Fenomén kapely Grateful Dead je výraznější ve Spojených státech, její vliv v Evropě až tak silný nebyl. Do historie rockové hudby se tahle parta zapsala jako živelná koncertní formace - však také podstatnou část její diskografie tvoří živě pořízené záznamy, v současnosti už jich je více než sto a zatím poslední vyšel začátkem října. Grateful Dead dobře dokázali trefit dobu. Druhá polovina šedesátých let patřila hippies a San Francisco, to byl jejich příslovečný ráj. A i v obrovském boomu tehdejší hudební scény si tyto muzikanty dokázalo mladé posluchačstvo najít, ačkoliv oni sami se k označení hipíci stavěli poměrně rezervovaně.

Specifický zvuk vznikl spojením osobností s odlišným hudebním backgroudem. Měli dva bubeníky odkojené jazzem a world music, Mickeyho Harta a Billa Kreutzmanna. Jerry Garcia měl kořeny v bluegrassu a folku. Ron McKernen byl ztělesněním blues. Phil Lesh vyrůstal převážně na jazzu, klasice a elektronické muzice a tehdy sedmnáctiletý Bob Weir byl spíše rockový typ. Nesourodé persony si ale skvěle rozuměly a kromě obliby marihuany a psychedelik (ale taková už byla doba) je pojila i láska k hudebnímu experimentování.

A protože v San Franciscu ve své době doslova probíhal hon na nové skupiny, dostali se i Grateful Dead, kteří prosluli svými mnohahodinovými koncerty, do studia.

"Lidé z hudebního byznysu objevovali jednoho muzikanta za druhým," vzpomíná Jerry Garcia. "S každým hned chtěli podepisovat smlouvu. Ocitli jsme se v jedinečné situaci. Už v té době jsme si hraním docela slušně vydělávali na živobytí, takže nám bylo vcelku jedno, jestli vydáme desku, nebo ne. Byli jsme trochu pány situace. Lidi od labelů nás nezajímali. Pokud by s námi někdo chtěl podepsat smlouvu, muselo by být po našem," dodává.

A bylo. Kapela podepsala smlouvu s vydavatelstvím Warner Bros. a vydupala si možnost strávit ve studiu neomezenou dobu. Jenže místo nahrávání pohltily její členy technické možnosti a vrozené, ničím neomezované hračičkářství. Natáčecí tempo bylo pomalé, band měl ve studiích pověst šílenců, kterým se raději všichni vyhnuli, a snaha pokusit zachytit jeho živou atmosféru - a taky zvuk "hutného vzduchu", o což se pokoušel Bob Weir - k ničemu nevedla.

Nakonec vznikla jen třetina alba a zbytek stopáže doplnily dobové živé záznamy. Energie Grateful Dead se propojila s jejich experimentální náturou, která si pohrávala i s náročnou hudební klasikou, například s inspiracemi dílem skladatele Karlheinze Stockhausena. Výsledkem nakonec byla jejich druhá řadovka "Anthem To The Sun."

Ne že by výsledek zástupce vydavatelství nějak těšil (což ostatně platilo i pro další desky). Doba přála singlům na čtyři minuty a Grateful Dead nebyli továrna na hity. Vlastně nevydávali žádné. Měli ale pověst skvělé koncertní skupiny a na turné trávili šest sedm měsíců v roce. Leč bez nějakých větších úspěchů v prodejích, což byl v očích lidí z labelu problém. "Zeptal jsem se členů kapely, jestli by nechtěli nahrát něco kratšího než pětačtyřicet minut, co by se dalo rozdělit po čtyřech minutách a zároveň to mělo melodii, kterou by si lidé mohli pobrukovat," popisuje Joe Smith z tehdejšího vedení Warner Bros.

Další kolekce "Aoxomoxoa" poněkud obrousila experimentální hrany, pořád to ale bylo pro běžná rádia příliš velké sousto. A navíc bylo riziko, že pokud by v nastoupené cestě muzikanti pokračovali, bylo by to pro ně nakonec zničující.

Ale jako by se změny přirozeně děly i v sestavě, věčně obklopené chaosem, která se cítila bezpečně a ve svém prostředí pouze ve studiu. "Zkoušeli to s akustickými nástroji. Nikoliv proto, že to mělo komerční potenciál, ale proto, že si to žádala hudba samotná," popisuje proměnu Grateful Dead autor biografie skupiny Dennis McNally a dodává: "Diamanty vznikají pod obřím tlakem a přesně to se stalo tady."

Tím klenotem se staly desky "Workingman’s Dead" a "American Beauty". Pánové jako by se z vesmírných výšin vrátili zpět na zem. Ubrali na hlasitosti, do rukou vzali akustické nástroje a přihlásili se k americkému hudebnímu dědictví. A najednou se dopředu dostaly texty. A rázem se změnil i přístup úředníků z Warneru. Ti, kteří dříve prchali a zamykali se ve svých kancelářích, kdykoliv se hudebníci objevili, se najednou hrnuli k Joeu Smithovi, aby si, obzvláště album "American Beauty" poslechli.

Tehdy se dostavil i kýžený úspěch v žebříčcích. Nahrávka se dostala na 30. příčku albového pořadí a asi nejznámější píseň skupiny "Truckin’" na 64. místo v singlové hitparádě. Jak muzikanti zpětně ohodnotili, podařilo se jim vytvořit opravdovou hudbu pro opravdové lidi. Bylo to ale jen završení úspěchu, který Grateful Dead u fanoušků měli. Prodeje nejsou očividně všechno, kultem se mohou umělci stát i úplně jinak.

Detailní pohled na divoké a chaotické začátky Grateful Dead přináší další díl z cyklu Slavná alba, který v pátek 22. října odvysílala ČT art. Za týden bude náš seriál pokračovat vyprávěním o úhelném kameni heavy metalu, desce "British Steel" od Judas Priest.

Série článků vzniká ve spolupráci s Českou televizí.