Když v roce 2021 vyšlo pod hlavičkou Story první album "Potlesk v stoji", šlo o velmi příjemné překvapení. Marianu Zimovi se na jedné desce podařilo spojit špičky slovenské populární hudby. Kdo to kdy viděl, aby vedle sebe, pod týmž praporem, stáli Pavol Hammel, Peter Lipa, Milan Kňažko nebo Zuzana Homolová?

Povedlo se vytvořit sevřené dílo, které ale zároveň neutloukalo individualitu zúčastněných. Do výsledku se promítla špetka ambiciózní drzosti, ale hlavně velká dávka autorského a dramaturgického umu. Mělo to jen jednu vadu na kráse - ačkoliv se na nahrávku snesla samá chvála, pozornosti se jí bohužel dostalo méně, než kolik by si zasloužila.

Ne že by to Mariana Zimu odradilo. Po čtyřech letech přichází nástupce "Takzvaná duša". Koncept zůstává v zásadě stejný, i tato studiovka staví na jménech a písničkách. Ambice tu tentokrát překračuje hranice států - ke Slovákům přibyli Češi a jedna Angličanka - a devět nových písní (plus náladotvorná overtura "Iba dym") do sebe zapadá jako kvalitně provedená skládačka.

Obě desky projektu lze, pravda nenápaditě, charakterizovat jako povídkové sbírky. Ale zatímco "Potlesk v stoji" připomíná kolekci, kterou poskládal editor ve snaze nabídnout čtenáři/posluchači reprezentativní výběr z tvorby, tedy se zastoupením všemožných stylových tváří a možností, "Takzvaná duša" na to jde jinak.

Už se tu neskáče od nabroušeného skoro-punku přes šansony a blues až k elektronickému okouzlení Leonardem Cohenem. Tentokrát se písně podařilo zahalit blues-rockově - šansonovým dýmem a atmosférou jaksi melancholické temnoty. Jako v zakouřeném baru pozdě k ránu, ve kterém se odehrávají ony lidské příběhy. A je jedno, jestli na jevišti nebo v myslích osamělých hostů.

Zuzana Homolová tak v songu "Stretávka zo strednej" velmi přesně vystihuje váhavost člověka, jehož život se ubíral poněkud jinými cestami než u spolužáků, s nimiž se má po letech setkat. Peter Lipa alias "Anjel strážnik" přináší humor a nadhled, Milan Kňažko v titulní skladbě medituje nad smrtí, Martin Chodúr v "Mění se čas" nad ubíhajícím časem.

Michal Prokop se v "Příliš dlouho jsem byl takhle" - písni, která by hravě zapadla i do jeho letošního majstrštyku "Ostraka" - pro změnu vtěluje do starého muže, kterého už neměnnost jeho života úplně ochromila. A ta zranitelnost se otiskla do každého tónu. Všechno jsou to velmi přesně načrtnuté figury i drobné příběhy ze života, skvělé ukázky textařské zkratky, které nepřicházejí o sdělnost.

Zvukově drží album skvěle pohromadě, přesto jsou jednotlivé položky aranžérsky ušité na míru naturelu jednotlivých protagonistů. Hlas Milana Kňažka se tak vznáší nad rozpitými akordy, které by dobře zapadly do seriálu "Městečko Twin Peaks" Davida Lynche. "Alive and Breathing", nesmírně silný kus umístěný hned na začátek desky, zpívaný britskou zpěvačkou Evou Carboni, citlivě krouží mezi blues-rockem a gilmourovskými atmosférami. Prokop se může opřít o vygradované aranžmá s dechovou sekcí - a skvělá kytarová sóla Reného Lacka.

Někdy stačí jenom málo - titulní píseň se proto houpe v lehkém rytmu baskytary, jemné kytary, klavíru (využívajícího folkového motivu) a citlivých smyčců. Kombinaci klavír-smyčce využil i hostující Ondřej Soukup v aranžmá skladby "Všichni jsme herci". A Lucia Šoralová v ní podává výkon, který svým procítěním dává vzpomenout na Hanu Hegerovou.

Duše alba leží v písních samotných. Účast výrazných tváří hudební scény, převážně interpretů, kteří si vždy velmi pečlivě vybírají, co budou zpívat, stvrzuje jejich kvalitu a pozvedá je ještě o úroveň výše.

"Takzvaná duša" působí jako album z jiné doby. Sevřené jménem producenta ukrytého kdesi v kreditech, opřené o sdělení a sepětí interpreta s textem, nepodbízející se. Story dává posluchači důvěru, že pokud bude chtít, cestu si k němu najde. Jména jako Michal Prokop, Peter Lipa, Martin Chodúr nebo dříve Pavol Hammel mohou sloužit jako ukazatele směru. Na posluchači je, jestli se jimi bude řídit.