Čistá krása. Nick Cave & The Bad Seeds v O2 areně odehráli svůj nejpozitivnější koncert

Čtvrteční koncert přinesl milionkrát lepší zvuk než před dvěma lety na Metronome festivalu. Tím je potřeba začít. O2 arena je známá svou proměnlivou kvalitou ozvučení, a kde jeden zvukař bojuje a prohrává, jiný triumfuje. Ačkoliv i v případě Nicka Cavea by možná leckdo s křišťálově čistým zvukem nemusel souhlasit, minimálně v sekci stání u pódia to ve srovnání s Holešovicemi, kde se hudba odrážela od přilehlých pavilonů, tentokrát zvukař jednoznačně vyhrál.

Australský zpěvák v Česku zdaleka nehrál poprvé, popisovat proto jeho aktuálně desetičlennou doprovodnou kapelu a vynášet do nebes, jak fantasticky je sehraná, by se rovnalo letitému klišé o nošení dříví do lesa. Nicméně jakkoliv se nyní řada čtyřicátníků na sociálních sítích předhání v tom, pokolikáté interpreta viděli naživo a zda právě nejnovější koncert patřil mezi ty nejlepší, zastavme se ještě u té sekce stání u pódia.

Záda po takto dlouhém vystoupení, u něhož se příliš netančí, spíše jen zasněně přikyvuje, asi bolela úplně všechny. Odměnou za tu bolest se stala možnost naplno vnímat dění na pódiu a všímat si detailů, které ze zadních řad či ochozů nemusely být tolik zřejmé, neboť doprovodné obrazovky nestíhaly zaznamenat úplně vše. Správné místo tentokrát nesmírně vylepšilo celkový zážitek.

Takto jste mohli vnímat různá gesta a posunky, jimiž Nick Cave ovládal těleso za svými zády. Jak se usmíval na fanoušky, když jim podepisoval cédéčka a památníčky už po druhé písni, kdy zdravil: "Prague! Dobrý večer, Prahooo!" Mohli jste si všimnout, jak bubeník Larry Mullins během "O Children" drží v levé ruce paličku jako čínskou hůlku, aby svými údery do blán celek doprovázel, ale nepřehlušil. Jak se miláček publika Warren Ellis v "Jubilee Street" musel popasovat s tím, že mu pod tlakem praskla struna na elektrické kytaře a musel píseň dokončovat bez ní. Nebo jak později obdobně zápasil s prasklou žíní na smyčci, čemuž se principál uvolněně zasmál. Ukázal u toho zuby, které jako jedna z mála velkých hvězd nemá tak uměle vybělené a upravené, jak to v branži bývá samozřejmé. Dávno ví, že na tom jeho publiku nezáleží.

A samozřejmě - jako už mnohokrát předtím - se vám mohlo poštěstit, že vás zpěvák během svých nekončících výstupů na speciálně připravené molo opakovaně chytil za ruku. Dělal to sice oproti svým zvyklostem střídměji, nicméně sápajících rukou z publika zdaleka neubývalo.

Slova o nejpozitivnějším koncertě mohou možná leckoho překvapit, vždyť po tolika osobních tragédiích, zahrnujících především předčasnou smrt dvou ze čtyř synů, už samotný Cave jen stěží může mluvit o štěstí, nebo dokonce odehrát bezstarostně působící koncert. Ta deprese a tíha na prsou zůstává všudypřítomnou a takřka hmatatelnou, ostatně otiskla se také do spousty písní.

Přesto však Cave působil uvolněnějším dojmem než obvykle. Když si to skladba žádala, deklamoval s patřičným výrazem, ostatně nejednou by leckdo mohl přísahat na to, že se mu u toho i zaleskly oči. Mnohokrát častěji se ale také usmíval. Ne vždy to kameraman zachytil, ale záblesky snahy o optimističtější přístup k životu, o němž ostatně pojednává novinka "Joy", tam zcela určitě nescházely.

Vůbec nejvíc se zpěvák pobavil, když ho kdosi z diváků naučil zkrácené "dík", v angličtině znějící jako "dick". "Nemůžu se dočkat, až to řeknu doma," nemohl se přestat smát za pianem. A následně tak přátelsky nazval svého kolegu Warrena Ellise a chechtal se u toho jako puberťák na základce, který právě vyvedl učitelce lumpárnu.

Velice vkusné a efektní projekce za jeho zády i po stranách pódia se při nových skladbách reprezentujících aktuální sbírku "Wild God" držely grafiky nastolené jejím obalem, vždy se na nich ale objevila klíčová fráze dané písně a znásobila tak váhu vybraných slov. Za nejoblíbenější heslo z ní lze považovat "Stop! You're beautiful" z kousku "Conversion", kterou Nick v průběhu vystoupení i bez hudby opakoval publiku ještě mnohokrát.

Krásných momentů plných silných emocí a velice kvalitních instrumentálních výkonů Praha zažila plnou náruč, kupříkladu sekce čtyř přídavků doslova neměla chybu, památnou se stala i táhlá balada "Long Dark Night" s těžkou frází "Možná, že slunce nesvítí na všechny" a důrazem na akustickou kytaru v režii George Vjestici.

Vůbec nejsilnější moment ale nastal při "I Need You", kdy na frontmana za pianem svítil jediný reflektor a kamera detailně zabírala jeho pokrčený, vrásčitý obličej s hustým, zkrouceným obočím a vy jste tak mohli naprosto dokonale vnímat špičkové procítění této písně v proměňujícím se výrazu jeho tváře. Leckterý hollywoodský herec by takový zážitek nedokázal nabídnout. Hypnotický moment v jedné z nejsilnějších Caveových skladeb zakončovalo opakované volání "jen dýchej", které s příhodně tmavnoucím, až úplně zhasnutým reflektorem dodávalo na přesvědčivosti.

Sedmašedesátiletý umělec se tak svému publiku zase jednou otevřel a zcela se mu rozdal. Kéž by takových interpretů nabízela hudební scéna více.