Za předchozí studiovku "Rude Jazz" jste dostali žánrového Anděla. Bylo to pro vás svazující?

Brali jsme to jako příslib něčeho. Potěšilo nás to, protože konkurence v tu dobu byla znatelná. Ale ve finále to žádnou odezvu nemělo, nic zvláštního se nestalo. Asi je to odznak toho, jak tady lidé tuto subkulturu vnímají.

Novou desku vydáváte po patnácti letech. Proč taková pauza? Neměli jste čas, případně nápady?

Před patnácti lety jsem nastupoval na DAMU, a tím se mi de facto měnil život. Věděl jsem, že se do něho chci intenzivně zapojit. Do té doby jsem byl manažerem a tahounem kapely já. Bylo jasné, že když polevím, nikdo se toho nechopí, ale nikdy jsme nepřestali hrát. Ovšem po X letech nám naše nová manažerka řekla, že by bylo na čase vydat album. A my jsme dýchat do mrtvoly nechtěli.

Mezitím jste vůbec netvořili?

Vydali jsme singly na různých kompilacích nebo samostatně na Spotify. Nikdy jsme se nedopustili klipu. Je to důsledek toho, že každý v sobě máme silného vnitřního recenzenta. Napsal jsem třeba scénář k písni "Skinhead With Soul", ale zjistili jsme, že by to stálo takové peníze, že jsme od toho raději upustili. Ze začátku jsme hráli padesát koncertů ročně, pak jednou dvakrát za měsíc. Kluci se hudebně posunuli a fungují i v jiných projektech, ale tohle nás spojuje. I když to nikdy negenerovalo peníze, zůstali jsme spolu.

A co takhle udělat klip jednodušším způsobem?

Ano. Měníme se dobou, líbí se nám zahraniční styl, který jsme viděli u kalifornských souputníků. Vypadá to jako živá session a má to absolutně jednoduchý příběh, kdy třeba jde chlapec s dívkou a podívají se na sebe, do toho prostřihy na hrající kapelu.

Skupinu vnímáte jako čirou radost. Byla pro vás radostná i práce na novém materiálu po tolika letech?

Byla to radost, ale zkoušky jsme měli náročný, intenzivní. Kluci pracují třeba do pěti či šesti, v tu chvíli nastupuju do práce já. Takže zkoušky se železnou pravidelností začínaly kolem čtvrt na jedenáct, někdy byly o víkendech. Ve dvě ráno z Holešovic kolem Alzy, na to asi nikdy nezapomenu.

Název "Carousel of Pain" v překladu znamená Kolotoč bolesti. Inspirovali jste se násilím, ovšem nevybízíte k němu, má prý jít o metaforu a nadhled, životní příběh se vám spojil s osudem Terryho Halla z The Specials a Fun Boy Three. (ikonický zpěvák, který se nikdy neusmál, přestože hrál v zásadní britské ska kapele. Svoje démony si vyzpíval v písni "Well Fancy That", v níž odvyprávěl své životní trauma, kdy ho učitel ze školy ve dvanácti letech odvezl do Paříže, kde se stal obětí gangu pedofilů, pozn. aut.)

Tato věc mě inspirovala. Mám rád kapely, kde působil. Vyskočilo to na mě z nějakého článku. Strašný příběh. Melodie ve mně evokovala vzpomínku na dětství a znělku "Kolotoče". (slavný rozhlasový pořad, v roce 2013 oslavil padesát let, pozn. aut.) Líbil se mi cirkusový, špinavý nádech. Pak jsem si uvědomil tento příběh, na jehož základě jsem to udělal. Nechtěl jsem citovat Terryho Halla, ale v té době ke mně dolehly informace z mé blízkosti, o kamarádkách, které týral partner, a tak se mně to všechno propojilo.

Název mě napadl jako kontrast - když hrajeme sluníčkovou hudbu, pojďme to trochu kopnout do ksichtu. Pak mi to dalo dohromady celou tuhle konotaci. Nebránil jsem se tomu. Dodělali jsme text a začalo mi to dávat smysl. Kluci to přijali, my jsme hroznej babskej komunistickej sněm, všechno se řeší, možná i zbytečně, ale pak, když na to přijde, už to jede velice rychle. Navíc jsme si začali dělat srandu ze sebe, kdy naše působení na scéně je taky takový "Carousel of Pain", to samé i naše životy, a záleží, jak se k tomu člověk postaví. Není to tak, že bych téma násilí bagatelizoval, člověk se snaží mít nadhled.

Na albu se nachází i několik instrumentálních skladeb. Nebyla potřeba dalších slov?

Věnujeme se ska-jazzu. Dvacet dva let je dlouhá doba, člověk si něčím projde. Ze začátku mě slova napadala okamžitě, věděli jsme, co chceme říct, ale často stačí hudba, která to vyjádří sama za nás. Na druhou stranu chápu, že to nemá takový potenciál, aby se to dostalo lidem do krve, do mozku. Ale máme to tak rádi, třeba "Clint Eastwood" se obešla bez textu. Hudba říká všechno, co potřebujeme sdělit.

Song "Bobby Sixkiller" jste nazvali po postavě z "Odpadlíka"?

Tušili jsme, že to vyvolá tuto asociaci, ale Bobby Sixkiller byla skvělá kapela, se kterou jsme jeli tour po Francii. Ale vůbec nám nevadí toto přirovnání. Pokud je něco nevkusný, správně přísný a úchylný, je to seriál "Odpadlík".

Kdo je "Lovely Princess"?

Nerad bych se rozešel se současnou přítelkyní, i ta předchozí na to byla alergická. (smích) Inspirováno kamarádkou. Tahle písnička vznikla hodně let zpátky. Raději to nebudu dále rozmazávat. (smích) Skladba vznikla současně se "Stolen Nights", která je mollová, tahle zase durová. Měl jsem to propojený, šlo o dvě části té samé věci. Nevěděl jsem si s tím rady, nepasovalo mi to k sobě, ale bylo mi líto vyhodit část písničky. Nakonec z toho vznikly písničky dvě.

Nejvíc mě baví úderná, štěkavá "Captain Hanukkah". Co si za ní mám představit?

Jedná se o cynický vtip mého kamaráda - režiséra Adama Skaly. Dokonce bylo triko, kde nácek sedí u stolu a jí ovar. Jednu ruku má na stole a zezadu mu Captain Hanukkah zaráží vidličku do ruky a stálo tam v angličtině: "Použij vidličku, ale NE na vepřový." ("Use your fork, not for pork.")

A tak jsme to propašovali do textu, vzniklo to v době, kdy jsme pracovali oba v loutkovém divadle. Mezi námi tam byli praktikující židé, my k tomu máme velice blízko, jak hudbou, tak přesvědčením. Když vznikla na zkoušce tahle improvizačka, napadlo mě to pak spojit s touto postavou superhrdiny starého města, který v pátek a v sobotu samozřejmě neúřaduje, protože je šábes a má volno. Kapitána jsme vzkřísili, dokonce s ním byly i komiksy v rámci naší společnosti. Ale třeba by se to mohlo rozjet, přijde mi to dobrý. Je řízná, zahrnuje sice kubánský vstup, ale klarinet prozrazuje, že dojde i na klezmer. Navazuje na historii věcí jako "Medina" a "Rude Jude Boy", ovlivněných arabskou a židovskou hudbou, a to u nás už před dvaceti lety.

Poslední song se jmenuje "Griefy Boys". Kvůli čemu jsou chlapci smutní?

Text jsme mínili jinak, ale dali jsme mu pracovní název "Harlem", protože nám připomíná jazzový standard "Harlem Nocturne", který známe samozřejmě ze školy, ale celá kapela si ho zamilovala díky skvělému pojetí kapelou New York Ska Jazz Ensemble. Vzpomněli jsme si s Filipem Kučerou, naším altsaxofonistou, na období, kdy jsme se navzájem drželi nad vodou. Jelikož si s sebou ska nese nálepky Rude Boys a my se tehdy cítili mizerně, udělali jsme placky "Griefy Boys", tedy Smutní chlapci. Ale třeba "Ugly Hippie" se původně jmenovala "Píčus". Je v tom cynismus, karibská melodie, sluníčko, sandálky, proto Špinavý hipík. Původně byl "Píčus" o chlápkovi, který někoho táhne do politiky, naslibuje mu, jak to bude jednoduchý, a ať se toho nebojí. Nakonec jsme písničku nechtěli ničit textem o lobbistovi, kariéristovi, proto jsme neviděli důvod držet se původního názvu. Nechtěli jsme si kazit náladu, postoje máme furt stejný, děsí nás politická situace, jsme antirasisti, což souvisí s naší hudbou, a špinit se politikou nehodláme.

A jak to bylo se songem "Train"?

Letitý nápad. Basovou linku jsme vykradli z dubový muziky. Schválně. Pak jsme ten jednoduchý harmonický postup chtěli poupravit, aby byl netradiční, aby šel jinam. Kluci udělali na začátku dechy, které jsou pro naši kapelu vlastně typický. Text představuje variaci na citát o graffiti: "Padáme do hlubin noční městské temnoty, kde se probouzíme, abychom vedli boj proti všednosti nás samých." Část původní kapely dělala graffiti, proto jsem to aplikoval. Druhá sloka vypráví o tom, že se bavíme až k smrti, nebo tak pracujeme, až zapomínáme žít.

Na vizuálu kladete důraz na ráznou černobílou grafiku.

Mělo by to evokovat devadesátky, ulici a špínu. Šablona kolotoče nastříkaná u metra. Gotham. Jsou devadesátky a devadesátky. Pokud by mělo jít o Backstreet Boys, tak ne. Jestli jsou to ale Dog Eat Dog, Agnostic Front, v mém případě Life of Agony nebo Cypress Hill, tak ano.

Není dnes reggae již přežitý styl? Proč by se k němu lidé měli vracet?

Líbí se mi asociace s rapem, který je mi blízký, ale když vidím, co se dnes produkuje za mainstreamový rap, přijde mi to jako odznak idiocie doby. Strašlivá rychlokvaška. Hudba, která nezvládá vůbec jazyk, a o to přece jde. Ale když vidím své kamarády, co mají projekty Past nebo Matka, ti jdou proti tomu. Taky netrvalo dlouho a propojili se s WWW či PSH, které uznávám. Reggae je vnitřní beat, tep, život. Hudba, která má instrumentální kvalitu a sociální důležitost, propojuje lidi a nese jasnou message antirasismu. Dnes, kdy volíme komunisty a nácky a jsme schopni zatracovat hodnoty, kterým já věřím, si myslím, že to není mrtvý. Naopak! Ska a reggae vždycky žilo ve vlnách, nebýt silných lidí v undergroundu, kteří to nepustili, zahynulo by to.

Album pokřtíte 28. listopadu v pražském klubu Futurum. Na co se můžeme těšit?

Zahrajeme tam celou desku, přijdou hosti, lidi, kteří kapelou prošli, nebo jsou s ní spojení. Jako support vystoupí ska-punkoví 2v1, kteří tam oslaví pětadvacet let existence. Nebude chybět běžný setlist, ale ani překvapení.

Na desce slyším také ženské vokály. Komu patří?

Zpívá je Andrea Holá, kolegyně. Seznámili jsme se v Divadle Bez zábradlí v představení "Cikáni jdou do nebe". Máme společný humor a slyšíme na sebe. Tímhle se jí zavazuju, že jí napíšu písničku, protože je nejlepší a nemůže s námi jen zpívat vokály. Bohužel křtu se nezúčastní, ale na jaře ji s námi budete moct vidět.

Příští řadovka prý bude z části česky, ani v minulosti jste se rodné řeči nebránili. Ale proč jste ji do textů nepoužili teď?

Vydali jsme se nějakým směrem, který jsme nabrali za patnáct let, přišlo nám to přirozený a nechtěli jsme ho češtinou špinit. Ale teď jsme dospěli k opačnému názoru, že příští deska by měla být z většiny česky. Ostatně udělali to Monkey Business, takže to musí fungovat, ti vědí, co mají dělat. (smích)

Říkáte, že se vám líbí, že reakce publika na koncertech je mnohem rychlejší než v divadle. Umožňuje to silnější a rychlejší průchod energie - fanoušci vás dobíjejí. Jak moc se hodí, že umíte i druhou profesi? Umíte improvizovat a nic vás nerozhodí?

Já jsem zapikanej za klávesami, nikdo ode mě nemůže očekávat taneční kreace, ani bych to nikomu nepřál. No, někdy se toho dopustím. Ale je pravda, že herectví může pomoct suverenitě projevu v muzice, protože jste zvyklá se pohybovat po pódiu. Je tam průprava ve styku s lidmi. Když jsme začínali, hrozně jsem se styděl.

Propojit zpěv s klávesami, který hrají na druhou dobu, bylo šílený, teď se mi to vrátilo s novou deskou, jak jsou nový songy. Sedím doma u piana a drtím jak za mlada.

Působíte v muzikálech "Cabaret", "Cikáni jdou do nebe" nebo "The Bodyguard". Cítíte se v nich dobře?

Strašně důležitý je, o jaký titul jde, asi bych nechtěl hrát v popových věcech. Spolupráci s panem Landou či Michalem Davidem si nedokážu představit. Ale dostal jsem se k tomu náhodně, když mi zavolal Radek Balaš. Nabídl mi roli v představení "Cikáni jdou do nebe". Předtím jsem viděl snad jen dva české muzikály, ale zpracování a hlavně hudba pod vedením úžasné Idy Kelarové, to celé mě okouzlilo.

Ale popu jste se trochu dotkl díky tomu, že jste napsal například "Krávu" Báře Polákové. Prý jste si ale nerozuměli a tím se váš vliv na pop uzavřel. Pro Headliner jste řekl: "Co je masový, zaručeně úspěšný a jede na vlně krátkodobý popularity, na to z vysoka kašlem." Jdete schválně proti pomyslnému proudu?

Já se dopustil asi víc popovejch písniček, ale dělat to primárně pro to, jak říkal Werich - "To je blbý, to se bude líbit" -, a přitom sledovat popové trendy, to se nám nikdy nestane. Asi si šlapeme po štěstí, ale máme nějakou hrdost.

Hrdost určitě máte, když už deset let hrajete v Národním divadle. Krom toho hostujete i v menších divadlech. Je pro vás nutnost odskočit si občas od klasiky?

Je, v rámci zachování hygieny, rozvoje, aby člověk neustrnul, jsem velice rád, že můžu hostovat jinde.

Zároveň působíte jako pedagog na DAMU. Čím vás inspirovali studenti?

Styk s nimi je obrovská škola, dává mi obrovskou zpětnou vazbu.

Příští rok se premiéry dočkají filmy "Franz" o Kafkovi a "Tony má plán" - komedie o uvězněném muži v kufru auta. V obou hrajete. Můžete o nich prozradit více?

Taky bych zmínil film "Poberta" - kinodebut Ondřeje Hudečka, kde hrajeme partu zlodějů v období covidu. Dost ostrá a hořká komedie. "Tony má plán" je gansterka, taky debut Báry Kočičkové. "Franz" mi přinesl nádherný setkání s Agnieszkou Holland, ale tam mám pouze epizodní roli.

Před spaním si pouštíte sakrální hudbu. Je to důvod ke zklidnění, zvolnění a zároveň příprava na spánek?

Dá se to tak říci, beru to jako psychohygienu. Uklidňuje mě to, mám rád široký spektrum žánrů.