Steven Wilson už asi od svého jména neodpáře přídomek "věrozvěst moderního progresivního rocku". Sám ho nemá rád a je prostě pravda, že žánrové škatulky jsou pro jeho tvorbu příliš úzké. Moderně prog-rockový byl s Porcupine Tree, ale i tam s gustem vybočoval k metalu. Působí v artpopovém projektu No-Man, s Bass Communion plave v dronově-elektronických vodách.

Jeho sólové desky se vlastně jediným žánrovým směrem nevydávaly a sám na to v jednom z aktuálních rozhovorů poukázal - vždy je koncipoval v určitém duchu: elektronická "The Future Bites", pop-rocková "To The Bone", sedmdesátkově progová "The Raven That Refused To Sing", prog-popová "Hand.Cannot.Erase". S letošní "The Harmony Codex" je ledacos jinak, v mnoha ohledech je to syntetizující album, jež se žánrovým škatulkám vzpírá a sám autor jej dokonce nazývá experimentálním.

Je to dáno zejména stylem práce - dílo vznikalo v uzavřeném světě covidové pandemie a pouze korespondenčně s dalšími muzikanty (mimo jiné slovenský kytarista David Kollar nebo Guy Pratt, momentálně působící v kapele bubeníka Pink Floyd Nicka Masona) bez možnosti kolektivně rozvíjet nápady ve studiu. A taky bez kontroly, což je pro control freaka Wilsona věc nezvyklá. Desku tak nechal vznikat organičtěji a s jistým prvkem překvapení, bez centrální vize, která by jí udávala směr.

To na jednu stranu rozšiřuje tvůrčí svobodu, na tu druhou přináší riziko v tom, že se výsledek pod tíhou nápadů zhroutí. A že těch cestiček, kudy se mohly některé skladby vydat, byla spousta - například u rozsáhlé kompozice "Impossible Tightrope" principál vybíral ze dvou desítek různých příspěvků a tedy i vizí, jak konkrétní part pojmout.

"The Harmony Codex" s tímto problémem bojuje srdnatě. V každém případě je to stylově nejrozkročenější projekt, který kdy Steven Wilson do světa poslal, a odrážejí se na něm zkušenosti z předchozích řadovek. Je tu spousta elektroniky, art pop, rádiová přístupnost i komplikované progrockové struktury, špetka rapu i ambientu, jsou tu lehké kousky, ale také náročné opusy, je tu široká škála emocí - na první poslech až nesourodá. Hladkost předchozích Wilsonových počinů tu poněkud mizí, hodně se skáče v náladách i zvukových paletách - minimalistická "Economy of Scale" hned za zvonivou melancholickou kytarovkou "What Life Brings" a před artrockovou "Impossible Tightrope".

Každá z deseti položek tracklistu je onou jednou barevnou kostičkou, z nichž se skládá ústřední vizuální prvek celého kompletu - potenciálně nekonečné symbolické schodiště. Jednotlivé dílky se liší barvou, navzájem se nepropojují, ale přesto vytvářejí koherentní celek - album. "The Harmony Codex" je tak poněkud fragmentární, přesto ale jako promyšlený systém drží pohromadě a onen kýžený objekt se podaří vytvořit.

Zároveň ale nijak nevadí, když si z celku vyzobnete jednu kostičku a pustíte se do zkoumání jejího vlastního hudebního mikrosvěta. K tomuhle pečlivému zkoumání totiž "The Harmony Codex" vybízí zdaleka nejvíc. Je pak už jen na posluchači, jestli se nechá strhnout výborně vygradovanou "Rock Bottom", již svým vokálem obohatila Ninet Tayeb, zasní se s ambientní titulní skladbou či se vydá prozkoumávat taje mnohovrstevnaté tečky "The Staircase". Možností, jakou uličkou se vydat, nabízí deska na své více než hodinové stopáži, spoustu.

Ne každý nápad ale padne na úrodnou půdu. Albu poněkud scházejí ty skutečně silné momenty, jež Wilson na předchozích nahrávkách dokázal vytvořit a jež dokázaly posluchače strhnout. Tady se dost dobře může stát, že takový okamžik jen proletí kolem a nezakousne se, neřekne si o pozornost. Soustředěný poslech se tu odměňuje stonásobně a to, co při jednom přehrání prošumí, později vyvolá nadšení.

"The Harmony Codex" není takovou revolucí ve Wilsonově tvorbě jako předchozí "The Future Bites", která skutečně vytvářela vlastní vizi futuristického art popu. Pětapadesátiletý britský muzikant zůstává na již prozkoumaných teritoriích a propojuje je do jednoho ladného celku. To, co si na předchozích studiovkách očíhnul, nyní zkoumá hlouběji a nachází v tom nové souvislosti.