Studiový návrat The Rolling Stones po dlouhých osmnácti letech (technicky vzato pouze po sedmi, vezmeme-li v potaz kolekci bluesových coverů "Blue & Lonesome") plnil hudební svět už nějakou dobu. Když pak spekulace nahradilo potvrzení a k tomu ještě energický první singl "Angry", neřešilo se skoro nic jiného. Ať už nadšeně a s neskrývaným očekáváním, nebo s despektem k rockovým dinosaurům. Čert to vem, uniknout se nedalo.

A asi ani nešlo o ten téměř dvacetiletý odstup od alba "A Bigger Bang", které za tu dobu stačilo velmi dobře zestárnout, ale hlavně o to, že Stouni, jež kmotra s kosou před časem připravila o metronom za bicími Charlieho Wattse, jsou prostě těžko ignorovatelný úkaz. Kapel, které oslaví svoje šedesátiny na velkolepém turné a nijak se, navzdory věkovému průměru 78 let, do důchodu nechystají, po světě mnoho neběhá.

Navíc jsou to bez velkých diskuzí ikony, které prošly populární hudbou druhé poloviny dvacátého a prvními dekádami století jedenadvacátého jako neochvějná jistota prakticky bez ztráty kytičky. Můžete je odbdivovat, milovat, nebo nenávidět, ignorovat ale Micka Jaggera, Keitha Richardse a Ronnnieho Wooda v podstatě nejde.

To je skvělá výchozí pozice pro hype, a tedy i jistý komerční úspěch. Jistě by šlo vydat se cestou nostalgické slátaniny, která uspokojí nejoddanější a bez hlubšího zářezu prošumí ušima těch ostatních. Jenže - Stones sami o sobě jsou stejně rozpoznatelná značka jako jejich logo s vyplazeným jazykem a pověst je prostě pověst. Když budou mít boty od Bati stejnou kvalitu jako šlupky z tržnice, značka utrpí. A to The Rolling Stones moc dobře vědí.

Na natočení "Hackney Diamonds", kterou si s v několika verzích můžete koupit v našem shopu, nespěchali, počkali si, až to mezi nimi zase pomyslně sepne a budou schopni stvořit něco, co nálepku bandu ponese skutečně hrdě. Na to udělat si ostudu už jsou prostě příliš zkušení. A výsledek? Předešleme alespoň tolik, že i tak příjemně překvapili.

Máme před sebou kolekci dvanácti skladeb se stopáží necelých padesáti minut, které celkem jasně dávají na srozuměnou, že The Rolling Stones nejsou skupina, jež by snad nějak patřila do minulosti (nebo do starého železa). Jistě, jsou to přísloveční staří psi, kteří se jen neochotně učí novým kouskům. I přesto je čerstvé album nebývale životné, prostoupené muzikantskou chemií a zahrané s takovou energií, až se jeden diví.

Klíčovým kořením tu je, nepochybně vedle samotné touhy zase spolupracovat a tvořit, producent Andrew Watt. Třicátník, jehož zlaté ručičky vybrousily výborné nahrávky Ozzyho Osbourna, Iggyho Popa nebo Eddieho Veddera, se produkčně postaral o všechny písně, tři dokonce s Jaggerem a Richardsem napsal. A opět prokázal svou jedinečnou schopnost vyhmátnout podstatu toho, co je pro daného interpreta typické, a zapracovat to do celku tak, že působí povědomě, ale zároveň svěže natolik, že se nestane revivalem sebe sama a své vlastní zašlé slávy.

"Hackney Diamonds" spojuje energii "Sticky Fingers" se zkušeností "Bridges To Babylon" a přidává zdravý odstup a nadhled životem ošlehaných hudebníků. Ti už se nepotřebují za ničím honit. Opravdické bigbítové šlapáky jsou tu vlastně pouze tři - singlová "Angry" (v té se sice pracuje s autotunem, nicméně je to spíše výrazový prvek podporující zmínky o ozvěně v hlavě v textu), "Whole Wide World" (disponující fajnovým kytarovým riffem a chytlavým refrénem - že by adept na další singl?) a "Bite My Head Off". V mladicky nabroušené skladbě se k Jaggerovi & spol. přidal Paul McCartney, aby v ní vystřihl parádně zašpiněné basové sólo a pohřbil poslední zbytky rivality The Rolling Stones vs. The Beatles.

Většina stopáže se tak nese spíše v uvážlivých středních tempech, která pánové prezentují s obdivuhodnou nonšalancí. Tu zabrousí do country - jako ve vynikající "Dreamy Skies" -, jinde se otřou o svou osmdesátkovou disco inkarnaci (s Wattsem za bicími!) - v "Mess It Up", jež má přece jen trochu moc cheesy refrén. Pak jsou tu příjemná zamrazení při pomrknutí na "Tumbling Dice" v úvodu "Tell Me Straight", která společně s "Depending On You" skutečně září uvolněností a pohodou. Druhá jmenovaná navíc s přehledem míří do zlatého fondu stoneovských balad.

Se syrově rockovou "Live By The Sword" přijde uvědomění, že je to po třiceti letech poprvé, co se v jednom songu potkala jedna z nejdéle sloužících sestav kapely včetně Wattse a basáka Billa Wymana, který se s formací rozešel po desce "Steel Wheels" a následném turné v roce 1993. A na piano si tu s gustem zahrál Elton John.

A takových momentů, kdy se srdíčko tetelí a nohy nezůstávají v klidu, je tu celá řada. Deska vyvrcholí se "Sweet Sounds of Heaven", v níž se vokálem přidala Lady Gaga a o pianové party se postaral Stevie Wonder. Tahle skladba sice jede ve vyjetých kolejích gospelem střižených balad, ale je to tak skvělým způsobem vygradovaná paráda, že nezbývá než smeknout klobouk.

A když nakonec dozní dovětek v podobě dřevního "Rolling Stone Blues", je to ve zvukově vycizelovaném kontextu předcházejících songů trochu šok, ale nutné uzavření kruhu. Tahle píseň Muddyho Waterse (tehdy vydaná jako "Rollin Blues") dala skupině jméno.

"Hackney Diamonds" je album, které by velmi snadno mohlo sklouznout do škatulky "fanouškovské potěšení" - což jsou s odstupem času vlastně obě návratové desky Ozzyho Osbourna. Realita je ale poněkud odlišná - The Rolling Stones ukazují, že jsou životná parta, jež má stále schopnost stvořit dílo, co se může směle zařadit do předchozí diskografie, aniž by potřebovalo autorské vyčerpání zakrýt nánosy nostalgie.

Žádné hraní si na mladší, ale naopak přijetí sebe sama, byť s mladou energií na producentském křesle. Nikoliv vypočítavost, ale přirozenost, prostor znovu nechat naplno tepat kolektivní kapelní vědomí. "Hackney Diamonds" je malý zázrak - ta energie, s jakou se podařilo znovu rozběhnout srdce právě téhle skupiny, bere dech. Největší rockový band všech dob? Stouni si o tento titul řekli dost sebevědomě.