Dokážete si představit den bez kytary?

Dokážu. A někdy to dělám, člověk musí vypnout, nesmí být otrok svého workoholismu a svého nástroje. Čas od času dojde taky k určité únavě, že si prostě potřebuju orazit a dobít baterky. Ale není to tak časté. I když mám někdy hodně koncertů, průběžně si techniku stále udržuji. Ale občas dojde i na delší pauzy. Nejdéle jsem intenzivně nehrál asi tři nebo čtyři měsíce. Jen jsem si sem tam zabrnkal. Je dobré vystoupit ze svého stereotypu a podívat se na to své hraní z odstupu. Odvyknete si ze svých cestiček a zajetých kolejí a najednou jakoby chytíte takový ten čerstvý luft. Prostě restart inspirace. Hraní na kytaru je pro mne hlavně i velká meditace a trans.

Jsou ve světě tací, kteří tvrdí, že kytara je jako nástroj mrtvá, že už nemá co říct. Co si o tom myslíte?

Já si myslím, že elektrická kytara už je nesmrtelný instrument jako housle a jiné, dobou ověřené nástroje. Ať už je to Stratocaster, nebo Les Paul. Speciálně tyhle modely vešly do dějin a budou neměnné i za stovky let. Samozřejmě se kytary renovují, vznikají různé nové designy, tvary a tak dále, jako když se objevují nové designy aut, to je vývoj. O existenci elektrické kytary v budoucnu se ale nebojím.

Ale kytarového zvuku ve skladbách v současnosti ubývá...

Ten kytarový sound, ono je to sporné. Jak kde. Třeba nové hudební trendy využívají kytarový zvuk, ale jemněji, spíš jako doprovod, barvu, sound design. Teď jsem zrovna poslouchal vzorky z amerických hitparád a tam není v podstatě jediná rocková písnička. To je docela k zamyšlení, kam se hudba posouvá. Takové to sólování na kytaru je ale stále dominantní v metalu i v jazzu, ale hlavně v moderní interpretaci hry na kytaru à la Steve Vai a podobní. Ale slyšet v rozhlase kytarové sólo je spíš vzácnost, možná v nějaké retro nahrávce. Každopádně v rockových rádiích a televizích kytara vévodí.

Je podle vás dneska někdo z kytaristů, kdo by mohl ten vývoj nějak posunout, zvrátit nebo kdo je hodný sledování?

Abych pravdu řekl, já už se v tom moc neorientuji. To je už příliš široké pole. A možná to právě posouvají ti neznámí mladí střelci, o kterých ani nevíš. U těch současných je docela vidět, jak ty různé přístupy a žánry zkoušejí fúzovat. Líbí se mi třeba Plini, jeho hra má v sobě obsažené hudební trendy jazzu, popu i tvrdé hudby. Takže jsou lidé, kteří stále hledají cestu. Ale já už kráčím svou stopou.

Co dělá dobrého kytaristu dobrým kytaristou?

To se prostě nějak urodí. Dar od pánaboha, který musíš správně uchopit. A taky se na tebe musí usmát štěstí. Schopnost přes kytaru promlouvat na lidi a oslovit je, to se prostě nedá naučit. Člověk to v sobě musí mít, silný feeling a umět emoce vyzářit. Záleží na obsahu, ale taky i na energii, posedlosti, vášni. Jít prostě za svým snem. To k tomu taky patří, touha dobýt ten Everest a být dobrý jako Led Zeppelin.

Mám právě pocit, že ti kluci mají píli, mají i ten čas, ale co jim chybí, je invence. Naučí se to do detailu podle YouTube, jsou fakt technicky brilantní, ale chybí jim duch. "Tak něco slož!" A nic. Je to prázdné.

To je, myslím, všeobecný problém šílené přehlcenosti a tím určité devalvace hudby. Nechci to nějak komentovat z generační pozice, ale jak se ten vývoj sociálních sítí dramaticky rozšiřuje, je ta hudba víc a víc prostě vypsaná a vysávaná, a tak se jen opakuje v různých modifikacích. A lidé si na to zvykli a nevadí jim to. To mně zas vadí, že lidi už nejsou schopní identifikovat nový originál a jsou spokojení se stokrát napsanými riffy, zvykli si na ty samé akordy, jen se trochu obmění melodie a zvuk. Ale najít v mainstreamu nějakou výraznou samorostlou individualitu, kapelu, která by zásadně nakopla nějaký nový styl nebo posun ve vývoji hudby, ze které se posadíš na židli, je čím dál tím těžší. Dost možná se to však odehrává spíše někde na scénách, o kterých člověk ani neví a které ještě nepohltil diktát showbyznysu.

Vydáváte rozsáhlý výběr "Faces". Je to svým způsobem bilanční věc. Myslíte, že je ta správná chvíle bilancovat?

Já to vnímám spíš jako takové ohlédnutí. I když už věk narůstá požehnaně, chtěl bych se raději dívat dopředu a snažit se hledat nějaké nové záblesky. Na bilancování v důchodovém klídečku bych se teď ještě raději vykašlal. Ale vydavatelství Warner Music mi dalo tuhle velkorysou nabídku udělat takový profil všech možných mých hudebních podob za posledních 40 let. A to se sluší přijmout a jsem za to rád. V té mé různobarevnosti všeho možného, co jsem složil a s kým jsem hrál, je ten komplet docela rozsáhlý.

K názvu "Faces" mě inspiroval můj kamarád Michal Baumbruck. Když si prohlížel různé moje fotky z koncertů, konstatoval: "Když se dívám na ty tvé ksichty při hraní a tak, jsou už od mládí až doteď stejné." Tak je z toho čtvrté album, které obsahuje moje různé tváře nejen vizuální, ale i hudební.

Jaké to jsou?

Jedna deska je věnovaná Pražskému výběru, druhý disk je Stromboli, třetí album je BSP a Načeva. To obsahuje ještě pár písní, co jsem napsal pro Zuzanu Michnovou a pro Richarda Müllera, a taky song "Pán výtahů" s Michaelem Kocábem a Věrou Bílou. Čtvrtá deska je instrumentální. Samozřejmě se tam nedalo dát všechno. Na 4CD "Faces" je oproti vinylu několik položek navíc. Není to jen retro, ale dal jsem tam i pár kousků ze současnosti. Takže Výběr i Stromboli tam mají několik nezveřejněných staronových písní, jsou to živé nahrávky z koncertů z loňského roku.

A na té instrumentální desce, tam je opravdu jedna lahůdka. Ze zapomenutého hard disku jsem vyhrabal dávný koncert Big Heads, nahraný na osmistopé kazetě. Tak jsem si to poslechl a fakt mi to udělalo velkou radost, protože tam jsme měli skvělou formu. Dá se to i docela dobře zvukově smíchat, a tak jsem tam zařadil asi tři skladby právě z tohoto období.

Bilanční album... Budou i bilanční koncerty?

Na podzim chystám k "Faces" turné. Taky bych rád vydal novou desku, ale to se kvůli posunu vydání alba "Faces" nejspíš stane až na začátku příštího roku. Vždycky si udělám nějaký plán, a ono se to pak trochu změní. Na podzim jsem dělal hudbu k televiznímu seriálu "Volha" a teď zase skládám soundtrack pro nový seriál "Octopus". Tak prostě věci musíš posunout a tlačíš je před sebou jako buldozer. Celý podzim by měl být ve znamení nového alba.

Takže další studiovka je hotová, jenom čeká?

Je částečně hotová, protože některé věci do ní aktuálně doplňuji. Bude to hlavně kytarová deska, určité věci hraju trošku jinak, než jsem hrával dřív. Svůj výraz a rukopis mám v sobě nějak zakořeněný, ale pojetí, jak vnímám hudbu teď a co chci kytarou říci, se vyvíjí. Rád bych ještě něčím překvapil.

Ještě k tomu, že jsou songy na "Faces" poskládané z různých období: když si vypůjčím název vaší desky, co je ta srdeční záležitost? Co máte nejradši?

Srdeční záležitost? V hudbě člověk najde spousty úžasných věcí. Fakt těžko říct, co mám nejraději. Ale mám obrovskou úctu k věcem, které mě zásadně formovaly, jako Doors, Led Zeppelin, Beatles, Stouni, Pink Floyd, King Crimson, Miles Davis, Peter Gabriel, Jeff Beck a další. Jejich hudba mě učarovala a pomáhala formovat moje názory. Muzika pro mě není jeden směr, ale nekonečný obzor. Rád jsem se brouzdal různými žánry, zkoušel překračovat hranice. Je to nějaká moje přirozenost. Prostě nejsem jednokolejný. I když jsem jiný ve Stromboli, jiný v Pražském výběru, jiný v BSP. Spojuje to nějak můj feeling nebo stopa. Tím, že hraji v různých kapelách, měl jsem možnost potkat tolik skvělých přátel a užít si s nimi koncerty. To je velké štěstí.

V létě oprašujete - asi při jediné příležitosti, koncertu Deep Purple ve Slavkově - program "Na kloboučku"...?

No, to nebude snadné. Ono totiž "Na kloboučku" (televizní pořad, kde se společně s Michalem Pavlíčkem setkávali zkušení muzikanti i mladé skupiny - pozn. red.) je dobrá značka, ale je to docela složité to dát dohromady na koncertní podobu. Spousty muzikantů mají koncerty a sestavit superkapelu a nazkoušet silnej program, není tak jednoduché. Na kultovní Deep Purple přijdou ti skalní, to je jasné. To budou všichni rockoví kmeti, včetně mě, ale dorazí i ti mladí. A bude to určitě skvělá atmosféra.

Jaká je tedy představa?

Bude to prostě pelmel. Zahrajeme si tam slavný fláky, některé z nich lidé slyšeli v pořadu "Na Kloboučku", a k tomu několik instrumentálek. Vystoupí Ondřej Konrád, Dan Bárta, Kamil Střihavka, Roman Dragoun, Vlasta Redl a další. Nevím, jestli před Deep Purple zahrát "Keep on Moving", to se ještě uvidí.

Když už jsme u toho "Kloboučku", neplánujete ho vrátit zpátky do televize?

To není reálné a myslím, že to ani nemá smysl. Jsou už jiné pořady - "Art Zona", "Ikony Kamila Střihavky", ... Zaplaťpánbůh za ně. Na Artu je hodně koncertů, dokumentů o muzice. Ten pořad už řekl své. Znovu do stejné řeky nevstoupíš. To by musel přijít někdo z té mladší generace a stavět to jinak než my.

Už tu zaznělo, že hrajete před Deep Purple. Vystupoval jste třeba před Jeffem Beckem, před Rolling Stones s Pražským výběrem, Frankem Zappou, Kiss a ZZ Top. Jaké to je stát na pódiu před takovými velikány?

Je to silný pocit. Člověk si vlastně trošku sáhne na své dávné bohy, které celý život vnímal s velkou úctou. A pochopitelně je to čest, prestiž. Samozřejmě není to tak, že tam s nimi v zákulisí popíjíme pivo a bavíme se o životě. Ta setkání jsou většinou formální a krátká. Ale potěší i těch pár minut. Ty, které jsem strávil třeba s tím Jeffem Beckem, budu mít před sebou celý život. My jsme si prostě podali ruce a prohodili pár vět. Se Stouny to bylo obdobné, došlo i na focení, ale bylo na nich vidět, že už jsou myšlenkami na pódiu. Oni totiž po focení s námi rovnou skočili na stage a rozjeli tu svou fantastickou show.

Co třeba ten Frank Zappa?

Frank byl velmi milý a otevřený. Byli jsem s ním a s Michaelem Kocábem a jeho rodinou na obědě. Byl čas si s ním popovídat. Točili jsem s ním i klip. Při tom koncertě "Adieu C.A." vzal asi po třech letech do ruky kytaru - jenom kvůli té akci. Byl už vážně nemocný a bylo to silný.

V loňském ruce jste zahráli v původní sestavě jako Stromboli v lomu Amerika a pak v amfiteátru v Lokti. Údajně to měl být poslední koncert. Přesto, nepřeskočila nějaká energetická jiskra, touha si alespoň ještě jednou společně zabouřit? Neříkám úplně živě, ale aspoň třeba formou studiové nahrávky?

V tomto věku si člověk nějak uvědomuje, že je prostě důležité umět najít ten správný moment a odejít, i když to zabolí. Jirka Veselý už nechce hrát a celkem ho i chápu. Té energie už ubývá. Když potom hodně jezdíš a máš těch koncertů víc a jedeš turné se Stromboli, potom Výběr, potom BSP, jseš na těch cestách hodně rozježděný a rozevlátý. I když jsme si řekli, že je konec Stromboli v původní sestavě, možná se v budoucnu nějaký výjimečný vzpomínkový koncert třeba uskuteční. Ale stavět znovu kapelu s jiným basistou, tak to už ne. Ale přiznám se, že představa nestát před lidmi a nedržet v pazourech ty elektrizující struny za zvuku marshallů je trochu noční můra.

Takže tedy Pražský výběr je podobný případ jako Stromboli...

U Výběru je to trochu jinak. Když už zubatá, tak ať si pro nás přijde na pódium na koncertě. Tam to zatím nevidím, že bychom to zapíchli. Není sice nové album, takže ty staré fláky hrajeme s chutí. Nejsou to žádná velká turné, ale pořád se rádi vidíme. S tou budoucí deskou to necháváme otevřené. Ale v tomhle jsme asi raritní kapela, se třemi řadovkami si vystačíme na celý život.

Jak často se takhle dostanete na koncert jako divák?

Občas zajdu spíš do klubu. Na velké akce chodím málo.

Hrajete v rámci projektu Pocta Radimu Hladíkovi. Společně s Lubošem Andrštem býváte označováni za takový ten český kytarový triumvirát. Bylo mezi vámi přátelství, nebo spíš konkurence?

S Radimem i Lubošem jsme byli přátelé, ne rivalové. Nechodili jsme spolu sice na pivo, ale vždycky když jsme se viděli třeba na společném koncertě nebo na festivalech, bylo to s respektem a ve vší úctě. V mládí byl Radim můj velký kytarový idol, první česká kytarová rocková star. Ve třinácti jsem měl jeho plakát nad postelí. A on si tu kvalitu udržel. Luboš byl fantastický bluesman.