zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1

---

Bylo by bláhové si myslet, že když jste šéfredaktorem musicserveru, budete mít nějaký velký vliv na výsledky výročních žebříčků. Nejsem žádný diktátor. Náš web už téměř pětadvacet let stojí na spíše anarchisticko-demokratických základech, a tak se má loňská nejoblíbenější zahraniční deska do výsledného pořadí vůbec nedostala. A v domácí části se tam neprobojovala nejen první, ale ani ta druhá. Nestěžuju si, jen konstatuju - žebříčky tak stavíme samozřejmě záměrně. Ale rád o této trojici nahrávek napíšu za sebe alespoň v tomto článku.

Nejlepší zahraniční desky

1. Kate Nash - 9 Sad Symphonies
2. Becky Hill - Believe Me Now?
3. Sabrina Carpenter - Short n' Sweet
4. Sheppard - Zora
5. girl in red - I'M DOING IT AGAIN BABY!
6. Dagny - ELLE
7. Pet Shop Boys - Nonetheless
8. Astrid S - Joyride
9. Fletcher - In Search Of The Antidote
10. Nina Nesbitt - Mountain Music

Hudbu, která vás zasáhne, můžete najít téměř kdekoli. Já ji sice určitě nenajdu v jazzu nebo black metalu, kdybych ale tvrdil, že od Kate Nash znám aktivně více než jen její průlomový hit "Foundations", lhal bych. Její muzikálová deska s melodiemi lehounkými jako vánek, spoustou smyčců, feministicko-dívčími texty a podmanivou atmosférou mnou ale loni nečekaně zarezonovala. Nemůžu se jí nabažit a pořád si ji pouštím i půl roku po vydání. Někdy se prostě stane, že vás nejvíc dostane album, o kterém jinak téměř nikdo netuší, že existuje - v redakčním hlasování skončila Nash až na 66. příčce.

Nejlepší domácí desky

1. Karin Ann - through the telescope
2. Grey256 - Tentokrát
3. WYFE - Do You Ever Wonder?
4. The Valentines - You All Look Beautiful When You Dance
5. Kateřina Marie Tichá - Plamen
6. Ben Cristovao - SPEKTRUM
7. Letní kapela - Jako pes
8. MIKOLAS - ONE
9. Vladivojna La Chia - Břehy
10. Květy - 41 minut

O moc lépe v celkovém pořadí neskončily ani mé dvě nejoblíbenější domácí nahrávky. Sedmatřicátá Karin Ann to nejen u mě, ale ani u kolegů každopádně neměla zrovna jednoduché. Hudební pisálci jsou totiž poměrně citliví na to, když jim někdo něco moc tlačí. A v případě této Slovenky (a trošku i Češky) nás zavalovaly tiskové zprávy úplně o všem, co se jí týkalo. A mnohdy i zbytečně bulvární formou. Když si k tomu člověk přidá poněkud iracionální pocit, že díky rodinnému zázemí si zpěvačka nemusela, jako spousta jejích kolegů a kolegyň, nic vybojovat a mohla se soustředit pouze na hudbu... Jenže - u ní opravdu platí "listen without prejudice".

Její albový debut "through the telescope" je totiž čarokrásný. Úplně se na něm odpojila od všech dříve vydaných singlů a ípíček a společně s Benjaminem Lazarem Davisem a Willem Graefem z americké kapely Okkervil River se pustili do mixu folku či alternativní country, kam občas přidali jemné dochucení z jiných stylů. A vznikl naprosto celistvý a dechberoucí počin, který - pokud vás zasáhne - vás zasáhne opravdu silně. Stejně tak ale dokážu pochopit, že někdo album odzívne jako nudné, jednotvárné a odšeptané.

Můj druhý loňský nejoblíbenější domácí kousek patří do úplně jiné hudební říše. Stejně jako u spousty boomerů jde současná vlna domácích rapperů zcela mimo mě - respektive o nich jako šéfredaktor musicserveru samozřejmě vím, ale aktivně je neposlouchám, - nejmladší syn mě ale upozornil na mladíka s nickem Grey256 a jeho desku "Tentokrát", protože "to se ti bude líbit". Líbí. A jak! I když v hlasování celé redakce nahrávka skončila až 41.

Mladší bratr Doriana dosud působil jako spíše béčkový rapper (sorry!), na loňské studiovce se ale rozhodl dát průchod svému rockovému cítění. K ruce si vzal Filipa Vlčka z John Wolfhooker, za bicí posadili jeho kolegu Adriana Janečka a společně nasázeli dvanáct rockových pecek a jednu dříve vydanou taneční božárnu "cool". Někdy není třeba vymýšlet něco nového. Stačí se trošku ohlédnout zpět, přidat nápaditou produkci (tolik aranžérských perliček, kterými sobě i posluchačům Vlček jen mimochodem dělá radost...), chytlavý songwriting a opravdu zábavná a povedená kolekce je na světě.

Zdá se až neuvěřitelné, jak album šlape od začátku do konce a Grey na něm sype jeden hit za druhým. Body u mě sbírá i za to, že mlaďochům na koncertech ukazuje, že 3/4 JWH za jeho zády fungují tisíckrát lépe než jeden znuděný DJ, který mačká play. Nejenže jsem si s mlaďochy užil skvělý klubový koncert v Ostravě, ale dokonce jsem zkoukl i vlogy na YouTube. Prostě fanoušek, neasi. I když naprosto mimo Greyovu cílovku.

Mně se totiž i jako otci tří (post)teenagerů líbí, že se Martin Albrecht na rozdíl od mnoha svých kolegů nechová jako kokot, mumlá jen tak trochu a kromě toho, že je nepochybně talentovaný, působí i jako prostě, ehm..., hodný kluk. Ale to je fakt jen detail na závěr!