Ani v závěru festivalu nakonec nezapršelo, nepočítáme-li těch pár kapek po skončení Pendulum a tedy i celého ročníku (Redzed a další z nočního programu, na něž už nezbyly síly, jistě prominou).

Areál se také poprvé výrazněji vylidnil. Ne že by se najednou letiště vyprázdnilo, ale ve srovnání s předchozími dny bylo náhle pod pódii podstatně vzdušněji. Někdy až příliš, a tak jste si ty tisíce lidí rozeseté a odpočívající po kopcích například při The Darkness a mnohých dalších museli u pódií spíše domýšlet. Všechno ale zůstává relativní a nikdo z vystupujících prořídlejší davy nekomentoval, naopak se zdálo, že interpreti byli informováni, že se jedná o závěr akce, a tak snad nikdo z nich nebude odjíždět na další štaci s raněným egem. Platilo to totiž úplně pro všechny, kteří se v Hradci Králové v posledním dni představili.

A i takový Yungblud coby hlavní tahák dne na výrazně lepším koncertě, než byly ty v předchozích letech, si na nedostatek zvednutých rukou nemohl stěžovat. Dojmy Ondry Hricka si ostatně přečtěte v samostatné reportáži, nad její rámec by však bylo fér zdůraznit, že se v posledních dvou letech britský rodák významně posunul.

A to jak po stránce hudební, kdy neotesaný křik a nekonečné hajpování davu daleko častěji měnil za regulérní zpěv, což nejlépe ukázal ve velmi působivé baladě "When We Die (Can We Still Get High?)", tak po stránce osobnostní. "Naše generace je ta, která to už musí zvládnout! Ve světě je obrovské množství temnoty a nenávisti. Musíme držet pospolu!" hlásal, zatímco fanoušci na podporu jeho slov drželi vedle stojící účastníky za ruce a cítili, jak moc to muzikant na místě prezentující ještě nevydaný nový singl "Breakdown" myslí vážně. Je mu šestadvacet a v Hradci se ukázal jako člověk, který jasné melodie postupně mění za jasné názory. A ten výkon, jaký tam zanechal, mu nyní otevřel cestu do ještě donedávna nedostupné O2 areny.

Petr Spálený a jeho Apollo Band navázali na tradici zvaných zasloužilých umělců, dle očekávání ale stan nebyl tak plný jako při podobných koncertech v předchozích letech. Navzdory tomu na místě panovala velmi ohleduplná a laskavá atmosféra, kdy nikdo nevyrušoval po straně sedící seniory z hradeckého domova důchodců, mezi něž se dokonce posadila hostující éterická víla a zpěvákova manželka Miluška Voborníková, která se navíc ochotně fotila se zájemci.

Pan Spálený proti tomu působil úměrně svému věku, viditelně ho zlobil třas v pravé ruce. Fanoušci si koncert přesto užívali a uprostřed stanu veslovali nebo utvořili asi ten nejmírumilovnější circle pit.

Dojemná pohřební klasika "Až mě andělé" v nechtěném featuringu s Palaye Royale hlučícími odvedle, byla kombinace, jakou už patrně znovu neuvidíme. S publikem a přáním, abychom se ještě ve zdraví někdy zase sešli, zakončil osmdesátiletý interpret koncert kromě jiného i známým hitem "Plakalo bejby". A pak už dostali prostor rockeři, v programu trochu krypticky představeni jako Zdena, což je takzvaný running joke z předchozích let, který fanoušci pořvávají podobně jako hlášky z filmu "Asterix a Obelix" nebo "RRRrrrr!!!"

Jonas Brothers rocku předvedli všechno, co od nich už známe z let minulých: od hlasitých vypalovaček přes klavírní balady až po lezení po konstrukci nebo jízdu v nafukovacím člunu. Ostatně i jejich pozice na scéně sílí v posledních letech stejně rychle jako ta Yungbludova. A jelikož i kolegové z musicserveru, kteří je viděli poprvé, odcházeli viditelně spokojení, patrně o napsání reportáží z jejich příštích koncertů bude daleko větší zájem než dosud.

Také Kerry King by si mohl stěžovat na to, že mu pod pódiem nejančilo tolik fanoušků, kolik by se jich tam teoreticky vešlo. To proto, že nikdo neví, kdo je Kerry King. A na rychlou anketní otázku mezi lidmi pod pódiem, který z těch chlapíků na něm to podle nich je, odpověděly tři čtvrtiny dotazovaných, že přece ten zpěvák. A to i přesto, že správný Kerry měl na sobě jako jediný nátělník s logem kapely po něm pojmenované. Fakt.

Evidentně tedy jen v některých kruzích věhlasný kytarista ještě nedávno se loučících Slayer si tak sice postavil po jejich konci novou formaci, do níž sezval zajímavé spoluhráče - konkrétně mezi ně patří zpěvák Mark Osegueda s výraznými prsteny a koženými náramky (Death Angel, Swarm), bubeník Paul Bostaph (Slayer, Testament, Exodus, Forbidden), kytarista Phil Demmel (Vio-lence, Machine Head, BPMD) a basák Kyle Sanders (Hellyeah, Skrew, Bloodsimple, Medication, Piece Dogs, Monstro) - nakonec se ale nechtěně stal dalším důkazem toho, že jméno a tedy i obchodní značka je mnohdy tím nejcennějším, co máte.

V dost podobné situaci se následně ocitl i Dallon Weekes z formace I Don't Know How But They Found Me, který momentálně fanoušky ještě více mate zkracováním názvu na praktičtější iDKHOW. Kdo si v tom marastu nakonec bude v dnešní zrychlené době ještě pamatovat, že se jedná o dříve duo, dnes už jen o sólový projekt někdejšího člena slovutných emo-rockerů Panic! At The Disco?

Vezměte si z toho ponaučení, drahé kapely. Vždyť i na příkladu domácích Support Lesbiens nebo aktuálně Lucie či Dymytry je krásně vidět, že ať už si to připustíte, nebo ne, běžnému divákovi, jenž tvoří klidně i devadesát procent vašeho potenciálního publika, je v naprosté většině případů jedno, koho v sestavě máte a nemáte. Existuje jen zastřešující jméno, které buď zná, a na koncert tudíž přijde, a nebo naopak.

Kdyby si Kerry King pojmenoval svůj nový soubor alespoň s přídomkem (of Slayer), okamžitě by mu pod stage dorazily davy očekávající "Raining Blood" a další hity, které nakonec, i přes výslovný zákaz ptát se na domovskou formaci v rozhovorech, stejně hrát musí. A to i přesto, že sólová deska vydaná teprve letos v květnu nabízí minimálně dvě písničky, tedy "Toxicity" a "Shrapnel", jež z jinak poměrně dost repetitivního thrashmetalového setu, postaveného nově na kytaře značky Dean, vyčuhují svými texty a refrény.

Dle vlastních slov zkušený pijan, jenž se do formy dostává občasným vynecháváním steaků a pětačtyřicetiminutovým cvičením v posilovně, už má ale na září zabookované termíny amerického turné k návratu Slayer na scénu, takže je jasné, že čas strávený nejen na hradeckém letišti zůstane vítaným osvěžením v rámci více než čtyřicetileté kariéry amerického sekerníka. Doufat v nepravděpodobnou druhou desku projektu, který tak brzkým návratem na scénu sami Slayer okamžitě pohřbili, by bylo bláhové.

Zářná budoucnost se těžko zavěští i zmíněným iDKHOW. U nich se ale situace liší v tom, že Dallon Weekes sice má vkus na kraťasy, které zdobil vzor z bondovky "Dr. No", jako tahoun vlastní kapely je ale slaboučký.

V rozhovorech sice nyní hlásá, jak strašně moc se snaží dělat věci jinak a překonávat očekávání, nicméně hudba, jakou s najatými muzikanty coby sólový umělec nyní tvoří, postrádá nosné melodie a zapamatovatelné vokály. Jeho reálnou ambicí tak může být dostat se do kategorie neurazí-nenadchne, jenže stačí si vzpomenout na jeho čtyřmi oktávami disponujícího kolegu Brandona Urieho a Weekes vedle něj shoří jako papír. iDKHOW tak sice ještě mohou nějaký ten pátek plnit kluby fanoušky Panic! At The Disco zvědavými na to, jak zní alternativa, když originál momentálně hibernuje, ale podruhé už jich dorazí jen hrstka.

Narozeniny klávesáka přijeli vůbec poprvé do České republiky oslavit i Bombay Bicycle Club. Odehráli sice znamenitý koncert, jenž dal zapomenout na loňskou katastrofu v Madridu, nenacházeli se tu však poprvé. Jak prozradil frontman Jack Steadman, Prahu si oblíbili už když jim bylo nějakých sedmnáct let a jako spousta dalších Britů před nimi i po nich sem dorazili na výlet za asi-si-všichni-dokážeme-domyslet-čím-nejspíš.

Parta třicátníků, doplněná o nájemné muzikanty a dohromady tak čítající šest lidí, ukázala rychlý průlet svou dosavadní kariérou, vynechala u toho ale svůj nejlepší hit "Feel It". Kouzlo této indierockové formace spočívá v poměrně vrstevnatých písních, které posluchačům nejdou vždy naproti. Nutí jej tak dát jejich materiálu více poslechů a čas na zaměření se na drobnosti a různé aranžerské nápady, které jejich skladby skrývají. Není to o riffech, ale o perkusích.

Skvadra muzikantů vizuálně připomínajících kabinet vysokoškolských pedagogů nadto divákům ukázala pochopení: "Heleďte, já chápu, že je to váš poslední festivalový den a nejspíš po vás tady všichni jen celé dny z pódia křičeli. Tak já teď budu mezi písničkami mluvit tišeji," uvedl sympatický a pokorný zpěvák, jenž viditelně ožil pokaždé, když poznal, že někdo v prvních řadách zná texty jejich písní. Velmi příjemná show, čas na sólový koncert.

Totéž platí i pro The Darkness. Jeden z nejlepších koncertů letošního ročníku začal tím, že si zpěvák Justin Hawkins řekl, že se třeba postaví na hlavu, jen aby lidi pobavil. A tak to i udělal. A ještě u toho zatleskal nohama. Kdy naposledy jste něco takového viděli?

Držitelé tří BRIT Awards svou kariéru postavili na znovuvzkříšení sedmdesátkového hard rocku. A ještě než se kvůli závislosti na alkoholu a drogách dostal jejich zpěvák do léčebny a kapela se mu na čas rozpadla, okupoval jeho obličej pravidelně rubriku horoskopů v Bravíčku.

To proto, že celebrit ve znamení Ryb, které by mohli znát tehdejší puberťáci, v té době moc nebylo. A zatímco u ostatních znamení zvěrokruhu se číslo od čísla osobnosti točily ve velkém objemu, u Ryb jste nejčastěji našli právě Hawkinse, herce Freddieho Prinze Jr. a někdy od roku 2007 pak nově i Rihannu.

The Darkness v roce 2024 nabízí na koncertech řízné kytary, jejich skladby mají tah a sílu, jakou jim za škopky dodává Rufus Tiger Taylor, tedy syn bubeníka Queen. A především je pozvedává hlas o rozsahu pěti oktáv, který devětačtyřicetiletého Hawkinse ani jednou nezradil. Komu alespoň jednou v životě učarovala rocková muzika, ten si musel jejich výkon pochvalovat.

Hudebník mající svou voskovou podobiznu v londýnském muzeu Madame Tussauds se prokázal jako proklatě dobrý showman. Několikrát si zahrál na svůj vzor Freddieho Mercuryho, na vypracované prsní svaly či na jazyk si lepil trsátka, kdy jedno z nich pak hodil do vzduchu, vykopl ho jako hakysák a následně frajersky chytil. A největší hit "I Believe In A Thing Called Love" v úvodu záměrně shodil do parodie připomínající opilého Elvise Presleyho, aby po rozeskákání diváků (bez hudby!) a tím vyjádřené žádosti o originální verzi prodal hit ze soundtracku k druhé "Bridget Jonesové" naplno. Zmínku si zaslouží i alespoň úryvkem připomenutý singl "One Way Ticket" ze druhé studiovky v pozměněných aranžích, protože dodnes zní svěže.

Večer s velkými jmény uzavřeli Pendulum. Drum’n’bassoví experti už Rock for People headlineovali v roce 2011 a dodnes nezapomenutelnou smršť tvrdých beatů a ještě tvrdších kytar v podstatě jen zopakovali. Ale to vůbec nevadí, jejich variování elektronických i živých zvuků se zpěvem stále vitálního Roba Swirea, svírajícího v rukou svůj MIDI controller připomínající elektrickou kytaru, má stále nezaměnitelný zvuk, o divoké světelné show ani nemluvě.

Vzhledem ke komplikované historii, rozpadu a nedávnému obnovení činnosti přinesl jejich set do hradeckého areálu hlavně radost z toho, že jsou zase zpátky. A spolu s tím i divokost a nespoutaný tanec lidí, jejichž unavená těla sice jela na výpary, přesto si ale vytancovali mozek z hlavy. Protože přesně tak jejich hudba působí a působit má. Jako agresivní tlak nutící k pohybu, ať už právě děláte cokoliv. Dokonce zaznělo i pár novinek - třeba taková "Halo", kde si zazpíval frontman metalistů Bullet For My Valentine, určitě stojí za pozornost, stejně jako dnes už legendární dvojice hitů začínající na písmeno W. Závěrečný výstřel konfet s rolemi následovaly už jen poděkování a závěrečné titulky s výčtem organizátorů.

Jsou festivaly, na nichž máte pocit, že jste se jen připletli na teambuilding několika korporátů, které tam rozdaly volňásky svým zaměstnancům a ti to berou jen jako další typ oddechnutí si po práci. A že i v Česku takové akce máme.

Rock for People je jiný. Ne že by na něm sponzoři chyběli, ale o většině z nich ani nevíte. Nesnaží se vás nahnat do svých obrandovaných zón, aby vám vnutili reklamní propisky a vytáhli z vás e-mailovou adresu pro své newslettery.

Jde o festival dělaný lidmi, kteří návštěvníky neberou jako chodící pokladničku, kterým by museli účtovat každý hlt vody, byť i zde za jídlo utratíte (jako na všech podobných akcích) majlant. Především na něm ale jde primárně o hudbu samotnou, a proto je jasné, že stejné návštěvníky k sobě i láká. Ta vášeň je nakažlivá a umožňuje dokázat společně velké věci. Dvacátý devátý ročník velký byl. Ve všech směrech. A nezbývá než doufat, že ten třicátý nenaváže na smutnou tradici smolných výročí z minulosti a místo toho jen dál rozvine to skvělé, co se letos podařilo.

Organizátoři by mohli do budoucna zapracovat zejména na dvou věcech. Hygieně a prachu, jehož se letos na místě vyskytovalo o poznání více. Málo toalet po celém areálu a ještě méně těch, kde si po nich opláchnete ruce, od tak zkušených pořadatelů překvapilo. A že studená voda ve sprchách ve work campu už je ve světě dávno přežitek, si určitě už dlouho uvědomují taky. A i ten prach se dá elegantně vyřešit.

Navzdory tomu všemu ale člověka prostě chytne za srdce, když je po všem a na té nejoblíbenější křižovatce v republice vidíte stovky lidí, kterým už dávno skončil program, ale oni si tam ještě alespoň na reprodukovanou hudbu z nákladního kontejneru příznačně zpívají refrény "I Don’t Care (I Love It)" od Icona Pop a "So What" od Pink a skáčou u toho radostí. Jiní zase zpívají kolem ohniště s kytarou. Další cestou ke stanu. Tou dobou už je dávno jedno, jestli na festivalu zahrál ten nebo onen a jestli se to povedlo víc nebo míň. Nikdo z nich nechce, aby to skončilo. Nikdo nechce ven z kouzelného světa za zrcadlem. O tom je Rock for People.