Pojďme si to říct na rovinu, zásadní desku už stárnoucí sympaťáci ze slunné Kalifornie asi nikdy nenatočí. V roce 1994 zabodovali "Smashem" a nadobro se zařadili do oblíbeného mainstreamu, o čtyři roky později pak vybombardovali hitparády singly nabitým albem "Americana". Tehdy dosáhli komerčního vrcholu - Dextera & spol. chtěl za headlinery promotér každého slušného festivalu.
Od té doby byla tvorba pop-punkových hitmakerů slušný standard, na rozdíl od
Green Day se už jim ale v jednadvacátém století nepovedlo vydat nic, co by otřáslo žebříčky a redefinovalo je v očích široké veřejnosti.
Na letošní výběr "Let The Bad Times Roll" jsme si počkali dlouhých osm let. Autor této recenze byl v době vydání poslední řadovky ve třeťáku na gymnáziu, teď už má vysokou školu, první šedivé vlasy a v bance mu nabízejí penzijní připojištění. Jak správně podotýkal její název, "Days Go By".
Už tím na sebe
The Offspring ale tak trochu ušili bič. Když je mezi cédéčky takhle brutální pauza, čekáte, že to příští bude bomba. Za osm let přece musíte nasbírat tolik materiálu, že se na finální kolekci dostanou jen ty nejlepší kusy z nejlepších. Minimálně z tohohle pohledu by muselo jít o nejkvalitnější album od "Americany". Jenže nejde.
Ve skutečnosti výsledek působí tak, jako by se skupině měsíc před odchodem do studia ztratily z cloudu všechny materiály. Termín nahrávání už byl ale zamluvený, a tak
Dexter Holland s Noodlesem hrábli do kytar a vymysleli pár odrhovaček, aby bylo co natočit.
Zní to krutě, já vím. Takový dojem ale musí mít z tohoto díla téměř každý posluchač. Jestli vás totiž má při jeho poslechu napadnout jedna myšlenka, bude to tahle: Odflákli to.
Třiatřicet minut hudby - budiž, jedná se přece jen o (pop) punk, takže není čas na kecy. Ale - dvanáct skladeb. Z toho jedna kytarová předělávka slavné "In The Hall Of Mountain King" z Griegova "Peer Gynta" (proč?), klavírní verze čtyřiadvacet let staré balady "Gone Away" z kolekce "Ixnay On The Hombre" (pěkné, ale proč to cpát na řadovku?), závěrečná "Lullaby," což je taková melancholičtější verze titulní skladby (jako skrytý track super, proč jako regulérní píseň?), a singlovka "Comin For You", jež vyšla v lednu 2015.
The Offspring nám tedy suma sumárum na "Let The Bad Times Roll" představují přesně osm nových písní. Budiž, jak se říká, dobrého pomálu - kdyby šlo o sbírku výtečných pecek, které budou příští dekádu perlami kapelních setlistů, přimhouříme oko. To se ale neděje.
Songy tady určitě nejsou špatné. Problémem je, že nejsou ani moc dobré. Ve zkratce jde o takovou průměrnou offspringovskou tvorbu, našláplé tříminutovky se zpěvnými refrény, které mnohdy znějí, jako by vyšly na "Conspiracy Of One" před dvaceti lety. Což není nutně kritika - asi nikdo po starých kalifornských psech nechce, aby se po padesátce učili nové kousky.
Titulní "Let The Bad Times Roll" je fajn melodický singl, který bude patřit mezi to málo, co se z alba do koncertního repertoáru dostane a neztratí se ani na nějakém z příštím soundtracků NHL. "The Opioid Diaries" má zase tu správnou razantní přímočarost, jako by ji hoši složili někdy v první polovině devadesátek.
Jinak jsou tady ale písničky, které okolo vás spíše proplují, než aby vás chytly za srdce. Kritičtěji řečeno, je to vata, která by se na přelomu století v nejúspěšnější éře této formace možná nedostala ani na béčka.
Tím nechci říct, že jsou noví Offspring průšvih. Půlhodinka s nimi příjemně uběhne a je rozhodně milé, že Holland a jeho chlapci se i s vědomím blížícího se důchodu stále drží nenáročného pop punku a nejsou trapní. Zároveň by ale člověk po osmileté pauze od historicky takhle zásadní kapely čekal něco víc než sotva třicetiminutovou sbírku příjemných, ale ničím nezajímavých skladeb. Na druhou stranu, a to musíme uznat: stále jde o její suverénně nejlepší album v poslední dekádě.