Kdo čte musicserver pravidelně a vnímá, o jakých festivalech a kapelách na něm běžně píšu, tomu je asi jasné, že koncert Biffy Clyro bych si nad dnem stráveným na rozpáleném plácku bez špetky stínu nedaleko hradu Bezděz vybral kterýkoliv den v roce. Na festivalech se obvykle cítím jako doma, tady si ale připadám jako mimozemšťan.

Nejsem cílovka, už dávno sem nepatřím a cítím to třeba ve chvíli, kdy procházím kolem karavanu s vyvěšenou českou vlajkou. Necítím hrdost. Spíše se bojím, aby mi někdo nedal do držky, kdyby slyšel, jaké názory mám - neskutečné, jak moc jsme se jako společnost posunuli. Léta jsem strávil tím, že jsem se snažil čtenářům přinášet důkazy o tom, že stojí za to cestovat po světě za těmi nejlepšími kapelami, a od podobných návštěv je spíše odrazoval. A najednou se nacházím na akci, kde se místo elektronických cigaret ještě pořád kouří ty klasické. Lidi si zvykli, že si sem přitáhnou deku, rybářskou židli a když stejně jako Chinaski budou "mít chuť zlobit", třeba i v podprsence vítězoslavně pronesou dvě Tatranky. K těm brzy zakousnou klobásu a zapijí to pivem. Jsou takto spokojení. A možná se na podobný jídelníček i těší.

Agentura Nedomysleno je mi sympatická tím, že na svém lidovém festivalu dává prostor mladým jménům a umožňuje jim etablovat se na scéně. Za mnohé jim vděčí velká část domácího mainstreamu, jenž stále tvoří zhruba třetinu line-upu a do nějž se možná už brzy zařadí i mladíci z Bytu číslo 4. Ti se do svých tří kytar, basy a bicích snaží řezat jako Foo Fighters a podobnou energii jim lze jen závidět, mohli by ale zapracovat na srozumitelnějším zpěvu, zní totiž kvůli němu zbytečně neotesaně. Plusový bod získávají za to, že si na stage podobně jako The 1975 přitáhli nábytek, protože si uvědomují, že jako spíše neznámá skupina potřebují mít svůj ksicht.

Podobně to vnímá i duo Marcell a fiedlerski, které celé léto koncertuje ve sjednoceném oblečení a publiku zde servíruje tři zbrusu nové kousky z chystané desky - a všechny znějí báječně. Jako senzační nápad se navíc ukazuje možnost dát prostor hned dvěma bubeníkům - Matyáš Vorda i Tomáš Hajíček junior umějí hrát synchronizovaně a působí u toho fantasticky. Když si ale jeden či druhý do skladby prosadí tu a tam úder navíc a společně se tomu zasmějí, na postupně zaplňující se plácek díky tomu jde skvělá energie z nefalšované chemie mezi nimi.

Nesmírně mě proto zamrzí, když slyším, že jim dobrou půlku koncertu pohnojil zvukař. Ze stejného důvodu obdobně zklamaný odcházím i z jindy spolehlivých Jelenů, v nichž relativně nově hostuje mile se prezentující a dobře zpívající Adéla Orlová. A zatímco Jindra Polák v nejlepším fóru dne sebeshazovačným humorem okomentuje tričko s nápisem Kiss od pána v první řadě, a spiklenecky tak zamrká na všechny, co vědí, protože on se prý naučil hrát na kytaru právě kvůli těmto velikánům, já mám problém mezi početnými hudebními nástroji slyšet dobrou třetinu z nich. A prasklý smyčec za to může jen částečně. Dynamika bohužel zůstala ta tam.

U všech zmíněných ale vnímám, že jsou na zdejší publikum - a stěží to lze říct výstižněji - až moc dobří. Hrady CZ totiž kromě mladých jmen a stálic dávají v posledních letech stále častěji prostor i kapelám a interpretům z kategorie pivního rocku nebo takovým, kteří zastávají vlastenecké či chcete-li národovecké hodnoty. Hlavně z tohoto důvodu jsem je tak dlouho míjel. Jet na festival, kde člověka osloví sotva třetina programu a kromě něj se může procházet leda kolem stánků sponzorů, kde nalezne dokonce i autoškolu, prostě nedává smysl.

Zde vystupujícím xenofobům se lze šikovně vyhnout tím, že přeskočíte páteční program a v sobotu pak ve správnou chvíli zamíříte na výlet na hrad Bezděz - také v něm ale bohužel není o co stát. Limitující dvě pódia vás nakonec dříve nebo později stejně donutí poslouchat i to, co nechcete, protože už prostě nebudete mít kam utéct. Musím ale vyzdvihnout, že se festival za ty roky přece jen trochu posunul. Rozšířila se nabídka jídla, kde kromě obvyklých smažených podezřelých najdete i vietnamskou, indickou i vegetariánskou stravu, velkou pochvalu si zasluhuje i stánek s ovocem v čokoládě, ten bych tady nečekal ani v nejdivočejších snech. Na toikách už se vám nezvedá kufr, protože je festivalový tým čistí a doplňuje papírem i během dne. A i když se tu a tam na zemi stále objeví blitka, aspoň už tu nešlapete po kelímcích.

A hlavní hvězdy? Chinaski trénující na O2 arenu mají momentálně velice sympatický setlist a hrají s nezvykle rockovou razancí, z publika na ně ale kouká transparent vyžadující zařazení "Punčocháčů". To proto, že jsme na místě, kde návštěvníci nevědí, že tu písničku hrají na každém koncertě už třicet let. Když se ještě odpoledne cestou z Bezdězu dám do řeči s chlapíkem, který kamarádům nese láhev rumu, protože jim dovezený alkohol už došel, a bavíme se o tom, na co se tady těší, je upřímně překvapen z toho, že tu večer vystoupí i Lucie. Tak to tady prostě chodí. Nezáleží na tom, co právě hraje, ale jestli máte co pít a na hlavě vám stále ještě drží svítící brýle nebo rohy.

Pochybuju o tom, že by zdejšímu publiku vadilo, jak se David Koller netrefuje do rytmu a plete text i u hitu "Sen". Nebo že by tady alespoň půlka návštěvníků věděla o tom, že o půlnoci sleduje poslední koncert Lucie v nejslavnější sestavě. Vždyť jim tu informaci kapela ani neřekne. Chemie mezi členy je na nule stejně jako na jiných představeních jejich novodobé historie a největší projev emocí nastane, když Robert Kodym Kollera na konci setu jemně poplácá po zádech, což mu kolega krátce nato oplatí. Jinak ale jejich poslední vystoupení v této sestavě nepřinese vůbec nic pamětihodného, a tak se velká část publika může po dvouhodinovém čekání ve frontě u jediné výjezdové cesty z areálu odebrat do svých domovů.

Díky za ten zážitek, pozemšťané, šlo o zajímavý experiment. I díky tomu, že jsem se snažil nejhorším jménům v programu vyhnout (a až na Visací zámek se mi to podařilo), odjíždím z Hradů s pocitem, že tento festival je po organizační stránce lepší než před čtrnácti lety. Přesto se však velice rád vrátím zpátky do své galaxie. Tam, kde se cítím doma doopravdy.

Poznámka editora: Honza Trávníček skutečně napsal jen pět odstavců, jak sliboval. Jen byly tak dlouhé, že jsem z nich nakonec udělal deset.