Lockdowny v roce 2022 skončily, byť často doznívaly v mnoha nahrávkách. Vyšla ale i jiná než takzvaná covidová alba. A my jsme vybrali ta nejlepší. Šestadvacet redaktorů a redaktorek musicserveru by ocenilo celkem 94 domácích (českých a slovenských) desek. Tohle je finální dvacítka a příčky dvacet až šestnáct.
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
Po sečtení všech hlasů nám, podobně jako loni, zůstaly na hraničním dvacátém místě tři nahrávky se shodným počtem bodů, a tak jsme jim všem dali prostor i v našem žebříčku.
21.-19. Robert Křesťan a Druhá tráva - Díl druhý |
Bluegrass rozhodně není můj oblíbený hudební žánr a zvuk banja mi někdy dokáže fakt hodně vadit. Jenže novější alba
Roberta Křesťana a
Druhé trávy se od čistého bluegrassu čím dál tím víc vzdalují a "Díl druhý" zašel v té žánrové neuchopitelnosti zatím nejdál. Parta skvělých muzikantů si hraje a je jim jedno, zda jejich muzika přesně zapadá do nějaké škatulky a jestli uspokojí ortodoxní fanoušky. Druhá tráva se na desce nedrží zkrátka ani ve stopáži a využívá dlouhé instrumentální, zvukové, ruchové a hlukové plochy. To vše v kombinaci s geniálními Křesťanovými texty - nevšedními a originálními (má načteno a ví, jak to použít). Tvrdím, že nejlepšími textaři v české populární hudbě jsou
Jiří Suchý a
Robert Křesťan. Howgh. (Pavel Parikrupa)
21.-19. Chinaski - Frihet |
Chinaski se se svou dvanáctou řadovkou "Frihet" (norsky "Svoboda") posunuli. Textařsky, až na výjimku od
Jiřího Suchého, třímá monopol
Michal Malátný, hudebně ovšem přispěli i zabydlení nováčci. Možná proto do třináctky songů zavanul svěží vítr. Album tak nabízí pestrost (kabaretní "Konec jistého Rambouska", melancholická depka "Metylalkohol"), hravost ("Mám chuť zlobit", "Panáček s panenkou" + množství kláves), návrat do rockových let ("Hvězdné nebe"), ale umí i chytnout za srdce ("Dvě srdce vejpůl" a klavírní "Smůla"). Oproti předchozí, nevýrazné desce "11" vystrkuje růžky. Srší z ní energie, nebojí se rázných slov, občas i vulgarismů, to vše nenásilně, v rámci kontextu. Jako by si pánové chtěli s mladou krví připomenout divočejší začátky a ukázat, že nejsou jen fotříci, co zpopovatěli. (Hana Bukáčková)
21.-19. Tereza Balonová - Půlnoc |
Tereza Balonová, jejíž "Neposloucháš" i po několika letech stále zní českým éterem, se s "Půlnocí" propracovala k fanoušky dlouho očekávanému debutu. Jedenáct písniček, jež na něj zařadila, vychází převážně z folkových základů, ovšem díky producentům, jimiž byli
Martin Ledvina,
Jan Balcárek,
ODD a
Johny Rainbow, v nich poměrně často koketuje také s popem a náznaky dalších žánrů včetně world music, pop rocku či electropopu. V tom se právě její prvotina odlišuje od debutů ostatních českých folkařek, které zůstaly více věrny žánru. A možná právě to jí vyneslo pozici v našem žebříčku a zároveň zvědavost, čím nás překvapí na své další řadovce. Ačkoli ne všechny recenze totiž sršely nadšením, shodují se v jedné věci: tato holka s kytarou (a looperem) má velký potenciál. (Tomáš Parkan)
Tip Jiřího V. Matýska: Steven's - Runnin Man
Jestli se o nějaké nové partě vloni v bluesových kruzích mluvilo, spolehlivě to byli karlovarští
Steven's. Původně sólový projekt multiinstrumentalisty Štěpána Kordíka na sebe výrazně upozornil už singlem "Enough" a skvělou pověst potvrdil i na šumperské soutěžní přehlídce Blues Aperitiv. Završením silného nástupu se pak na podzim stalo debutové album "Runnin Man". To si neláme hlavu s nějakou žánrovou ortodoxii - o
typické blues tu nezavadíte - a do svého výrazu míchá funkovou lehkost, popovou uvolněnost i gospelovou vzletnost. A ono blues tu pěkně probublává v pozadí. Potěší i velmi dospělý songwriting, jedenáctka skladeb šlape skvělou energií, album je vyvážené, žádnou z položek nelze označit za pouhou vatu. To je skvělá devíza a málokdy se toho podaří dosáhnout u debutu. Steven’s dovedou přirozeně ohýbat a tvarovat zaběhnuté žánrové postupy a na jejich základě vystavět vlastní autorskou muziku. Jakkoliv ortodoxním fanouškům nemusí být "Runnin Man" po chuti, je to parádní deska.
Pokud bychom měli vybrat nejvýraznějšího tuzemského rappera loňského roku, byl by to bezesporu
Calin. Brněnský hudebník s moldavskými kořeny se po žánrově pestrém debutu "Svědomí" z roku 2020 konečně našel a hudebně vyrostl. Druhá řadová nahrávka "POPSTAR" pro něj byla pozvánkou na vrchol. S její poslechovostí předčil zavedená jména jako
Viktor Sheen či
Yzomandias. Od vydání také drtil české hitparády, ve kterých se drží dodnes. "POPSTAR" nabízí uhlazený moderní zvuk a svěží rap s velkými ambicemi. Na albu kromě staršího singlu "Praha/Vídeň", který i přes subtilní produkci perfektně šlape, nalezneme také taneční pecku "Hannah Montana", jež oživila devadesátkový hardstyle a zaslouženě se stala českým letním hitem. Nálepce
"český The Weeknd" šel Calin naproti zase intimním songem "Nad ránem". Tenhle hudebník se v roce 2022 zkrátka stal skutečnou
"popstar", minimálně na poli mainstreamového rapu, za který se nemusíme vůbec stydět. (Jaroslav Hrách)
17. Vypsaná fiXa - Kusy radosti |
Desátá řadovka této klubové stálice z Pardubic začala vznikat ve složité době, kterou ještě navíc umocnil odchod basáka Mejna. Toho nahradil Kryštof Mašek, který prvně kapelu doplnil při koncertech a následně se s ní vydal do studia připravovat čerstvý materiál. Pod dohledem producenta Ondřeje Ježka vznikl povedený koktejl, který fiXu ukazuje jak v netradičních polohách ("Fortuna", "Chlap"), tak v těch syrovějších (Šína je singl"), které skalní fanoušci u posledních desek dost postrádaly. Hned úvodní "Vidrholec" například nechá vzpomenout na období kolem alba "Detaily". Naopak dalším speciálním melancholickým momentem je "Velká bílá zeď", která se staví po bok skladeb jako "Klid a mír a ticho", "Dohasnul" nebo "Malá noční hudba". Ty naživo jen tak nezaznějí, přesto patří mezi skryté klenoty již legendární formace.
Vypsaná fiXa se i přes letité zkušenosti nebojí ponořit hlouběji, nehraje jen na jistotu. A to je výrazným plusem. (Ondřej Kocáb)
Tip Dana Hájka: Analogrunner - Echo Cube
Matúš Bluem již na čtyři roky starém épéčku
"Kolorika" dokazoval, že jeho tvůrčí postupy v elektronice mají přesah a nejsou pevně spojeny s nějakou zvukovou mantrou. Stejně tomu je na desce "Echo Cube", v mnohém jde navíc mnohem dál. Citlivě pracuje s vlastní obrazotvorností (třeba v úvodní "Autism Hymn"), šetrně si vybral vokální hosty (hned dvakrát tu je zpěvačka Possimiste) a všem kompozicím dodal až dětskou hravost a pestrost. Přesto je výsledek kompaktní. Každá ze skladeb svým pojetím pracuje s odlišnými odstíny elektroniky, náladami a hromadou detailů. Přestože se
Analogrunner autorsky posouvá, jeho základní rysy i nadále vycházejí z jakési polyfonní a monofonní poetiky. Milým zpestřením je pak zasněná coververze "Last the Night" z dílny Milana André Boronella. "Echo Cube" je nenápadná nahrávka, jež zraje s každým dalším poslechem.
7krát3 je sice ještě pořád jednadvacet, důvodů k tomu pouštět si hudbu stejnojmenného projektu ale bude snad ještě víc. A pořád přibývají další. Úvodem je třeba říci, že fyzioterapeut Štěpán Hebík je vynikající zpěvák, což je slyšet na desce a naštěstí i při živém vystoupení. Dále je i nové album důkazem, že i houpavá muzika se štítkem výroby v České republice může znít tak, jako by vznikala kdesi za oceánem. A v neposlední řadě je to Štěpánův kouzelný talent nedávat na ty věci filtr. Když totiž píše texty a napadne ho nějaká část, o níž by si jiný umělec mohl říct, že už je to za hranou, on udělá přesný opak. Tu potenciálně kontroverzní část ještě zvýrazní pastelkou a přetvoří ji v refrén. Proto se u jeho skladeb mnozí mohou místy stydlivě ošívat a třeba ani nechtějí, aby se vědělo o tom, koho že to vlastně poslouchají. Ale pak si zalezou do soukromí, pustí si to do sluchátek a strašně si ty songy užijou. Tak jako my. (Jan Trávníček)
Tip Honzy Průši: Ondřej Galuška - Stručný úvod do filozofie marnosti
Ondřej Galuška nás v redakci bavil už v době, kdy s
Eggnoise vydal druhou řadovku "Albumen". V minulém roce do světa vypustil sólovku postavenou na textech plných filozofických úvah prolnutých osobními vzpomínkami nebo literárními odkazy a hudebně rozkročenou mezi mnoho odvětví alternativní hudby. Přizval si i několik pozoruhodných hostů. Proto jsem už při psaní recenze řekl, že jde o nejosobitější tuzemskou desku minulého roku, a jsem o tom přesvědčen doteď. To album je hudebně neuvěřitelně květnaté, pořád se tu něco děje a jednotlivé styly si tu mezi sebou podávají ruku, což výborně podtrhuje i ty existenciální texty, které nenásilně vyvolávají další rozjímání a přemýšlení nad životem jako takovým. A jo, "Stručný úvod do filozofie marnosti" nemusí být na poslech nejjednodušší a někteří posluchači si k němu možná ani nedokážou najít cestu. V mých uších to je ale jasný absolutní vrchol loňského roku. Navíc je propojený i se stejnojmennou filozofickou knihou, kterou Galuška vydal v těchto dnech.
