Demi Lovato se konečně nadechla. Tedy - možná spíš vydechla. Její hudební cesta posledních let připomínala roztočený kompas: jednou pop, podruhé rock, potřetí spirituální očista a čtvrté album o tom, jak to všechno už bylo moc. V jednu chvíli to vypadalo, že by mohla přejít k metalu, v druhou, že začne nahrávat meditace s tibetskými mísami. A právě proto je "It’s Not That Deep" tak překvapivě příjemným návratem k něčemu, co se dá konečně poslouchat bez příručky k jejímu osobnímu vývoji.

Lovato tentokrát nechce zachraňovat svět - ani sebe. V rozhovorech otevřeně přiznává, že ji nebavilo donekonečna psát o bolesti a že už prostě není v té fázi života, kdy by potřebovala rozebírat každou jizvu. "Jsem šťastná, zamilovaná a chci dělat hudbu, u které se budu bavit," říká. Zní to banálně, ale právě tohle obyčejné lidské baví mě to působí na téhle desce jako největší zjevení.

Produkčně se Demi obklopila lidmi, kteří rozumějí aktuálnímu popu, ale zároveň vědí, kdy přestat. Žádné efektní vrstvy, které by překřičely samotnou zpěvačku - jen čistý, hladce uhlazený zvuk, ve kterém její hlas může dýchat. Vzešla z toho popová deska, která nepředstírá, že mění svět. Jen prostě dobře zní. A to je dnes možná revolučnější, než by se zdálo.

Už úvodní "Fast" nastavuje tón: svižný beat, refrén jako reklama na pocit štěstí a Lovato, z jejíhož projevu se konečně zdá, že se baví. Následující "Here All Night" pak v disco-popové euforii připomíná časy, kdy se pop ještě nebral tak vážně a "Kiss" by klidně mohla patřit do soundtracku romantické komedie, kde všechno dopadne přesně tak, jak čekáte. A ne, to není výtka - spíš pochvala za odvahu vrátit se k žánru, který si na nic nehraje.

Vrchol alba přichází s písní "Sorry To Myself", kde Demi po všech těch rozechvělých experimentech konečně mluví přímo k sobě. Text typu "I was my favourite hater, but I’m tired, now I’m flirting with hope" shrnuje celé její dospívání v jedné větě. Omlouvá se sama sobě za všechny zbytečné boje, ale tentokrát bez patosu, spíš s jemným úsměvem a nadhledem člověka, který už pochopil, že největší vítězství je přestat se sebou vést válku. V kontextu celého počinu působí tenhle moment jako čisté nadechnutí - a zároveň jeho nejautentičtější chvíle.

Nejsympatičtější na celé nahrávce je její kompaktnost. Jedenáct skladeb, žádná výplň, třicet minut bez zbytečných odboček. Demi se tentokrát nesnaží přesvědčit svět, že je ta hluboká nebo ta zraněná. Dokonce ani ta rebelka už ne - prostě zpívá popové písně a dělá to zatraceně dobře. Její hlas má sílu i jistotu, ale už v něm neslyšíme tu křeč, která dřív křičela: "Podívejte se, jak moc to prožívám!"

Samozřejmě, pokud někdo čekal další rockovou terapii z éry "Holy Fvck", může být zklamaný. "It’s Not That Deep" je přesný opak - lehké, vtipné, popově uhlazené a až nebezpečně přístupné. Některé momenty možná působí až příliš bezpečně, skoro jako by se Demi bála, že posluchače vyděsí něčím složitějším než trojím refrénem. Ale i to má své kouzlo - tato studiovka totiž konečně ví, co chce být.

V součtu jde o album, které sice nevynalézá pop, ale dává mu zpět něco, co mu chybělo - lehkost a úsměv. Demi Lovato konečně vypadá, že si našla rovnováhu, a i když tím nejspíš už definitivně ztratí část publika, které toužilo po její temné éře, bude jí to zřejmě úplně jedno. Novinka sice nezmění váš život - ale může vám ho na půl hodiny udělat o něco snesitelnějším. A v roce 2025 je to možná ta největší pochvala, jakou může popová deska dostat.