. Jeho texty jsou plné emocí a síly. Nutí k zamyšlení. Po více jak čtyřiceti letech znějí bohužel stále aktuálně a naléhavě.

Pokud se na tento celek podíváme pohledem milovníka art rocku, kolekce nabízí silné skladby, nikterak však rytmicky a kompozičně komplikované. Všemu vévodí Jandův zpěv, tu vypravěčský, tázavý či naléhavý. Vše jde ruku v ruce s textovým sdělením. Tento kontext podtrhuje i jeho kytara, místy doslova riffová, přičemž hned ten první riff ve skladbě "Přílet" je fakt zabijácký.

Navzdory poutavosti děje se v jeho závěru, i přes silné přechozí momenty, zdá, že by Janda & spol. chtěli říci ještě daleko více. Konec působí trochu karikaturně. Respektive, zdá se, že by se na LP další materiál zkrátka nevešel, byť by si některé kompozice zasloužily prodloužení, nebo alespoň lehké zauzlení.

Hudebně se jedná o artrockovou, možná spíše spacerockovou záležitost, která klade důraz více na atmosféru než složitost jednotlivých skladeb.

I v tomto novém stylovém kabátku zůstává zřejmá a snadno rozpoznatelná olympikovská DNA. Nicméně v oné žánrové kolonce jsou muzikanti tak trochu za cudnou dívku, která na prvním rande svému potenciálnímu partnerovi (posluchači) cosi naznačí, ale z důvodu, aby nezklamala nejen sebe, ale i přísně dozorující rodiče (fanoušky, producenty atd.), už více ze své krásy neukáže. A tak, i přes nespornou kvalitu a půvab, působí tato nahrávka trochu uhlazeným dojmem. Jako by se řídila heslem: "Chceme zakusit něco nového, ale nechceme své posluchače vyděsit, a tím je ztratit".

Bohužel se dá rozpoznat, že bubeník Petr Hejduk a klávesista Miroslav Berka, ač si jich jako muzikantů a pro dosavadní přínos kapele vážím, nebyli v tu dobu zcela myšlenkově nastaveni na složitější tvorbu. Tím nemyslím, že by na to hráčsky nestačili, jen se tato nahrávka jaksi vymykala z jejich vlastního hudebního vnímání. Petr inklinoval vždy spíše k popu (v budoucnu založil takto stylizované trio Balet) a Mirek se profiloval jako výtečný rock'n'rollový klavírista.

Slyšíme proto matný bubenický výkon na hraně předvedeného žánru a bohužel ani klávesové party zdaleka neoslní vynalézavostí. Možná i právě kvůli tomu tento klenot naší rockové historie v porovnání s dnešní tvorbou morálně tak trochu zestárl. Zub času se na něm bohužel podepsal.

Onu osu progrese zde tvoří pouze Janda, skvělé Rytířovy texty a dosud neslyšené, výtečné basové figury Milana Brouma.

"Prázdniny na Zemi…?" se zřejmě nikdy, a asi oprávněně, nevyhnou srovnáním s "Dialogem s vesmírem" od Progres 2. Jenže ač se na obou albech objevují podobná témata, zůstávají tyto počiny originálními díly s vlastní identitou.

Ulice

Druhá část ambiciózní trilogie spatřila světlo světa v roce 1981, rok po předchozí kolekci. Zatímco Prázdniny uchvátily posluchače komplexní koncepcí a hlubokými texty, "Ulice" se ubírá písničkovější, přímočařejší cestou. Ústřední myšlenku zde představují mezilidské vztahy.

Nahrávku otevírá a zároveň rámuje svými dalšími dvěma částmi dynamická titulní skladba, která hned v úvodu nastiňuje charakter celého díla. Mrazivé tóny a hutná instrumentace dokážou vyvolat husí kůži a hned v úvodu nasadit laťku vysoko. Popisovaná ulice se stává jevištěm, na kterém se odehrávají příběhy obyčejných lidí. Posluchač tak získává dojem, že zde potkává všechny ty figury a figurky, podobně jako v Nerudových "Povídkách Malostranských", o kterých jednotlivé písně pojednávají.

Petr Janda tentokrát slevil z náročnosti Prázdnin. Artrockový nádech šel do ústraní. Naopak zde zcela dominují zvuk a vlastní písňová tvorba, se kterou se začala kapela prosazovat do televize a rádií. Hudebníci vsadili na chytlavé melodie a svižné vyprávěčské tempo. To oslovilo tehdejší mladou generaci, včetně mě, a nahrávku proměnilo v komerční fenomén. K němu lze přičíst i následně vydávané výrazné singly, ve kterých se dá vycítit dozvuk této dlouhohrající nahrávky.

Oproti minulé desce obsahuje tato i hity. Patří k nim "Okno mé lásky", balada, která se dočkala velkého úspěchu, ale pro mnohé posluchače, včetně autora recenze, časem ztratila kouzlo a zařadila se k otravným evergreenům. Podobně na tom je "Já (Sobectví)" s rockovým nábojem a chytlavým refrénem, hymna individualistů a rebelů. Přidáme-li k tomu zmíněné singly z onoho období jako "Jasná zpráva" či "Osmý den", vzniká jasný obraz toho, jak se formace prezentovala do půle osmdesátek.

Na druhou stranu "Ulice" dokáže drnknout i na temnější strunu v podobě "Černé mše za nukleárního Boha" či "Tváře slov" s hutnou atmosférou a naléhavým textem. Naopak odlehčení přináší hravá "Paní Nostalgie" s reggae rytmy a melancholickými slovy o vzpomínkách na minulost.

Svého času jsem tuto nahrávku sjížděl poměrně často. Jak už jsem zmínil, některým skladbám bohužel nešlo uniknout, jak je tehdejší média kolovrátkově točila. Olympic zabrousil do vod, které jim byly více vlastní než koketérie s náročnější hudbou, což dokládá následný přísun pop-rockově laděných singlů. Slovo pop nepovažujte v tomto případě za sprosté, berte ho spíše jako škatulku, která v tu dobu seděla této partě asi nejlépe.

"Ulice" bezpochyby zůstává jedním z jejích nejslavnějších alb a právem patří k pilířům české rockové historie. I když se jedná o dílo s menšími nedostatky, jeho síla tkví v chytlavosti, upřímnosti a nadčasovosti.

Laboratoř

Tři roky po vydání "Ulice", které kapela vyplnila oslavami dvacátého výročí vlastní existence, se vrátila s dalším kamínkem do své skládačky. S "Laboratoří" se celá trilogie uzavírá.

Již na první poslech si nelze nevšimnout toho, že po zmíněné pauze je něco jinak. Nahrávka se točí kolem vědeckého pokroku a jeho vlivu na lidstvo - jenže ačkoli se v každém textu objevují různé narážky na slova jako chemie, laboratoř, gen, vynálezy a tak dále, nepřináší souvislý příběh ani vícedílnou kompozici, která by ji uváděla a uzavírala. Zůstalo však prolínání jednotlivých skladeb a tím i dojem, že to na sebe celé navazuje. Jedná se víceméně o pásmo písní spojujících jedno téma.

Ale to není jediná významnější změna. Oproti předchozí desce zde došlo ke zvukovému vývoji. Výsledek působí pročištěnějším dojmem. Zaujme jasnější vokál a oproti dříve zmíněnému pop-rockovému proudu se Olympic (až na výjimky) posunul k moderněji pojatému, ostřejšímu rockovému soundu, tu a tam s vlivy nové vlny.

Hudební vyjádření se příliš nemění. Opět zde najdeme písně s typickým Jandovým rukopisem a jeho osobitou kytarou. Celkově však projev kapely zní tvrději a Berkovy syntezátory jsou uvěřitelnější a sebejistější. Platí to i o celkovém dojmu: formace se zdá sevřenější a vyhranější.

Nacházejí se zde silné skladby - například ta titulní s výtečným, dosud neslyšeným Broumovým sólem. "Pohlazení skoro jako láska" či "Kyvadlo času" přinášejí opravdu zajímavou atmosféru. Dodnes si druhou z nich pamatuji v živém provedení, kdy se na plátně houpalo digitálně stvořené kyvadlo a kapela se ukrývala v jakési promítané světelné síti.

Nechyběl ani nezbytný ploužák v duchu písně "Okno mé lásky", konkrétně "Kartotéka". Její původní verze s názvem "Když nemáš čas celou noc" byla přetextována, aby zapadala do kontextu díla.

Bohužel, příliš nepotěšila (a ani po letech a dalších posleších se to nezměnilo) skladba "Roboti už jdou". Ani přes úžasnou basovou figuru se tohle Olympiku zkrátka nepovedlo. I mistr tesař se někdy utne. Po zmíněné titulní písni a "Kyvadle času" se jako nejprogresivnější kompozice jeví "Podivín", která nabídne temnou atmosféru, jež drží posluchače v pozornosti, tak, že odpustí i to neobvyklé protahování slabik na konci sloky: "Ocitnul jsem se na této planetěěěěěěěě."

Závěrečná "Neučte roboty" pak zaujme varovným, bohužel opravdu aktuální textem v souvislosti s vývojem umělé inteligence. Zároveň patří k těm hudebně opravdu povedeným. Její mezihra vytváří spolu s kytarovým sólem a dramatickým klávesovým podkresem pompézní epilog - a zároveň i završení trilogie.

Celkově "Laboratoř" zní moderněji a nejméně ji nahlodal zub času. Byť k dílu může mít posluchač hromadu připomínek, funguje jako určité znamení doby. Olympic se tady pomalu, ale jistě přiklání k ostřejšímu, chcete-li metalovějšímu, domácímu soundu. Z toho plynula následující alba "Kanagom"(1985) ,"Bigbít" (1986) a "Když ti svítí zelená" (1989) s posilami Milanem "Ferdou" Peroutkou za bicími a Jiřím Valentou na klávesy u posledních dvou jmenovaných počinů.

Trilogie - zhodnocení

"Prázdniny na Zemi...?", první z trojce, představuje bezpochyby vrchol tvorby skupiny Koncepční album s promyšleným příběhem a hlubokými texty uchvacuje atmosférou a nadčasovou tematikou. "Ulice" za ním lehce zaostává jak v hudební kvalitě, tak v obsahovém významu, ale předčila ho svým komerčním úspěchem a nesmrtelnými hity. "Laboratoř" přišla s moderním zvukem a zároveň se nejvíce přiklonila k rocku, ale postrádá koncepční jednotnost a komplexnost.

Přiznejme si na rovinu, že faktor času se na všech zmíněných nahrávkách trochu podepsal. Někde více, někde méně. Přesto si myslím, že tato trilogie Olympiku patří k významným počinům české rockové scény první poloviny osmdesátých let. Také díky ní se kapela opět dostala do kurzu, po angažování baskytaristy Milana Brouma se doslova znovuzrodila. S jeho příchodem dostal Petr Janda opět chuť skládat a výrazně nakročil směrem k tehdejšímu rocku. Samozřejmě musíme brát v potaz, jaký se psal rok.

Že se jednalo o fenomén doby, dokládá i přiložené bonusové CD, které zaznamenalo raritní živé či studiové nevydané verze. Za to, že se vydavatelství Supraphon rozhodlo tato LP zvukově očistil a reeditovat, mu patří dík. Vyzdvihnout si zaslouží mimo jiné také skvělá, obsáhlá a dobovými fotkami nabitá brožura, s jakou se u českých desek moc často nesetkáváme. Společně se třemi vinyly a CD ji fanoušci najdou vloženou v jednom scelujícím obalu.

Tato trilogie zůstává nejen pro mě nostalgickou a stále velmi kvalitní vzpomínkou na mládí, ke které se budu určitě i nadále vracet.