Formace s libozvučným názvem King Gizzard And The Lizard Wizard už je na scéně dvanáctým rokem a za tu dobu si vybudovala pověst převelice plodné - na svém kontě má dvacet alb, dva živáky a tři EPčka - a tudíž i koncertně poněkud nevyzpytatelné party. Může totiž vytáhnout z rukávu jakékoliv eso: klasickou kytarovkovou psychedelii z desek "K.G." a "L.W.", synťákový popík z "Butterfly 3000" nebo některý z dlouhých opusů, jež se objevily na "Made In Timeland" či "Omnium Gathereum". Tady je vhodné podotknout, že mluvíme pouze o nahrávkách vydaných v posledních třech letech.

Úvod patřil Australance Grace Cummings, která se svou doprovodnou skupinou předvedla příjemný půlhodinový set, kde se míchaly ozvěny šedesátek, country rock i písničkářství. Příjemný začátek, kterému ale chyběl čitelnější zvuk. Odnesl to zejména zpěv, což je u hudby, která chce především sdělovat, trochu problém.

První pražský koncert australské šestihlavé smečky si podle očekávání nenechal ujít do posledního místečka vyprodaný sál a zaznělo toho mnohem více. Netradiční volbou na začátek byla téměř dvacetiminutová "The Dripping Tap" následovaná právě zhusta elektronickou "Shanghai". A pak už to jelo, často bez přeryvů, po celé dvě hodiny napříč bohatou diskografií.

Muzikanty často překrývaly barevné projekce, jak už to skupiny z tohoto žánru dělávají od pradávných vystoupení raných Pink Floyd. V Arše vytvořili komplexní, barevný hudební obraz. Prolínaly se zde uvolněné, vláčné, zkouřené pasáže, kytarové souboje i propracovaná sóla, téměř thrashové riffy, posmutnělý popíček i ozvěny šedesátek.

A natěšené publikum měli okamžitě na svojí straně. Archa se v podstatě od prvních tónů rozhoupala a rozvlnila a pohyb neustal až do konce. Při divočejších pasážích se na rukou diváků objevili plavci, čas od času se otevíral circle pit, byť poněkud nesmělý. Když máte před sebou svoje publikum, jež doslova bouřlivým řevem vítá každou povědomou melodii a nápěv, to se to pak hraje tak, že se vám ani nechce z pódia.

King Gizzard And The Lizard Wizard bych se nebál přirovnat ke Grateful Dead. Svého času nesmírně velká kapela (pravda, spíše za oceánem) proslula podobně energickými koncerty, nevyzpytatelnými, plnými dlouhých jamů a vzácné chemie mezi jednotlivými členy. Tenhle australský jam band dovede vykřesat jiskry podobné energie - nebo si ji tak alespoň představuji. V Praze to byl vzácný moment dokonalého sepětí mezi skupinou a publikem, nenápadný večer, který trefil ta správná místa.