"Closure/Continuation" znovu opatrně otevírá příběh Porcupine Tree

Steven Wilson se v jednom z rozhovorů k novému albu nechal slyšet, že dekádu dlouhou pauzu Porcupine Tree (budeme-li brát odstup mezi studiovými alby, dostaneme se dokonce na třináct roků) rozhodně neplánoval. Na druhou stranu, při jeho workoholismu se není čemu divit. Stihl vydat pět úspěšných sólových řadovek, jednu desku s Mikealem Åkerfeldtem z Opeth a remasterovat řadu starších nahrávek spousty umělců - jeho záběr sahá od Jethro Tull po Tears For Fears.

A ostatní? Klávesista Richard Barbieri dále rozvíjel svou sólovou dráhu a bubeník Gavin Harrison se soustředil hlavně na The Pineapple Thief, mihl se ale i v živé sestavě legend King Crimson. Basák Colin Edwin rovněž vydal několik vlastních nahrávek, k reunionu se ale nepřipojil. Dílem proto, že s ostatními kolegy z formace přerušil kontakt, dílem proto, že i na starších albech se o basové povinnosti z velké části staral právě Wilson.

Novinka, kterou si můžete hned v několika edicích pořídit v našem shopu (a přihodit k tomu i nějaké starší položky diskografie skupiny), navazuje tam, kde v roce 2009 studioví Porcupine Tree na "The Incident" skončili, a zároveň zúročuje zkušenosti, které hudebníci za desetiletí strávené mimo společnou tvorbu nabyli. Fundamentální složky zvuku kapely, tedy progresivně rockové postupy, komplikovaná rytmická stavba, delší stopáže skladeb i virtuózní výkony, tu ale nejdou na úkor posluchačské přístupnosti.

Porcupine Tree ve své době pomáhali designovat moderní progresivní rock. Toto hledačství si nicméně Wilson přenesl spíše do své sólové tvorby, na "Closure/Continuation" (mimochodem název, který otevírá potenciál další společné tvorby) se vsází spíše na to, co už si spolu dříve vyzkoušeli. To je holt tak trochu osud návratových desek: staví spíše na jistotách, než aby se pokoušely objevovat nová teritoria. Naštěstí je trojice Wilson-Barbieri-Harrison muzikantsky dost zkušená na to, aby i prověřené postupy dokázala podat vcelku moderně, svěže i povědomě, ale bez neodbytného pocitu sebevykrádání.

Od úvodního opusu "Harridan", který otevírá temná basa, nervní bicí a vibrující akordy na syntezátory, jsme nezpochybnitelně doma a v téhle povědomé hudební krajině se neztratíme až do závěrečné, skvěle vygradované devítiminutovky "Chimera’s Wreck", kde slyšíme ozvěnu King Crimson. Porcupine Tree si pohrávají s elementy ticha - zrovna zmíněná úvodní skladba se po třetí minutě zlomí, zjemní, načež náhle dá prostor téměř metalovým riffům a znepokojivým elektronickým plochám. Typický pohyb ve vlnách, zvraty, hudební napětí - tenhle band schopnost vybudovat dramatické skladby neztratil.

Steven Wilson je schopný melodik a tento talent už roky piluje na svých vlastních albech. Dokáže z rukávu sypat výrazné a nosné melodické nápady (viz "Of The New Day"), které pomyslně škrtají o hranu kýče, zároveň se s úspěchem brání jeho překročení. Jenže tohle jsou Porcupine Tree a to, co působí na první poslech jednoduše, se lehce komplikuje.

Zrovna výše uvedená písnička - mimochodem s vyloženě rádiovým potenciálem - je vystavěna na neustále se měnících délkách jednotlivých taktů. A jsou to právě tyhle jen obtížně uchopitelné drobnosti ve stavbě desítky nových songů (v digitální verzi, vinylová edice je rovnou o tři chudší), které vytvářejí neuchopitelné a explicitně nepojmenovatelné napětí, jež tyhle promyšlené hudební krajiny živí a navzájem propojuje.

Pravda, když čteme o délkách taktů, matematicky přesně vypočítaných změnách rytmů a podobně, je to možná trochu intelektuálské, ale ne samoúčelné. Jakýsi prvek nečekanosti byl ve tvorbě téhle formace vždy přítomný. Když se Steven Wilson na své zatím poslední nahrávce pouští do svébytného art popu, "Closure/Continuation" pokračuje v podstatě tam, kde skončilo "The Incident". Zůstává temnota a zvuková promyšlenost, poněkud vymizely tvrdé pasáže na úkor přístupnosti a vzdušnosti.

Jako by principál šel trochu na ruku svým vlastním fanouškům získaným mimo Porcupine Tree. Například taková "Dignity" by klidně mohla být v repertoáru dalšího jeho projektu Blackfield. Nijak to nevadí. Album, byť nejkratší v celé diskografii kapely, je jasně týmovou prací, všechny hudební elementy tu hladce zapadají do sebe, přínos všech tří členů je v zásadě rovnocenný. Kompozice na sebe navazují - byť onen zlom mezi závěrem fyzické verze a "Population Three", která otevírá digitální variantu, je patrný a poslední tři kusy jsou skutečně už jen jako bonus - a tvoří koherentní celek, který si udržuje vysoko nastavenou kvalitativní laťku.

Na druhou stranu jen máloco tu skutečně překvapí. Věřme, že je "Closure/Continuation" skutečně otevřením nové kapitoly. Jen se nelze úplně zbavit dojmu, že je to jen jakýsi dovětek ke stávajícímu. Výrazný, výborný, naplněný nadšením ze společné tvorby, což se každopádně na posluchače přenáší. Dobrý pocit z návratu je k nezaplacení, tady se ale až příliš očividně staví z již odzkoušených, byť poctivě oprášených a nově nahozených cihel. A to je na formát Stevena Wilsona a jeho spoluhráče bohužel trochu málo. Přesto tento návrat dává smysl, skutečně ano.