zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 15-11 | 10-6 | 5-1

---

Po sečtení všech hlasů nám na hraničním dvacátém místě zůstaly hned tři nahrávky se shodným počtem bodů, a tak jsme jim všem dali prostor i v našem žebříčku.

20.-22. Tomáš Klus - Cítím

Tomáš Klus loni vydal dvě desky. Na politické "ČAUČESKU" si osahal spolupráci s Jiřím Burianem a natolik se mu zalíbila, že po jeho producentských schopnostech sáhl i v případě osobní a popové kolekce "Cítím", cílené na širší kruhy svých fanoušků. Ti nově dostali k poslechu mnohem bohatší aranže, které ale až na výjimky písničky pouze jemně dokreslují. Občas sice elektronika hraje mnohem větší roli, ale to hlavní zůstalo. Klus si v písních opět hraje s jazykem, nebojí se být osobní ani naplno říct, respektive zazpívat své názory. Pryč je sice ten rozevlátý kluk s kytarou, který pěl o lásce, ale zcela logicky je tu dospělý muž, který stále miluje, ale už ne každý den jinou holku, ale svou ženu, své děti či svou zemi. A nebojí se to dát najevo. Další plusové body si určitě zaslouží taky za to, že šel do hudebních vod pro něj neprobádaných. (Honza Balušek)

---

20.-22. Sněť - Mokvání v okovech

Mladí, neklidní a hlavně neotřelí vpřed! To se chce radostně zvolat při poslechu tvorby pražské smečky Sněť, která se napříč žánry probojovala do tuzemských nejlepších alb loňského roku. A oprávněně. "Mokvání v okovech" totiž přináší dravost, nespoutanost, rychlost s dávkou patřičné a tolerované agresivity, s jasným signálem, že je třeba s touto kapelou do budoucna počítat. A nejen u nás. Její pomrkávání po oldschoolovém thrashi kombinovaném s bahnitým deathem se totiž řadí k tomu nejlepšímu, co bylo loni u nás v oblasti extrémního metalu k vidění a slyšení. Co může na první poslech nepřipraveného posluchače zaujmout a potěšit, je jistá originální čistota a technická brilantnost mixu zmíněných stylů. V případě Sněti nejde jen o otrocké kopírování žánrových ikon, ale je zde cítit chuť jít vlastní cestou, a to se cení. Nahrávka roste s každým poslechem, stejně jako tato parta s každým vystoupením. (Tomáš Rozkovec)

---

20.-22. Vojtaano - 2020

Vojtaano vydal svůj debut v roce 2017, po patnácti letech na scéně. Jeho fanoušci teď nemuseli tak dlouho čekat - hned zkraje roku 2021 jim daroval povedenou desku s jedenáctkou písní. Název "2020" odkazuje na zpropadený rok, kdy celou společnost zasáhla pandemie. To se částečně odrazilo i do obsahu, který by se dal shrnout jako zpověď třicátníka, kterému táhne na čtyřicet a který byl donucen zůstat doma. Texty tradičně odrážejí Vojtův svérázný humor a peprnou mluvu. Hudebně působí díky ucelené produkci kompaktněji. Prim hraje kytara, dobře jí sekundují elektronika a beaty, které dávají ráznější pohodovce místy hodně svižný kabátek. Oproti debutu novinka obsahuje dospělejší témata, méně ostřejších výrazů. K nejpeprnějším songům patří demotivační "KPZ" s Zellerem z Cocotte Minute pojednávající o průměrném životu. Tohle ovšem není průměrná deska, ale reálná zpovědnice všestranného talentu, který baví svojí rázností a lidskostí. Za povšimnutí stojí i povedený obal, který odkazuje na to, že autor trávil rok 2020 v izolaci se svou ženou a čtyřnohým kamarádem. Ke všem písním opatřil navíc minimálně lyric videa. (Hana Bukáčková)

---

---

19. KACZI - Nahá

Písničkářka a multiinstrumentalistka z Frýdku-Místku o sobě v posledních letech dávala pravidelně vědět, až debutové album "Nahá" ale ukazuje její talent v celé šíři. KACZI se na něm prezentuje jako osobitá zpěvačka s řízným hlasem, který akcentuje folklórní vlivy, ale vyniká i v chytlavých popových melodiích. Její autorské písně jsou živelné, stylově různorodé a vyznívají spontánně a nestrojeně. Obzvlášť jí sluší doprovod akordeonu, který se začíná stávat jejím poznávacím znamením - s ním totiž zní, jako by k nám dorazila přímo z pařížských ulic. Pokud ještě pořadatelé říjnového pražského koncertu Zaz nevybrali předskokana, KACZI jakožto "přírodní fenomén" z Beskyd by pro tuto úlohu byla skvělá volba. (Josef Martínek)

---

18. Isama Zing - Blurry AF

"Blurry AF" svou stopáží nijak nebortí rekordy, muzikálně však zdolává nejednu metu. Jonatan Pastirčák pojal svůj velký debut pod značkou Isama Zing jako kooperativní dílo s řadou hostů, kteří však výslednou kolekci značně ovlivnili. Aid Kid, Oliver Torr nebo DJ Gäp vnesli hlubší ponor do procesu vzniku jejího hudebního designu. Naopak Irena Pokutová, Johana Belišová, Táňa Pauhofová, Ela Tolstová nebo Milan André Boronell přidali svůj vokální um. Za zmínku stojí i autorův podhled na tradiční romské balady a jeho způsob využití elektroniky, samplerů, ale i akustických nástrojů, jejichž zvuk porůznu deformuje. "Blurry AF" přes svůj postmoderní sestřih neztratilo nic ze své živelnosti a kompaktnosti. (Dan Hájek)

---

---

17. Floex - Papetura (Original Game Soundtrack)

Loňský rok přinesl hned dva releasy, pod nimiž je vyznačeno jméno Floexe. Byly to velmi rozmanitá a ambientně laděná "Papetura" a soundtrack k filmu "Je Suis Karl", na němž Tomáš Dvořák spolupracoval s Tomem Hodgem. V obou případech platí, že Tomáš vždy hledá originální hudební výrazivo pro daný projekt. Přiznal, že "Papeturu" si musel i několikrát zahrát, aby našel tu správnou cestu. Samotná hra vychází z papírových kulis a jejím autorem je Tomasz Ostafin. Tento křehký svět nakonec získal mnohé z ambientu a neoklasiky. Kromě Dvořáka se na natáčení podíleli jeho blízcí souputníci Tomáš Jamník na violoncello a Eva Jamníková na housle. Vznikl tak herní doprovod, který nepostrádá dynamiku a hraje si s mnoha skromnými motivy dotvářejícími hudební kulisu, jež obstojí i jako regulérní Floexova deska. Krásně se tu rozvíjí vztah mezi hlavními postavami a decentně, tón po tónu, se skládají jednotlivé dějové zápletky. Autor dokazuje, že se stále posouvá, a odhaluje nové roviny svého talentu. (Dan Hájek)

---

---

16. Dirty Old Dogs - Let's Burn Heaven Again

Tak to tu dlouho nebylo. Nahrávka, která jako by spadla z jiného světa. Při poslechu desky "Let's Burn Heaven Again" máte pocit, že se vrátily poctivé sedmdesátky řízlé devadesátkami. Což o to, u ostrovních či zámořských kapel jsou návraty ke kořenům častým jevem. V případě Dirty Old Dogs by ovšem těžko hádal, že se jedná o produkci z tuzemských luhů a hájů. Ta je zahalena do sympatického psychedelického oparu a místy dá vzpomenout na staré dobré The Doors a podobné soubory. Album nechává posluchače příjemně snít a unáší jej kamsi za horizont, kde si vytvoří vlastní film, k němuž ona pak dodává téměř dokonalý noirový soundtrack. Všudypřítomná temnota však nemusí být branou k depresivním náladám, ale je spíš určena pro melancholické ladění s jistým paprskem pozitivna. (Tomáš Rozkovec)