Steven Wilson nedávno vydal vynikající album "The Overview". Po sedmi letech také vyrazil na turné a my jsme zavítali do Hlivic (nebo chcete-li, polsky Gliwic) na jeho druhou polskou zastávku. Den předtím Wilson s kapelou hráli ve Varšavě. Na koncert těsně za našimi hranicemi se pochopitelně vydali fanoušci nejen domácí, ale i z Česka a Slovenska, jak bylo v natěšeném publiku slyšet.

Od posledního sólového turné stihl umělec vydat tři desky pod svým jménem a jednu překvapivě také pod hlavičkou Porcupine Tree. Do nějakého koncertování hodil vidle covid. Pro zopakování: Wilson má nepočítaně aktivit jako muzikant, skladatel, producent a remixér. U nás jsme ho mohli vidět dvakrát na Colours Of Ostrava - s výše zmíněnou skupinou a také s projektem Blackfield. Jeho žánrové zaměření je neomezené. I když je známý zejména jako progrocková ikona, netají se svou náklonností ani ke kvalitní pop music a miluje ABBU.

V menší hale u PreZero Areny (jde o podobné sourozence jako v případě pražské O2 areny a universa) se sešly zhruba tři tisícovky diváků. A ti velmi disciplinovaně, tak na 99 %, respektovali zákaz natáčení a focení během vystoupení. Neskutečné! Jen ojediněle si někdo rychle udělal dvě tři fotky a mobil zase schoval. Mohli jsme si tedy vzpomenout, jak to kdysi bývalo skvělé, když jsme se nemuseli natahovat a kroutit, abychom aspoň něco zahlédli skrz les svítících obrazovek. Tady a teď, bez filtru, živě, naplno a ne přes monitor.

Diváci si tak mohli vychutnat audiovizuální pastvu, vynikající zvuk a dechberoucí projekce. Celou parádu obstarala jedna obří obrazovka téměř na šířku pódia a velmi funkční světla, žádné zbytečné cirkusové propriety nebyly potřeba. Show postavená na bezchybné hře špičkových muzikantů a fantastických obrazech bavila. Vcucla vás a oblažila všechny smysly.

Bylo to strhující. Ústřední myšlenka "The Overview", pohled na naši existenci v perspektivě nepředstavitelné velikosti vesmíru, tu byla prezentována harmonickou směsí nesmírně krásných kosmických vizuálů a hudby, která vás chvíli nesla nekonečnými mezihvězdnými hlubinami a v dalším okamžiku vás nekompromisně zadupala do pozemského prachu.

Po úvodních dvou rozsáhlých kompozicích, které tvoří aktuální album (slyšeli jsme ho tak kompletní), nám Steven a čtveřice jeho spoluhráčů dopřáli po intenzivním zážitku dvacetiminutový odpočinek, abychom pak dostali vlastně další regulérní dvouhodinový koncert. A protože Wilson dle vlastních slov nemá žádný "hit", na který by publikum žádostivě čekalo, může si hrát, cokoliv si umane.

Padla otázka do publika: "Ocitl se tu někdo nedopatřením a nevěděl, co ho čeká?" Pár rukou se zvedlo a muzikant se těmto náhodným kolemjdoucím omluvil za nehorázně dlouhé skladby, zahrál jim na progrockové poměry tuze krátkou čtyřminutovou "What Life Brings" a vzápětí připomněl svou (původně jednočlennou) kapelu Porcupine Tree tvrdou a vlastně taky spíše kratší skladbou "Dislocated Day".

V jedné chvíli se principál, který kromě zpěvu obstarával i kytary a klávesy, svěřil, že všichni pánové v jeho doprovodné skupině jsou lepší hudebníci něž on sám. Těžko někoho nebo něco vypíchnout, to je vlastně zbytečné. Z kapely, pevného bezchybného monolitu, čišelo zdravé sebevědomí, žádné nesympatické machrování. Nejsilnější zbraní tohoto špičkového kolektivu je práce s dynamikou: v bezvadně ozvučené hale bylo krásně slyšet každé cinknutí činelu v tichých pasážích a naopak, když se na vás valila masivní zvuková vlna, nebylo to pro posluchače nepříjemné.

Stejně tak, aby diváka nepřehltily informace, během některých skladeb byly projekce potlačeny - v nádherné kompozici "Pariah" se tak ze tmy na plátno vynořila tvář zpěvačky Ninet Tayeb. Zmínka o obligátní husí kůži se v tomto článku ještě neobjevila, že? To mohl být pro mnohé vrchol večera. Ale je to vlastně jedno, takových vrcholů, včetně grandiózního finále "The RavenThat Refused To Sing", přišlo více a pro každého návštěvníka třeba jiný.

Bezmála tři hodiny uplynuly jako voda, spokojení diváci dostali všechno, co očekávali a chtěli, a mohli se vydat v ústrety deštivé noci bičované blesky. Jak poetický závěr, což? To dělá s člověkem takový intenzivní zážitek. Nádherný zážitek.