Ještě než přišla na pódium vyprodaného a od pohovek vyprázdněného SaSaZu, uvítala ji nahrávka "Carrie" od švédských Europe, což nebyla náhoda. Fletcher se totiž vlastním jménem jmenuje Cari Elise Fletcher. Dnes už třicetiletá zpěvačka začala svou kariéru v první sérii amerického X Factoru v roce 2011, kdy ji Simon Cowell přidal s dalšími třemi děvčaty do skupiny Lakoda Rayne. Ta se samozřejmě záhy po vypadnutí ze soutěže rozpadla.

Mýlil se tedy světoznámý porotce? Měl ji nechat projít dál jako sólistku? Možná ano, možná by to v soutěži dotáhla o pár kol dál. Nebo taky ne a vypadla by stejně brzy. Jeho důvody lze ale chápat - častokrát se mu v minulosti osvědčilo, že když dal dohromady více dobře vypadajících, ale průměrně zpívajících lidí, zafungovalo to. Ostatně o One Direction, Little Mix nebo Fifth Harmony už jste někdy slyšeli, nebo ne?

Netřeba si ale nic nalhávat, Fletcher nemá nikterak výjimečný rozsah nebo barvu hlasu. V soutěži postavené mimo jiné právě na vokálních kvalitách by se proto sama až do finále asi nedostala. Přinejmenším je však příjemným zjištěním, že v pražském klubu zpívala naživo, byť ji kromě čtyřčlenné kapely jistil tu a tam i half-playback.

A také to bylo výrazně lepší, než když dcera majitele autosalonů a letušky před rokem ve Vídni předskakovala loučícím se Panic! At The Disco. Ti jí tehdy tak trochu vynahradili covidem zrušené turné s Niallem Horanem. Ačkoliv byl její set v rakouské metropoli logicky o zhruba polovinu kratší, songy začaly splývat poměrně brzy. Památný koncert proto neodehrála, tím spíš, že ji špičkový a naprosto geniální výkon Brandona Urieho a jeho smečky zadupal do země. To by ale zpěvák s rozsahem čtyř oktáv udělal skoro každému.

Do Prahy ovšem Fletcher přivezla i své sotva měsíc staré druhé album "In Search Of The Antidote", a tak už její materiál tolik nesplýval, byť jde pořád o vesměs jen lehce nadprůměrný pop. Dokonce došlo i na silné momenty, například ve čtvrtém kousku "Attached To You" a pátém "Pretending" s refrény silnými jako hovado (© Horkýže Slíže) se rodačka z New Jersey doprovodila i na elektrickou kytaru a zaplněné SaSaZu skákalo do rytmu jako jeden muž.

Celkově bylo skvělé sledovat vřelou atmosféru - publikum z naprosté většiny tvořily zhruba dvacetileté slečny. Jelikož znaly všechny texty nazpaměť, mohla na ně Fletcher zamířit mikrofonem opravdu často. "Na mém koncertě mám dvě pravidla. Za prvé: Můžete být, kým chcete, a dělat, co se vám líbí - zpívat, brečet, skákat nebo klidně o*ukat někoho na hajzlu, když budete chtít! A za druhé: Křičte každý text, co nejvíc můžete!" burácela interpretka v o několik čísel větší kožené bundě. Sundala ji až při skladbě "Ego Talking", což jí vyneslo další nálož nadšeného pískotu.

Američanka příliš nevyužila možnosti si s publikem popovídat a blíže mu představit konkrétní skladby, naopak mnohdy ani nepoděkovala a už hnala k dalšímu songu. Uspěchanost jí ale patrně příliš nepomohla, když i tak z dvaadvacetipoložkového setlistu zmizelo jindy běžně hrané duo "Suckerpunch" a "Better Version". I přesto se jí ale povedlo na diváky napojit, třeba když vzala do ruky kameru a natáčela je. Nebo když se rozhodla v závěru vystoupení přečíst si pořádně některé z desítek cedulí, které fanoušci celou dobu urputně drželi nad hlavou.

Mezi opakujícími se žádostmi o kresbu pro budoucí tetování, duhovými vlajkami na podporu LGBTQ+ komunity nebo hlášením o tom, že se na koncert kdosi vydal až ze Španělska, nechyběly ani vtipné zprávy typu, že podlaha pod majitelkou cedule je mokrá nebo že ve VIP sekci se koná Pornhub casting. Pobavily také cedule "Cari, proč jsi na naše rande přitáhla tolik lidí?" nebo "Cari, řekni: 'Kozy'", což zpěvačka ráda hned několikrát splnila. A když už se zdálo, že cedulím odzvonilo, o pár chvil později se ještě při "Antidote" objevily desítky stejně vypadajících papírů hlásících "We feel like ourselves with you", což interpretku přece jen trochu dojalo.

Jen škoda, že si někdejší hráčka volejbalu a absolventka univerzity v New Yorku nedala trochu víc práce s projekcemi, protože to, s čím přijela do Prahy, byla naprostá hrůza. To už ani nejde nazvat jako abstraktní znaky, ale jen jako úplnou zoufalost. Navíc se projekce i podivně vypínaly, třeba opakující se záběry líbajících se dívek se proto při už zmíněné "Pretending" objevovaly jen v refrénech, po zbytek písně ale byly vypnuté. Windows Media Player z roku 2003 by jí udělal větší parádu než ty podivné obrazce, které si dovezla. Proto je dobře, že to za ni fanoušci vzali. Díky všem těm vzkazům byl aspoň důvod se dívat spíše na ně.

Nakonec se jednalo o dobrý koncert a dojmy z něj jsou zhruba stejně pozitivní, jako když na tomtéž místě vystupovala o pár týdnů dříve s podobnou hudbou Madison Beer. Těžko se ale zbavit srovnání s rovněž podobně se prezentující a o něco déle vystupující Demi Lovato. Na tu zatím Fletcher nestačí ani hlasově, ani co do počtu hitů. Její český koncert ale stále zůstává jen v říši snů, nezbývá proto než se spokojit s tím, co je. A ani to není úplně marné.

P.S.: Majitelé klubu by se do budoucna mohli zamyslet nad tím, jak naloží s vozíčkáři. Mladík, který na koncert vyrazil s doprovodem, byl nucen sledovat ho z plošiny až u baru, kde měl nejen horší zvuk, ale přes dav lidí toho, chudák, ani moc neviděl. Korunu tomu pak nasadil zdejší sekuriťák, který mu svou vysokou postavou, potetovanou hlavou a širokými rameny zabránil vidět alespoň to málo - a do konce vystoupení se ze svého místa nehnul. Kdyby byl co k čemu a spolu se svalnatými kolegy vynesli tohoto návštěvníka nahoru na balkón, určitě by si chlapec koncert vychutnal lépe.