zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1

---

20. Romy - Mid Air

Romy Madley Croft, členka britské indierockové skupiny The xx, vyměnila kytary za housové beaty a příjemně překvapila svou debutovou sólovou nahrávkou "Mid Air". Zapomeňme na zasněně introvertní pop, je čas si užívat života!

Náladu celého alba nejlépe vystihuje druhý singl "Enjoy Your Life", který je plný energie, bezstarostnosti a radosti. Vedle něj stojí neuvěřitelně návykový hit "Strong" s perfektní gradací, ten se dá považovat za vrchol celé desky.

Melancholický projev zpěvačky a intimní texty příjemně zapadají do svižné taneční produkce, na které se podíleli Fred again.. a Stuart Price. Inspirace tanečním popem, euro discem a komerčním trancem z první dekády nultých let je nezpochybnitelná, zároveň však není prvoplánová. To samé platí i o stylových vizuálech, jež příjemně doplňují hudební složku. Romy se podařilo svou prvotinou ukázat čirou radost ze života, a přitom se nijak nepodbízet, a to se rozhodně cení. (Jaroslav Hrách)

---

19. Troye Sivan - Something To Give Each Other

Australský zázrak Troye Sivan si už od prvního singlu jede bez zaškobrtnutí přímou cestou za větším a větším úspěchem. A přitom se nedá říct, že by takzvaně zůstal svůj, on je totiž svůj víc a víc. Stále okatěji dává najevo svou sexuální orientaci, mládí, energii a dravost. Ale také melancholii a určité vyklidnění a introspektivnost.

A to se vše odráží v muzice a textech "Something To Give Each Other". Opět se hudebně posunul jinam, ale zatímco pilotní singl "Rush" sliboval nezastavitelnou jízdu, zbytek desky se naopak nese ve volnějších, ne ale nutně pomalých tempech, která mohou zpočátku překvapit. Nahrávka patří mezi jednoznačné growery - s každým dalším poslechem se vám zaryje hlouběji. Možná nenabízí přehršel hitových singlů, o to více funguje jako celek. (Honza Balušek)

---

---

18. Everything But The Girl - Fuse

Vydat nové album po čtyřiadvaceti letech byl obrovský risk. Během více než dvou dekád došlo v populární hudbě a vůbec v showbusinessu k obrovským změnám a posunům. Před Everything But The Girl stál velmi náročný úkol: nezpronevěřit se své minulé tvorbě, zachovat si tvář a kvalitu a hlavně - přestože to jsou ve svém žánru opravdoví veteráni - znít moderně a relevantně i v roce 2023.

Deska "Fuse" v těchto ohledech obstála fantasticky. Hned první dvě položky ("Nothing Left To Lose" a "Run A Red Light") puštěné za sebou ukazují dvě na první pohled naprosto rozdílné podoby tvorby dua: první tepající, elektronickou, taneční a druhou pomalou, plnou smutku a rozjímání.

Tyto dvě stránky se střídají na celém tracklistu, ale ať už jste zváni na taneční parket, nebo ke klidnému usebrání jen u piana, texty jsou nepoměrně hlubší a vážnější než běžná popová produkce. Je tam ten prožitek a zkušenosti, i ty hodně bolestné. (Pavel Parikrupa)

---

17. Gorillaz - Cracker Island

Tvůrčí aktivita Damona Albarna je k nezastavení, důkazem budiž i "Cracker Island". Gorillaz se tentokráte vydali na road trip do LA, kde se zapojili do místního podhoubí kultů, okultismu a hledání slávy a úspěchu pro osobní obohacení.

Vše doplnily klasické vizuály a vznikla tak nahrávka, která je spíše kratší, ale nedostalo se na ni ani zrnko nudy. Vše šlape v intencích, které u Goril známe, nechybějí hvězdní hosté (namátkou snad Thundercat, Stevie Nicks, Tame Impala nebo Beck) a k tomu hudební směs, jež se nebojí žádného žánru.

Člověk až žasne, kde ten Damon ty nápady furt bere (v tomto případě dost čerpal z reálií), ačkoliv měl tentokráte k ruce i zručného Grega Kurstina. Kdesi na pozadí pak lehce poškádlí nostalgická atmosféra, v kontrastu s ní pak vynikne kritika současné digitální doby. Primárně je však na "Cracker Island" cítit pořádná porce naděje a rozverných pocitů z výletu po Sunset bulváru. (Dan Hájek)

---

16. Sam Smith - Gloria

Sam Smith (používající v angličtině zájmena they/them) vždy vynikal v pomalejších baladách, ve kterých dával na odiv rozsah svého hlasu. Jeho čtvrtá řadovka však přináší velkou změnu. Zpěvák na ní zcela zahazuje stud a oslavuje sebe samotného včetně vlastních nedokonalostí. Čekejte tak drzé, energické kousky jako megahit "Unholy" s Kim Petras či Calvinem Harrisem produkovanou píseň "I'm Not Here To Make Friends".

Sam ale nezapomíná ani na svůj talent pro zmíněné pomalé kusy, u nichž si posluchač může poplakat. Řeč je o vrcholu alba "Lose You", v němž jednatřicetiletý umělec za tanečního rytmu plynule přechází z hlubokého, hloubavého do vysokého, emotivního hlasu. "Gloria" je pestrou směsicí hudebních žánrů a nálad, která autorovi i díky zmíněné hitové spolupráci definitivně a dokořán otevřela dveře mezi aktuální popovou elitu. (David Böhm)

---

---

15. Noel Gallagher's High Flying Birds- Council Skies

Nebudeme-li počítat několik ípíček, potřeboval Noel Gallagher a jeho vysoko letící ptáci na přípravu čtvrté řadovky relativně dlouhých šest let. Většina kritiků a hudebních publicistů se však shodla, že to stálo za to. Deset songů muzikanti nahrávali ve vlastním zbrusu novém studiu Lone Star (s výjimkou smyčcových partů, které vznikly v Abbey Road).

Připojili se tam k nim i Johnny Marr, kompletní dechová sekce a především Paul Stacey. Někdejší člen The Lemon Tree, který produkoval už třeba "Standing On The Shoulder Of Giants", jako by vrátil formaci k jejím kořenům, ovšem s tím rozdílem, že výsledná nahrávka působí lehčeji a vzdušněji.

Svým způsobem je to díky nejen bohatému nástrojovému obsazení, ale především i díky žánrové pestrosti - vedle typického Noelova rocku, stále načichlého brit popem, jsou tu ke slyšení i fragmenty soulu, silný vliv psychedelie a náznaky dream popu a šedesátek. Na metacritic je z toho více než 80 % a většinový soulad na tom, že se jedná patrně o nejlepší album Noela Gallaghera od rozpadu Oasis. (Tomáš Parkan)

---

14. Jessie Ware - That! Feels Good!

Britská zpěvačka Jessie Ware v roce 2020 rezignovala na snovější a poklidnou notu své tvorby a rozbila diskotékové parkety. Její opus magnum "What's Your Pleasure?" si následně v našem tři roky starém žebříčku vysloužil devatenácté místo. A jelikož se jí dostalo zasloužených ovací i ve světě, řekla si: To je dobrý! Udělejme to znovu. Ke spolupráci si přizvala jednoho z nejpovolanějších, ale také v poslední době opomíjeného producenta Stuarta Price (to je ten, co s Madonnou samploval ABBU).

A výsledek? Jessie si na musicserveru polepšila o pět příček a potěšila nás takovými fláky, jako jsou "That! Feels Good!" nebo "Free Yourself". V diskotékových rytmech našla svoji domovinu a je na místě podotknout: To je dobrý! Jen tak dál! (Tomáš Navrátil)

---

13. PJ Harvey - I Inside the Old Year Dying

Psali jsme v recenzi: Zpěvačka, která se ještě před téměř sedmi lety cítila ve své kariéře ztracená, naštěstí na muziku nezanevřela. Uffff! To bylo úlevou snad pro všechny její oddané fanoušky. Nakonec načerpala dost energie na vytvoření dalšího materiálu. Tedy, materiálu s velkým M! A "I Inside the Old Year Dying" je reflexí všech vzestupů a pádů této bojovnice a jedinečné umělkyně.

---

---

12. Iggy Pop - Every Loser

Pozlacené producentské ručičky Andrewa Watta se zase jednou vztáhly nad životem omlácenou rockovou hvězdu a už v lednu zařídily jeden z nesilnějších návratů roku 2023 - a to jsme ještě netušili, že na podzim přijdou Stouni. Pro kmotra punku Iggyho Popa připravil na "Every Loser" stručné, přímočaré album, kde si muzikant mohl zavzpomínat na to nejzásadnější ze své kariéry. A my s ním.

Po solidních jazzových či šansonových deskách bylo vyloženě osvěžující vidět, že ten starej rocker a vyžilej punker Iggy TO v sobě pořád má a ohromně ho to baví. Navíc se prakticky obešel bez přehnané nostalgie. Na dávné hity tu spíše pomrkává, je zdravě naštvaný, ale přece jen je v tom i moudrost zkušeného pětasedmdesátníka, který se dovede štiplavě trefit i do generací svých následovníků. "Got a dick and two balls, that's more than you all," zpívá hned v prvním verši alba. A to je prohlášení, které platí pro celou nahrávku. (Jiří V. Matýsek)

---

11. Foo Fighters - But Here We Are

"It came in a flash, it came outta nowhere / It happened so fast, and then it was over." Tato úvodní slova nejnovější studiovky od Foo Fighters byla v loňském roce skloňována snad nejčastěji. Byl to šok. Taylor Hawkins totiž nebyl jen bubeník. Byl to TEN bubeník. Člověk, k němuž vzhlíželi (nejen) bicmani celého světa, a chlapík, který byl tak nehorázně přesným živoucím ztělesním toho, co to znamená, když o něm řeknete, že je to "cool týpek", že jeho smrt bolela i lidi, co jej nikdy nepoznali. Ani já ho nepoznal. Přesto jsem měl pocit, jako by tomu tak trochu bylo.

Když jsem před nějakými dvěma dekádami poprvé zaznamenal, že nějací Foo Fighters existují (a zároveň byl v té době příliš mladý na to, abych si stýskal po Kurtovi), hned jsem si ho oblíbil. Ať už to bylo ve stokrát viděných klipech, živácích nebo pak i o řadu let později i opakovaně naživo, vždycky platilo, že si mě ten dlouhovlasý sympaťák se zářícími zuby, který snad nikdy nehrál jinak než v nátělníku a kraťasech, okamžitě získal.

Miloval jsem ty momenty, kdy si s panem prezidentem rocku hráli na Freddieho a Davida. Žasl jsem, kdykoliv si sám zazpíval "Cold Day In The Sun". A když se mi konečně povedlo v "Guitar Hero" vybubnovat na 100% první písničku na nejtěžší obtížnost, byla to právě dlouho trénovaná "Everlong". Ostatní členové odpustí, ale jádro kapely byla vždycky dvojice Dave Grohl a Taylor Hawkins. Teď už to tak není, a jakkoliv krásné koncerty Foo's aktuálně hrají, ta díra tam zůstane.

A o tom všem (a nejen o tom) je "But Here We Are". Album, které sice není ani zdaleka jejich nejlepší, nemá hity a svým způsobem bychom se asi všichni raději chtěli tvářit, že se nikdy nestalo, ale to nejde. V diskografii skupiny už bude mít navždy své místo. (Jan Trávníček)