Jak již bylo uvedeno, celé hudební těleso, vystupující ten večer v prostorách sálu Garáž, který je součástí objektu Kasárna Karlín, se rekrutuje ze žáků a učitelů ZUŠ Karla Halíře Vrchlabí. Plakát zval na živou reprodukci melodií Mikea Oldfielda, konkrétně jeho "Tubular Bells II" z roku 1992. Kdo tuto nahrávku zná, dá mi jistě za pravdu, že se jedná o instrumentálně velmi komplikovaný počin a z muzikantského hlediska o takzvaně těžkou kládu.

A tak mi v hlavě zvonily červené otazníky - jako směs varování a pochyb ve smyslu, jaké to vlastně celé může být, zda to náhodou nebude jen jakási besídka pro rodiče a přátele školy. Jak šeredně jsem se mýlil! Mé pochybnosti se velmi rychle ukázaly jako liché.

Ano, začátek v podobě zpívaných skladeb z alb "Crisis" ("Shadow On The Wall") a "Discovery" ("Poison Arrows") se zdál vlažnější. Možná i kvůli tomu, že obě jsou v originále zpívány charismatickými a vyzrálými hlasy (Roger Chapman a Barry Palmer). Zde byly nahrazeny čtveřicí sboristek a ne úplně se to proneslo do linií, které má člověk naposlouchané.

Mírné počáteční rozpaky však byly rázem tytam, když jednadvacetičlenný rockový orchestr spustil úvodní klavírní tóny suity "Tubular Bells II" a poté se rozjelo téma známé z filmu "The Exorcist". Mimochodem příprava podkladů kompozic, rozepisování partitur a samotný nácvik tvůrcům zabraly tři roky a na výsledku to bylo skutečně znát.

Mike Oldfield si většinu nástrojů na svá alba nahrával sám a mnohé na sebe vrstvil, tak, že tvořily samostatné melodické linky. O to těžší bylo rozepsat notové partitury mezi jednotlivé instrumenty. Aby byl zážitek z poslechu identický a zároveň předával tolik potřebnou energii a ducha ze živého hraní, musel Aleš Vejnar, duchovní strůjce projektu a hlavní sólový kytarista, mnohé nástroje násobit.

A tak jste mohli slyšet hrát tři elektrické kytary zároveň, doprovázené jednou klasickou, vše tvrzené zdvojenou baskytarou a sextetem hráčů na klávesy. Do toho bylo možné zaslechnout banjo, marimbu či mandolínu a bicí.

Iluze z poslechu byla tak dokonalá, že i díky sporému nasvětlení scény se zdálo, že na pódiu stojí samotný Oldfield. V mnoha ohledech je mu Vejnar totiž skutečně podobný. A to nejen vizuálně - nejvíce ve věrohodnosti kytarových sól a zejména ve zvuku, který na čtveřici kytar vyluzoval. Ty stihl střídat i s klasickou kytarou.

Vlastně celé představení bylo velmi dynamické. Na jevišti se pořád něco dělo. Muzikanti a muzikantky se střídali u svých nástrojů a návštěvník celé akce tak mohl ocenit jejich všestrannost. Sboristky chodily vypomáhat tu ke klávesám, tu k perkusím a v jeden okamžik na scéně zazněly troje bicí ("Tattoo"). To ve chvíli, kdy po stranách postavené rytmické bubny obsadili další členové této rozvětvené sestavy.

Vrcholem se stala očekávaně skladba "The Bell". Konferenciér, opět jeden ze šikovných muzikantů - kytarista, představil jednotlivé instrumenty a pak se rozezněly ikonické tyčové zvony. Ty však obstaral syntetizátor. Důvod, proč je orchestr nevozí, je prý prostý - neskladnost a těžká manipulace. Škoda, mohlo jít o působivou show.

Druhým vrcholem pak byl kus "Altered State". V něm se naplno rozjel celý orchestr a dal pocítit svoji živelnou sílu uragánu, ale i to, jak je Oldfieldovo dílo monumentální a svým způsobem geniální. Tato skladba zvedala přítomné v zaplněném sálu na nohy (většina míst byla k sezení). Poklona patří zvukaři, neboť zvuk byl opravdu neskutečně jasný a čistý.

Z vlastní suity byla vyňata country vložka v podobě "Moonshine", nahradilo ji zvonové finále. A opět grandiózní, za což si po jeho skončení soubor vysloužil dlouhý potlesk vestoje. Nutno říci, že zaslouženě. Úplný závěr obstarala trojice zpívaných písní z pozdějšího Oldfieldova období. Těleso, posílené o obrovský úspěch, dalo zapomenout na rozpačitější rozjezd a set ukončilo na jedničku.

V úctě k dílu Mikea Oldfielda jsem k Projektu Oldfield přistupoval rezervovaně a trochu s obavami, ale byl jsem královsky odměněn. Myslím, že za tu lopotu, co za výsledkem stála, by si tito pánové a dámy zasloužili větší produkci a ne jen šest koncertů po malých sálech.

Byla to radost se dívat na tak mladé hudebníky a jejich učitele v jednom rockovém orchestru a sdílet s nimi to nadšení pro to hrát tak náročnou a komplikovanou muziku. Musím smeknout a prohlásit: Potěšení bylo na mé straně!