Krize - nekrize, války - neválky, ať už se loni děly jakékoliv sr*čky, jedno zůstalo: hudba. A že jí v roce 2023 vyšla pěkná hromada! Dvacet redaktorů a redaktorek musicserveru by ocenilo celkem 260 zahraničních desek. Tohle je finální čtyřicítka a příčky 20 až 11.
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
Romy Madley Croft, členka britské indierockové skupiny
The xx, vyměnila kytary za housové beaty a příjemně překvapila svou debutovou sólovou nahrávkou "Mid Air". Zapomeňme na zasněně introvertní pop, je čas si užívat života!
Náladu celého alba nejlépe vystihuje druhý singl "Enjoy Your Life", který je plný energie, bezstarostnosti a radosti. Vedle něj stojí neuvěřitelně návykový hit "Strong" s perfektní gradací, ten se dá považovat za vrchol celé desky.
Melancholický projev zpěvačky a intimní texty příjemně zapadají do svižné taneční produkce, na které se podíleli
Fred again.. a
Stuart Price. Inspirace tanečním popem, euro discem a komerčním trancem z první dekády nultých let je nezpochybnitelná, zároveň však není prvoplánová. To samé platí i o stylových vizuálech, jež příjemně doplňují hudební složku. Romy se podařilo svou prvotinou ukázat čirou radost ze života, a přitom se nijak nepodbízet, a to se rozhodně cení. (Jaroslav Hrách)
19. Troye Sivan - Something To Give Each Other |
Australský zázrak
Troye Sivan si už od prvního singlu jede bez zaškobrtnutí přímou cestou za větším a větším úspěchem. A přitom se nedá říct, že by takzvaně
zůstal svůj, on je totiž svůj víc a víc. Stále okatěji dává najevo svou sexuální orientaci, mládí, energii a dravost. Ale také melancholii a určité vyklidnění a introspektivnost.
A to se vše odráží v muzice a textech "Something To Give Each Other". Opět se hudebně posunul jinam, ale zatímco pilotní singl "Rush" sliboval nezastavitelnou jízdu, zbytek desky se naopak nese ve volnějších, ne ale nutně pomalých tempech, která mohou zpočátku překvapit. Nahrávka patří mezi jednoznačné
growery - s každým dalším poslechem se vám zaryje hlouběji. Možná nenabízí přehršel hitových singlů, o to více funguje jako celek. (Honza Balušek)
Tip Davida Věžníka: Beverly Glenn-Copeland - The Ones Ahead
Máte rádi takzvaná alba s příběhem? Pak je "The Ones Ahead" přesně pro vás. Autorem je
Beverly Glenn-Copeland, americký zpěvák a skladatel, který se narodil v roce 1944 jako žena a od roku 2002 (po 58 letech) se identifikuje jako (trans) muž. Loňská studiovka je první od desky "Primal Prayer", kterou Glenn-Copeland vydal v roce 2004 pod pseudonymem Phynix.
A je to především vyznání. Vyznání jeho ženě Elizabeth (té napsal tklivou píseň "Harbour", při jejímž
živém provedení vaše oči rozhodně nezůstanou suché). Vyznání jeho africkým kořenům. Devítka písní v sobě skrývá sílu, zranitelnost, smutek i naději. Oproti jiným mým tipům nebortí hranice žádného žánru. Ani je neposouvá. Je to prostě jen niterné, krásné dílo.
18. Everything But The Girl - Fuse |
Vydat nové album po čtyřiadvaceti letech byl obrovský risk. Během více než dvou dekád došlo v populární hudbě a vůbec v showbusinessu k obrovským změnám a posunům. Před
Everything But The Girl stál velmi náročný úkol: nezpronevěřit se své minulé tvorbě, zachovat si tvář a kvalitu a hlavně - přestože to jsou ve svém žánru opravdoví veteráni - znít moderně a relevantně i v roce 2023.
Deska "Fuse" v těchto ohledech obstála fantasticky. Hned první dvě položky ("Nothing Left To Lose" a "Run A Red Light") puštěné za sebou ukazují dvě na první pohled naprosto rozdílné podoby tvorby dua: první tepající, elektronickou, taneční a druhou pomalou, plnou smutku a rozjímání.
Tyto dvě stránky se střídají na celém tracklistu, ale ať už jste zváni na taneční parket, nebo ke klidnému usebrání jen u piana, texty jsou nepoměrně hlubší a vážnější než běžná popová produkce. Je tam ten prožitek a zkušenosti, i ty hodně bolestné. (Pavel Parikrupa)
17. Gorillaz - Cracker Island |
Tvůrčí aktivita
Damona Albarna je k nezastavení, důkazem budiž i
"Cracker Island".
Gorillaz se tentokráte vydali na road trip do LA, kde se zapojili do místního podhoubí kultů, okultismu a hledání slávy a úspěchu pro osobní obohacení.
Vše doplnily klasické vizuály a vznikla tak nahrávka, která je spíše kratší, ale nedostalo se na ni ani zrnko nudy. Vše šlape v intencích, které u
Goril známe, nechybějí hvězdní hosté (namátkou snad
Thundercat,
Stevie Nicks,
Tame Impala nebo
Beck) a k tomu hudební směs, jež se nebojí žádného žánru.
Člověk až žasne, kde ten Damon ty nápady furt bere (v tomto případě dost čerpal z reálií), ačkoliv měl tentokráte k ruce i zručného
Grega Kurstina. Kdesi na pozadí pak lehce poškádlí nostalgická atmosféra, v kontrastu s ní pak vynikne kritika současné digitální doby. Primárně je však na "Cracker Island" cítit pořádná porce naděje a rozverných pocitů z výletu po Sunset bulváru. (Dan Hájek)
Sam Smith (používající v angličtině zájmena they/them) vždy vynikal v pomalejších baladách, ve kterých dával na odiv rozsah svého hlasu. Jeho čtvrtá řadovka však přináší velkou změnu. Zpěvák na ní zcela zahazuje stud a oslavuje sebe samotného včetně vlastních nedokonalostí. Čekejte tak drzé, energické kousky jako megahit "Unholy" s Kim Petras či Calvinem Harrisem produkovanou píseň "I'm Not Here To Make Friends".
Sam ale nezapomíná ani na svůj talent pro zmíněné pomalé kusy, u nichž si posluchač může poplakat. Řeč je o vrcholu alba "Lose You", v němž jednatřicetiletý umělec za tanečního rytmu plynule přechází z hlubokého, hloubavého do vysokého, emotivního hlasu. "Gloria" je pestrou směsicí hudebních žánrů a nálad, která autorovi i díky zmíněné hitové spolupráci definitivně a dokořán otevřela dveře mezi aktuální popovou elitu. (David Böhm)
Tip Dana Hájka: GusGus - DanceOrama
Oproti předchozí řadovce "Mobile Home" se "DanceOrama" může pochlubit vrstevnatějším zvukovým designem, kterému však pevnou konstrukci i nadále dávají typické zvukové struktury. Islandskému týmu
GusGus nijak nedochází dech. Aktuální počin vychází z osmdesátkové estetiky, italo disca a vkusně si pohrává se skvělými melodickými elementy (tento posun ostatně naznačovalo už předloňské épéčko
"Bolero").
Bonusem k dobru jsou i dva návraty, svými vokály totiž po letech přispěli
Hogni a letitá parťačka Urður Hákonardóttir. Birgir Þórarinsson coby tvůrčí středobod je elektronický alchymista, stále srší nápady a dokáže z minima vytěžit hypnotický, klubový track téměř na počkání. "DanceOrama" si pohrává s algebrou beatů a s mnoha odstíny elektronické hudby, přesto drží pevně při sobě. Svým způsobem je to velký návrat kamsi do éry desek "24/7" nebo "Arabian Horse". Důmyslná preciznost a komplexnost z této kolekce dělají nenápadný trhák tanečních parketů nadcházející letní sezony.
15. Noel Gallagher's High Flying Birds- Council Skies |
Nebudeme-li počítat několik ípíček, potřeboval
Noel Gallagher a jeho
vysoko letící ptáci na přípravu čtvrté řadovky relativně dlouhých šest let. Většina kritiků a hudebních publicistů se však shodla, že to stálo za to. Deset songů muzikanti nahrávali ve vlastním zbrusu novém studiu Lone Star (s výjimkou smyčcových partů, které vznikly v Abbey Road).
Připojili se tam k nim i
Johnny Marr, kompletní dechová sekce a především Paul Stacey. Někdejší člen The Lemon Tree, který produkoval už třeba "Standing On The Shoulder Of Giants", jako by vrátil formaci k jejím kořenům, ovšem s tím rozdílem, že výsledná nahrávka působí lehčeji a vzdušněji.
Svým způsobem je to díky nejen bohatému nástrojovému obsazení, ale především i díky žánrové pestrosti - vedle typického Noelova rocku, stále načichlého brit popem, jsou tu ke slyšení i fragmenty soulu, silný vliv psychedelie a náznaky dream popu a šedesátek. Na metacritic je z toho více než 80 % a většinový soulad na tom, že se jedná patrně o nejlepší album Noela Gallaghera od rozpadu
Oasis. (Tomáš Parkan)
14. Jessie Ware - That! Feels Good! |
Britská zpěvačka
Jessie Ware v roce 2020 rezignovala na snovější a poklidnou notu své tvorby a rozbila diskotékové parkety. Její opus magnum "What's Your Pleasure?" si následně v našem tři roky starém žebříčku vysloužil devatenácté místo. A jelikož se jí dostalo zasloužených ovací i ve světě, řekla si:
To je dobrý! Udělejme to znovu. Ke spolupráci si přizvala jednoho z nejpovolanějších, ale také v poslední době opomíjeného producenta Stuarta Price (to je ten, co s Madonnou samploval ABBU).
A výsledek? Jessie si na musicserveru polepšila o pět příček a potěšila nás takovými fláky, jako jsou "That! Feels Good!" nebo "Free Yourself". V diskotékových rytmech našla svoji domovinu a je na místě podotknout: To je dobrý! Jen tak dál! (Tomáš Navrátil)
13. PJ Harvey - I Inside the Old Year Dying |
Psali jsme
v recenzi:
Zpěvačka, která se ještě před téměř sedmi lety cítila ve své kariéře ztracená, naštěstí na muziku nezanevřela. Uffff! To bylo úlevou snad pro všechny její oddané fanoušky. Nakonec načerpala dost energie na vytvoření dalšího materiálu. Tedy, materiálu s velkým M! A "I Inside the Old Year Dying" je reflexí všech vzestupů a pádů této bojovnice a jedinečné umělkyně.
Tip Tomáše Parkana: Andrew Cushin - Waiting For The Rain
I přes to, že hrál po boku
Noela Gallaghera nebo
Paula Wellera a před Luisem Tomlinsonem, neprorazil zatím
Andrew Cushin tak, jak by si on a především jeho loňský debut "Waiting For The Rain" zasloužili. Na něm se tento rodák z anglického Newcastlu současným pohledem a stylem vrací k brit popu, v němž jako by kombinoval
Oasis s
The Beautiful South, a to vše dál míchá s indie rockem à la
The Cranberries.
Jedná se ovšem spíše o odkazy na ně než o nějaké kopírování, na to je totiž jeho rukopis příliš výrazný a hmatatelný a navíc se pojí s velmi signifikantním stylem zpěvu, díky němuž si tohoto hudebníka jen tak nespletete. Mezi dvanáctkou songů, které na svoji prvotinu umístil, vlastně není slabší kousek, a ačkoli jsou některé poměrně emotivní, jejich hymnický nádech má potenciál vyplnit a naplnit velké haly a dost možná i stadiony.
Cushin se touto deskou zařadil mezi snadno rozpoznatelné zpěváky s velkou skladatelskou kvalitou a bude stát za to sledovat, jak se situace kolem něj bude dále vyvíjet po společné anglické šňůře s
Giant Rooks a severoamerickém sólovém turné v první polovině roku.
12. Iggy Pop - Every Loser |
Pozlacené producentské ručičky Andrewa Watta se zase jednou vztáhly nad životem omlácenou rockovou hvězdu a už v lednu zařídily jeden z nesilnějších návratů roku 2023 - a to jsme ještě netušili, že na podzim přijdou Stouni. Pro kmotra punku
Iggyho Popa připravil na "Every Loser" stručné, přímočaré album, kde si muzikant mohl zavzpomínat na to nejzásadnější ze své kariéry. A my s ním.
Po solidních jazzových či šansonových deskách bylo vyloženě osvěžující vidět, že ten
starej rocker a vyžilej punker Iggy
TO v sobě pořád má a ohromně ho to baví. Navíc se prakticky obešel bez přehnané nostalgie. Na dávné hity tu spíše pomrkává, je zdravě naštvaný, ale přece jen je v tom i moudrost zkušeného pětasedmdesátníka, který se dovede štiplavě trefit i do generací svých následovníků.
"Got a dick and two balls, that's more than you all," zpívá hned v prvním verši alba. A to je prohlášení, které platí pro celou nahrávku. (Jiří V. Matýsek)
11. Foo Fighters - But Here We Are |
"It came in a flash, it came outta nowhere / It happened so fast, and then it was over." Tato úvodní slova nejnovější studiovky od
Foo Fighters byla v loňském roce skloňována snad nejčastěji. Byl to šok. Taylor Hawkins totiž nebyl
jen bubeník. Byl to TEN bubeník. Člověk, k němuž vzhlíželi (nejen) bicmani celého světa, a chlapík, který byl tak nehorázně přesným živoucím ztělesním toho, co to znamená, když o něm řeknete, že je to
"cool týpek", že jeho smrt bolela i lidi, co jej nikdy nepoznali. Ani já ho nepoznal. Přesto jsem měl pocit, jako by tomu tak trochu bylo.
Když jsem před nějakými dvěma dekádami poprvé zaznamenal, že nějací Foo Fighters existují (a zároveň byl v té době příliš mladý na to, abych si stýskal po Kurtovi), hned jsem si ho oblíbil. Ať už to bylo ve stokrát viděných klipech, živácích nebo pak i o řadu let později i opakovaně naživo, vždycky platilo, že si mě ten dlouhovlasý sympaťák se zářícími zuby, který snad nikdy nehrál jinak než v nátělníku a kraťasech, okamžitě získal.
Miloval jsem ty momenty, kdy si s panem prezidentem rocku hráli na Freddieho a Davida. Žasl jsem, kdykoliv si sám zazpíval "Cold Day In The Sun". A když se mi konečně povedlo v "Guitar Hero" vybubnovat na 100% první písničku na nejtěžší obtížnost, byla to právě dlouho trénovaná "Everlong". Ostatní členové odpustí, ale jádro kapely byla vždycky dvojice Dave Grohl a Taylor Hawkins. Teď už to tak není, a jakkoliv
krásné koncerty Foo's aktuálně hrají, ta díra tam zůstane.
A o tom všem (a nejen o tom) je "But Here We Are". Album, které sice není ani zdaleka jejich nejlepší, nemá hity a svým způsobem bychom se asi všichni raději chtěli tvářit, že se nikdy nestalo, ale to nejde. V diskografii skupiny už bude mít navždy své místo. (Jan Trávníček)
