Co pro tebe znamená domov?

No, domov je teď aktuálně moje rodina. Ale jako domov, bráno jako národnost nebo země, ten už nemám. Někdo to možná bude považovat za zvláštní. A kvůli tomu jsem tu desku "Hiraeth" vlastně i dělal.

Album jsi pojmenoval velšským slovem, které v překladu znamená právě domov…

Není to přesný překlad. Můj táta je Velšan, hrdý Velšan a celý život mluví velšsky. Jeho mateřský jazyk je velština, a teprve až když mu bylo dvanáct nebo třináct, začal mluvit anglicky. Ten pojem hiraeth má v sobě cosi smutného, melancholického. A Velšanům to nevadí, na troše melancholie nevidí nic špatného. Když to trvá dlouho, tak to možná není dobře, ale můžete se z toho vypsat písničkou, dáte tam trochu deště a je to. Ve velšské kultuře a poezii je melancholie dost oblíbená. A to hiraeth je jakoby touha, není to jenom místo, může to být i člověk. Je v tom obsažena i bolest, troška melancholie, žal po domově. Domov, který ani neznáš.

Možná vysněný domov?

Možná ano. Když jsem tu desku psal a točil, bylo to po brexitu a covidu, všechno se zastavilo. A najednou jsem byl bez práce, kterou jsem dělal roky. V Anglii mi zrušili účet v bance kvůli nějakému novému pobrexitovému pravidlu. Ani jsem ten účet nepoužíval, měl jsem ho dvacet let a neleží tam ani libra, ale ten moment, kdy jsem dostal dopis, že to musím zrušit, protože tam nebydlím a platím daně tady v České republice, ten mě zasáhl. Byla to vlastně zbytečnost, ale ten symbolický význam, to pochopení - Aha, teď přicházím o toto. Rodiče se v tu dobu taky stěhovali pryč z Manchesteru za ségrou, a tak jsem najednou ani neměl fyzickou oporu pro tu vzpomínku. Začal jsem promýšlet svou pozici ve světě.

Jako pro Angličana v Česku je pro tebe to téma hledání domova asi docela důležité. Jak se vlastně stalo, že ses ocitl v Praze?

Angličan... Já jsem asi nakonec Velšan. Přišel jsem sem jako puberťák, hrál jsem v nějaké školní kapele, to byl rok devadesát něco. Odehráli jsme tady pár koncertů a pak jsem se vrátil domů. Pár let nato jsem se tady zamiloval do jedné ženské, ale taky do země samotné. V té době to byly divoké devadesátky, to bylo pro mě strašně zajímavé. Vrátil jsem se sem a pak tady zůstal.

Co tě mohlo přitáhnout na Čechách? Ale dobře, devadesátky neznám, asi to mělo jinou atmosféru...

No, ale to je typická česká reakce - co tady? Tady je to ale super!

Mně se třeba líbilo v Manchesteru.

Tam je to taky super, ale já najdu všude něco super. Ale tady je to dobré. Mám děti, takže život v takovém malém-velkém městě, jako je Praha, je pro ně taky fajn. A to neznamená, že Manchester je špatný, je to tam prostě jiné. Moje děti by tam chtěly možná žít kvůli fotbalu, protože já je táhnu na Bohemku, a oni chtějí na Old Trafford, ne na Ďolíček. Ale já mám možná radši Ďolíček.

Aktuální studiovka stojí hlavně na tobě, kytaře, zpěvu, lehkých aranžích. Byl to záměr, nebo tě do toho dotlačily okolnosti?

Chtěl jsem to tak. Spousta lidí, skoro všichni kolem mě přerušili na dost dlouho koncertování, a když se to zase obnovilo, bylo to jen na chvíli. A pak to zase skončilo. A pak, když to všechno začalo znovu fungovat, stala se mi nehoda a já jsem skoro čtyři měsíce nemohl hrát na kytaru. A tak se nahrávání písniček stalo součástí mé fyzioterapie a zároveň možná i psychoterapie. Měl jsem spoustu věcí napsaných, pár už bylo i natočených kvůli nějakému filmovému projektu, který zkrachoval. A já jsem chtěl nahrávat. Nějak.

Ten původní cíl možná ani nebyl vydat desku. Spíš to byla terapie. Tak jsem si půjčil chalupu, vzal jsem počítač, několik mikrofonů a kytary a začal točit. Původně jsem myslel, že to bude jenom na akustickou kytaru, přidám k tomu zpěv a někam klavír. Původně toho bylo na desce víc, natočil jsem asi osmnáct dvacet věcí. Ale když jsem je přivezl zpátky do Prahy, začal jsem přidávat další vrstvy.

Co máš přesně na mysli?

Například jsem předtím dokončil nějaký film, kde byl velký orchestr. Možná jsem to měl ještě v hlavě, když jsem jednou potkal kamaráda, který hraje v České filharmonii. Prohodili jsme pár slov a za hodinu jsem mu volal: "Hele, potřebuji nějaké smyčce." Podobně jsem volal Romanu Víchovi, protože jsem potřeboval do několika skladeb bicí. Anebo kytaristovi Pepu Štěpánkovi.

Jak se tam ocitla Amelie Siba, sama výrazná sólová zpěvačka?

S ní jsem se potkal u kina Světozor, ona zrovna taky točila desku. A tak nějak mi navrhla, že kdybych něco potřeboval nazpívat, tak mám zavolat. Tak jsem jí zavolal. Ona přišla, zazpívala a konec. Takže nic nebylo úplně naplánované. To se prostě sešlo.

Takže se mohlo stát, že ta deska nevyjde? Že to prostě mohly být jenom natočené písničky?

Mohlo se to stát. Ale když jsem točil, měl jsem pocit, že to, co vzniká, mi vyhovuje, že to zní fajn. Byla by škoda to nevydat.

Na mě to album působí jakoby hodně melancholicky, smutně. Je v něm odraz i třeba toho covidu, brexitu a těchto ošklivých věcí, které se okolo nás teď dějí?

Ano, a je v tom i odraz dění na Ukrajině. To všechno, co se stalo za poslední rok, dva, tři, nechá v člověku stopu. Já jsem prostě minulý podzim nebyl moc šťastný člověk. Bylo toho všeho už na mě moc. Plus ta nehoda. A já jsem muzikant a spousta muzikantů se vyrovnává s emocionálními věcmi přes hudbu. Skládáním, cestováním, na pódiu. Já jsem takhle fungoval dost dlouho, ani jsem si to moc neuvědomoval. Dokud jsem to nemohl dělat delší dobu. Tehdy mě to nějak zasáhlo a všechno na to mělo vliv. Nebyla to jedna konkrétní věc.

Já si myslím, že je asi lepší to ventilovat tímto způsobem v písničkách a na pódiu než x dalšími způsoby…

Jo, jo. Ale když člověk právě nemůže být na tom pódiu, přijde průser. Ale já samozřejmě nechci mluvit za každého muzikanta, zpěváka, autora, spisovatele nebo za kohokoliv. Ale asi to není úplně zdravé a může to být těžké pro lidi, kteří jsou kolem něj.

Jak vlastně píšeš? Máš to jako momentální nápady, nebo musíš ty skladby vysedět a vyvíjí se to? Přepisuješ, měníš texty?

Mám tolik písniček, že skoro u každé je to jinak. Třeba na "Hiraeth" jsou dvě, které přišly skoro okamžitě. Ten letmý moment stačí. Někdy na podzim jsem potkal kamarádku a ta mi vyprávěla, že je na tom psychicky bídně. Hned jsem si víceméně napsal celý song v hlavě jako její podporu. Některé přijdou hned, některé musím přepsat, ale snažím se každou věc dokončit, alespoň v nějakém smyslu. Doma mám krabice plné textů a písniček, asi je jich mnohem více, než kdy vydám.

Co pro tebe dělá dobrou písničku? Nebo jak poznáš, že se to povedlo?

To je pro mě vždycky těžké. A obzvlášť v případě téhle desky. Vlastně tam je jedna starší skladba "Diamond Girl", kterou jsem dělal s Vildou Bérešem pro nějaký film, který se pak nenatočil. Tam byl rovnou ten další pohled. A ten zbytek jsem dělal sám. Nechci říct produkoval, to byla v podstatě přirozená produkce. Ale neměl jsem tam soundingboard nebo nějakého člověka jako producenta. Mám pocit, že občas do songů, které jsou více osobní nebo pro mě mají hlubší význam, dám větší váhu. Že ta písnička musí být lepší než to, co jsem napsal za deset minut. Ale samozřejmě jsem se snažil naučit to třídit, ale špatně. To znamená, že dobrá písnička pro mě, pro toho, kdo to psal, je něco jiného, než když poslouchám cizí věci buď od kamarádů nebo od kohokoliv jiného. Že ten základ, co znamená dobrá písnička, není to, že to je tak strašně osobní.

Měl jsem víc skladeb a některé jsem ani nakonec nepoužil, přestože jsem si o nich myslel, že jsou lepší. Protože pro mě byly prostě silné. Jenomže když jsem byl ve studiu s Derekem Saxenmeyerem, všecko se změnilo. On dělal mix nahrávky, a jak rozumí těm textům, stačilo koukat na jeho tvář a reagovat na jeho otázky ve chvíli, kdy pustil písničku, než ji začal míchat. Když se na něco konkrétního zeptal nebo řekl: "Jé, to je hezký," věděl jsem, že to je dobré. A když to bylo jen: "OK, OK," značilo to pro mě, že to ne. A zrovna na jednu z těch oblíbenějších písniček řekl jen: "OK." Nebylo to tam, necítil jsem z něj ten pocit. Tak jsem to vypustil z hlavy a na desku ji nedal. Takže to, co znamená dobrá písnička, asi radši nechám na jiných. Evidentně nejsem ten nejlepší soudce toho, co je dobrá písnička, pokud jde o ty moje. Myslím, že jsem lepší soudce cizích.

Jsou pro tebe důležité melodie? Jde to při skládání rovnou s textem?

Taky. Většinou mám nějaký nápad, myšlenku, kterou chci vyjádřit. Nejdřív ke mně přijde melodie a potom nějaký kousek textu. Občas to je naopak - už mám nějaký text a pak musím najít melodii. Ale samozřejmě písnička je melodie a text. A já se snažím mít hezké melodie a dobré texty.

Děláš i soundtracky. Jak ses k tomu dostal? Je to úplně jiný způsob tvorby, než když píšeš vlastní věci, že jo?

Ano, ano. Je to disciplína, která mi pokaždé něco přinese, protože najednou jsi dělník na konci filmu a musíš se podřídit, snažit se jít vstříc tomu, co chtějí režisér, producenti a distributoři. Občas musíš dělat i věci, které třeba úplně necítíš. Jako že oni to chtějí tak, tak to tak musíš dát. I když to třeba cítíš komornější anebo naopak větší. Občas to nevyjde, ale pokaždé je to škola a dobrá zkušenost, která přinese něco pozitivního do vlastní tvorby.

Jak ses vlastně k těm soundtrackům dostal?

Už to dělám také strašně dlouho. Ale na začátku chtěl někdo song pro nějaký film. A pak to slyšeli další lidé, začali mi volat, nejdřív kvůli písničkám a pak se ptali, jestli neudělám i něco instrumentálního. Nebylo to tak, že bych to nějak aktivně hledal.

Máš radši akustickou, nebo elektrickou kytaru?

Asi akustickou. Nemám rád moc čudlíků, chci jenom zvuk. S elektrickou kytarou je toho moc, ty pedály a všechno. Mám jenom dva pedály. Třeba klasický pedalboard, to je na mě moc. Já chci jenom zvuk a na to mám akustickou kytaru.

Hrál jsi na online festivalu BlueFest, měl jsi vystupovat v Šumperku na Blues Alive. Jaký je tvůj vztah k blues jako žánru?

Můj vztah k blues je jako můj vztah k hudbě. Jestli to je dobré blues, tak to mám rád. Mám rád lidi jako Keb’ Mo’, to je jen chlápek s kytarou, je to syrové. Mně to takhle vyhovuje mnohem více než třeba takové to uhlazené blues, jaké hraje Beth Hart. Já řeším hudbu. Někdo se mě ptal, jestli mám rád vážnou hudbu - tak samozřejmě to mám rád, když mi to něco řekne. Hledám tu duši. A když ji tam cítím, ať už to je to hiphop nebo vážná hudba nebo blues, je mně úplně jedno, co je to za žánr.

Jaké jsou tvoje nejbližší plány? Pár koncertů, udělat soundtrack a…?

Zrovna pracuju na filmové hudbě a to je docela řehole. Kvůli tomu filmu mám koncertů méně, než by jich mohlo být. Tak jsme tu šňůru rozdělili na dvě části. Ta česká bude mít asi deset zastávek. Pak jsou nějaké festivaly a na podzim přijde "Part Two". Začíná v Polsku a pak jedeme přes Německo, Holandsko a zpátky do Česka, kde budu asi koncem října, začátkem listopadu.