V době, kdy pořizujeme tento rozhovor, běží v kinech snímek "Výjimečný stav". Jak ti seděla role v něm? Připravoval ses na ni?

Připravuju se klasicky, abych znal scénář a repliky. Po studiu činoherního herectví na DAMU dostávám nejčastěji menší role v zahraničních produkcích, typicky jsem v kategorii 20-36 oriental-looking handsome agent, boyfriend nebo killer. A tentokrát je to jinak. Hraju jednu ze tří hlavních rolí vedle Táni Dykové a Ondry Vetchého. A dostávají se ke mně pozitivní reakce. Mám pocit dobře odvedené práce a k tomu radost z toho, že jsem dostal takový prostor, už jsem s tím nepočítal.

Jelikož se zrychluje doba a snižují budgety, byl film hotový za čtrnáct dní. Točili jsme ho chronologicky, stěžejní část děje probíhala v bytě, takže to bylo hodně podobné divadelní práci. Během zkoušek s režisérem Janem Hřebejkem se text různě modifikoval, jako herci jsme měli velký prostor ovlivnit dialogy. Šlo o velice radostný proces, ale z jedné věci jsem byl nervózní. Honza totiž chtěl, abych jel režírovat část filmu do Jordánska. Nechtěl jsem mu to zkazit svým neumětelstvím, a tak jsem v sobě pořád řešil, co bude v Jordánsku. Honza mi k té mnou režírované části filmu, což je začátek a konec filmu, nedal žádnou průpravu, moje dotazy vlastně odbyl. Zpětně to vidím jako projev velké důvěry.

Co pro tebe herectví znamená?

Tu nejpohodlnější profesi, co jsem kdy dělal. Kdybych měl štěstí a v Česku obsazovatelnější obličej, dovedu si představit, že bych se jí věnoval víc. Herectví mě nestresuje, nepřivozuje mi trémové stavy, jako když jdu na pódium jako zpěvák. Není to tak dávno, co se mi chtělo před koncertem zvracet ze strachu, že nebudu intonovat nebo slyšet. Podobnou nervozitu jsem z herectví necítil nikdy.

Zmínil jsi režírování filmu v Jordánsku. Dá se to srovnávat s režií videoklipů, se kterou máš bohaté zkušenosti?

Tohle bylo o hodně zábavnější a pohodlnější. Měl jsem štáb, co se postaral o všechno, a já se mohl soustředit čistě na svou režijní práci. Videoklipy bývají omezeny budgetem a všichni dělají všechny funkce. Málokdy se mi poštěstí jen tak sedět na židličce a koukat na monitor. Ale nedávno se to vlastně povedlo, když jsme s Emmou režírovali pro Vojtu Dyka videoklip k písničce "Armáda lásky".

Koho by sis rád zahrál?

Nějakou metodickou roli, která se musí vydřít i fyzicky, kdy člověk musí radikálně zhubnout nebo přibrat... To mě hrozně bralo v šestnácti, když jsem šel obor studovat. Takovou hollywoodskou představu jsem měl, ale příležitostí k tomuhle dobrodružství u nás moc není. Pár výjimek se jednou za čas povede, nastupuje generace herců jako Nedbal, Hes. Mám pocit, že ta dostává o něco více příležitostí dělat práci na té úrovni, jakou popisuju.

Co filmová hudba, přál by sis se na ní podílet?

Ne. Dělají to mí kamarádi a vím, co to obnáší. Líbí se mi představa složit titulní píseň. Ale instrumentálně odbavit celý film, to ne. Fascinuje mě to, mám to rád, ale vůbec nevím, jak bych k tomu přistoupil a jak bych to dělal.

Při jaké situaci jsi zažil výjimečný stav, ať už v jakémkoliv smyslu?

Celý můj život je takový výjimečný stav. Zalézání do krytu v Izraeli při houkání sirén. Narození obou dcer, kdy jsem byl úplně v transu. Úmrtí mého a Emmina tatínka. Covid a dočasná ztráta absolutní svobody. A pak sám pro sebe vytvářím výjimečný stav vždy, když se ukáže, že něco nestihnu. Hodně věcí začínám řešit den po deadlinu, udělám si něco jako bonusový čas, ve kterém konečně začínám fungovat.

Takhle jsi těsně před deadlinem oznamoval Emmě i manažerce Lucce, že místo jednoho alba vydáš rovnou dvě. S tím česky zpívaným jste původně nepočítali. Proč ses vydal touto cestou? Nebylo by lepší představit desky postupně, a ne najednou?

Prostě to ten vnitřní hlas chtěl takhle. Pracovat se mnou je občas peklo. Sice nahlásím, jak všechno bude, ale jsem schopný přijít den předtím s tím, aby to udělali jinak. I když vím, že už to nestíháme. Je to moment, kdy se lidem rozpadají vztahy či spolupráce, a jsou pak za to nenáviděný. Nesnáším se za to, ale zároveň v tom je něco čestného, upřímného vůči tvorbě. Dokážu unést, že někoho naštvu, ale neodpustil bych si, kdybych neudělal to, co cítím, že bude nejlepší.

Dvojalbum vyšlo na konci října a pokřtíš ho 29. května v pražském klubu Roxy. Měnil bys teď něco na něm, když jsi takový perfekcionista?

Ne. Když se věci odevzdají, končí to pro mě. Obrazně jsem to poslal na moře a k někomu to snad, doufejme, doputuje. Už se na to nikdy nepodívám, neposlouchám naše písničky, nedívám se na klipy. Nejsem samožer, navíc, jak správně naznačuješ, hrozí, že bych přemýšlel nad tím, co by šlo ještě změnit.

Anglicky zpívaná část je velkolepá, našlapaná, ta česká se mi zdá komornější, s jemnějšími aranžemi a s důrazem na texty. Řekl si o takové pojetí jazyk? Nakopl tě k češtině hit "Tahle jedna vteřina", za kterým autorsky stojíš?

Docela dost. K tomu se přidala naše vánoční písnička "Šťastný a veselý", kde jsem si poprvé zazpíval česky. Angličtinu ovládám a texty, co v ní píšu, nejsou špatný, ale hlavní roli nehraje pokaždé obsah a sdělení, často má přednost zvukomalebnost věci. Hodně řeším, jestli to zní dost černošsky, bondovsky, sexy a cool.

Češtině jsem se nevyhýbal kvůli tomu, že jsem světák, ale že mě rozbije na kusy, rozbrečí mě jako malý dítě, jsem na ni tisíckrát citlivější a myslím, že vyžaduje vyšší standardy, jinak vyzní směšně. Ať je to Kryl nebo Nohavica, jde o texty, co rozetnou vesmír vejpůl jako nic. Když slyším "Zbytečnou lásku" od Kryla, vím, že žádné slovo nemohlo být o milimetr jinde. Je to komunikace jednoduchosti, citlivosti, věcí, ke kterým vzhlížím. A to je ten důvod, proč mi trvá dlouho udělat něco česky.

Nezvládl bych zpívat blbé texty. Nejsem zištný člověk, nemůžu být takový umělec. Nepohrdám jinými interprety, ať to každý dělá, jak to cítí. Zároveň ale nechci, aby moje tvorba prošla středem, cestičkou, co nenaštve, nerozčílí, nezpůsobí zamyšlení, jen tak prosviští kolem. To odtoleruju jako posluchač, ale ne jako interpret. A ano, na mé dvojdesce má každá věc jinou aranž, zní to jinak než v angličtině. Tam se mi líbí grandiózní trumpety, těžkotonážní bubny a chci se cítit jako Hozier. Ale v češtině by mi z toho bylo nevolno. V ní chci být tenký, intimní. To, co na mě funguje v češtině, je právě tohle. Strohost, civil. Chci posílit aranží slova, aby řízla tam, kde mají, a neminula.

Jak to bylo s anglickou částí?

Ta sestává převážně z už zveřejněných singlů od roku 2020. Nejsem stálice, co by vydávala best of, ale zároveň nahrávka obsahuje všechno, co dosud jako sólový zpěvák mám. Vnímám ji víc jako kompilaci než jako album. Záměrně jsem ji pojmenoval jako Playlist ke konci světa, kdy odlétáš raketou pryč. Nejčistší pravda. Všechno, co jsem napsal v angličtině, se odehrává ve fiktivním světě ve stylu filmu "Potomci lidstva". Svět skončil a my jsme na nástupišti. Zachycuje atmosféru, co ve mně je. Letiště, nástupiště, takové motání mezi kulturou za hranicemi, Českem, Židy, Araby. Nikam pořádně nepatřím.

Nese to vzpomínku na dětství - cestování, kufry. Místo, kde mě vše napadá, je v letadle, ve vlaku, v autě za volantem, v dodávce, v noci. Kolem tebe utíká město, nebe, vesmír. Je to cestovní noční transportní atmosféra, za kterou stojí každá z písniček. To je bod, kde v mý hlavě vzniká píseň. Přijde mi jako absurdistán, že si nějaký kluk na planetě vezme do rukou kytaru a nahrává písničky a pak to posílá do toho světa. Doputuje to k lidem třeba na druhý straně Země a někdo si pak řekne, že poslouchá soundtrack toho, co aktuálně prožívá.

Jedná se o otevřený dopis, ve kterém stojí moje emoce a moment, co jsem se snažil zaznamenat hudebně. Malý poznatek o životě, světě, lásce, bolesti, rodičích. V češtině je to ten samý dopis psaný daleko konkrétněji, protože nejde o přenosný mezinárodní jazyk. Píšu to adresně pro Emmu, Lennon, Ariel, mámu, pro tátu, co už není, pro blízký kamarády, pro tebe. Je to o jeden hovor navíc s dotyčným, kdy neházím fráze ze vzduchu, ale sesumíroval jsem si je v hlavě do konkrétního textu.

O blues-rockovém songu "Savage" jsi prohlásil, že se nikdy nedočká studiové verze. Nejlíp podle tebe zní naživo. Stalo se ti něco takového prvně?

Dřív, než bych se s ním dostal do studia, jsme ho s kapelou nazkoušeli na koncerty. A mám tuhle verzi tak bezvýhradně rád, že žádnou další podobu té písně nepotřebuju. Proto jsem i videoklip k ní pojal jako živák s kapelou. Ano, stalo se mi to poprvé. A nejspíš stejný osud potká i nějakou další mou písničku v budoucnu.

Vizuály obou desek tvoří fotky. Na obalu té anglicky zpívané vidíme tebe v současnosti a na té české tebe z dětství. U druhé si lze všimnou symboliky čísla, která vyjadřuje tebe bez pojmenování s odkazem na název alba.

Je to fotka mě, starého asi deset měsíců, v kufru auta mého táty v Tel Avivu. Číslo znamená SPZ a vlastně to dokonale symbolizuje název "Bez jména a příjmení". Jsem to já v té nejnevinnější podobě, což by se dalo přirovnat i k mému vztahu k češtině.

Druhá fotka vznikla v Paříži, na střeše Českého centra den předtím, než jsme tam s Emmou odehráli první koncert. Do té fotky od Kuby Kriza se post-produkčně přidaly věci, o kterých zpívám. Paříž hoří, protože jsem to zažil. Byli jsme tam, když hořela katedrála. Vzpomněl jsem si tehdy na písničku, kterou jsem měl v té době rozepsanou, s veršem "Paris is burning". V ten moment se ve mně bila mé dvě já. Byl jsem šťastný z toho, že jsem to už napsal a ono se to děje. Zároveň jsem si uvědomoval, že jde o katastrofu. Ta písnička se jmenuje "The End Of The World". Můj první sólový singl.

K českým písním se v bookletu objevují texty a obrázky, zpracovával jsi je ty sám? A najdeme je někde i u anglických skladeb?

Ne, jsou jen na české desce. Chtěl jsem si to napsat ručně a namalovat k tomu obrázky. Do třinácti jsem chtěl jen malovat, ale pak jsem začal hrát na kytaru a přestal s tím. Přes dvacet let jsem nemaloval. Jako jediný ve třídě jsem měl kvůli ADHD povolení malovat, abych se mohl soustředit a zklidnit. Při psaní bookletu jsem zjistil, že nemám rukopis. Do čtvrté třídy jsem psal česky, pak jsem hrozně dlouho psal hebrejsky, pak jsem byl dospělý a spíš digitální. Tolik jsem toho rukou nenapsal za celý život. Jde o moji první českou stopu.

Na společném albu s Emmou pracovalo asi pět producentů. Jak to probíhalo tady?

Bylo jich víc. Chtěl jsem to oddělit, aby se to lišilo. Na češtině jsem pracoval převážně s Marcellem. Vím, jak hezky zachází s jazykem. Byl to dobrý kolega a zároveň průvodce do češtiny, je citlivý, vkusný a včas mě zarazí. Zároveň pochází z jiného backgroundu. Vyzkoušeli jsme tři hudební polohy: "Lásko!" ve stylu "Mám jizvu na rtu", r'n'b "Sex& The City" a fixovskou, plnou kytar "Bez jména a příjmení". Duet s Emmou "Šťastný a veselý" je první věc, co jsme dělali s Adrianem Líškou, a k češtině trochu vážněji jsem se ve skladbě "Světlo" konečně dostal i s jedním z mých nejbližších kamarádů a kolegů Jirkou Burianem, se kterým jsme si doposud česky jen dělali srandu v projektu Kapitán Demo.

Sama Emma se krom duetů "Love is Blind" a "Šťastný a veselý" na albu podílela? Prý tě nutí dotáhnout nápady do konce...

Mimo to, že mi musí dělat produkční, občas kouče, poradce, hlídače tónů, žehliče průserů a připomínače deadlinů, balancuje na dvou rovinách. V první je přesvědčena o geniálnosti každého nápadu, který jsem kdy vychrlil, má přesně jasnou vizi, jak to bude a že tomu každý uvěří. Ve druhé pochybuje o formě vyjádření. Neumím se rozhodnout. V tomto nejsem sebevědomý. Až Emma mě přiměje k rozhodnutí, jak svojí blízkostí a tím, jak mě zná, tak i tím, na čem vyrůstala a jaký vkus má. Singl "Too Far" z anglické části spoluprodukovala s Adrianem Líškou, stejně jako ty dva duety, co jsi zmínila. A taky "By Now", "Lost And Found"...

Ve studiu se mnou bývá téměř vždy, a když cítí, že má něco singlový potenciál, zapojí se jako producentka a přesně ví, kam chce s aranží dojít. Jako umělec jsem se rozhodl, že je neomylná. Je to něčím toxický, blbý a pro mě nutný. Nedovedu si představit, že bych něco vydal bez jejího posvěcení.

Názor má dnes každý, ale kdybych měl dát na každého... potřebuju si to zredukovat. Emma je pro mě berná mince, její názor považuji za stěžejní. A po ní si různé prvotní nápady testuju na Lennonce, hlavně ty české věci. Má dobrý čich a nápady, do písničky "Šťastný a veselý" vymyslela smyčcovou linku a nazpívala sbory. A už hraje na tři nástroje. Trochu mě občas zarazí, když mě upozorní, že v nové skladbě vykrádám nějakou starší. Popřípadě písničku někoho jiného.

Neštve tě trochu, že je už v osmi letech tak dobrá?

Co bych to byl za tátu? Jsem na ni strašně pyšnej.