Rok 2020 byl podivný, hudební svět nevyjímaje. Přesto i loni vyšly nějaké ty desky, a tak jsme je i tentokrát zrekapitulovali a vybrali ty nejlepší. Jednadvacet redaktorů a redaktorek by ocenilo celkem rovné tři stovky zahraničních alb. Tohle je finální čtyřicítka a příčky dvacet až jedenáct.
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
Dan Snaith vybíral na poslední počin svého projektu
Caribou z více než devíti set demo nahrávek. Výsledkem je ucelený pohled do jeho současného světa, v jehož centru je nyní rodina a stárnutí. Hned na první poslech je zřejmé, že kanadský rodák na "Suddenly" našel perfektní rovnováhu mezi intimním písničkářstvím a širokou zvukovou paletou. Každý si najde to svoje. Máte rádi jeho IDM kořeny? Pak se vám bude líbit otvírák "Sister" nebo elegantně snová "Like I Loved You". Nebo vás spíš baví vesmírný space funk à la
Daft Punk? Jsou tady pro vás "Lime" nebo oslavná "Ravi". A pokud by vše mělo selhat, tak si rozhodně budete klepat do rytmu při retro-soulové skladbě "Home". Produkce sama o sobě nabízí překvapení na každém kroku, ale možná největší změnou oproti předchozím deskám jsou vokály. Zatímco dřív se Snaith schovával za svou hudbu, zde zpívá s jemným sebevědomím, je více v popředí a krásně doplňuje divokou instrumentaci alba. (Jakub Malar)
Tip Jiřího V. Matýska: Paradise Lost - Obsidian
Britští hudební matadoři
Paradise Lost toho za svou více než třicetiletou kariéru zkusili spoustu. Začínali jako doommetalová kapela, pak se stali pionýry gothic metalu a nakonec stačili své věrné naštvat odklonem k elektronice a synth-popu. Poslední dekáda je však plně v duchu návratu rozpoznatelného gothic metalu, kterým se do uší posluchačů zapsali nejvíce. Loňská "Obsidian" je silnou a velice vyrovnanou kolekcí, která se na temnou hudbu dívá z různých stran. Najdeme zde těžké, doomové riffy i rockovou melodičnost, čistý vokál i záhrobní growl. Nahrávka posluchače válcuje s neuvěřitelnou důsledností, "Obsidian" je kamenným monolitem, který formaci v roce 30. výročí jejího vzniku zastihuje ve vrcholné formě. Pro mě jedna z metalových desek roku.
19. Jessie Ware - What's Your Pleasure? |
Na své čtvrté studiovce "What's Your Pleasure?" pořádá
Jessie Ware futu-retro-disco-party a je to pořádná jízda. Po letech strávených v relativně klidných popových vodách přichází zpěvačka s mixem electro-funku a deep housu, a to v době, kdy nikdo z nás nemůže do klubu. A když se Jessie vrhne na retro disco beaty, zní současně, nadčasově, originálně. Jednotlivé songy jsou zakořeněny v dnes již dávno zaniklých newyorských
queer nočních podnicích. Titulní skladba připomíná
New Order z raných osmdesátek, zatímco "Read My Lips" je poctou R&B formaci Full Force ze stejného desetiletí a "Save a Kiss" evokuje touhu
Robyn po electropopu 21. století. Je až s podivem, že této dámě trvalo tak dlouho přijít s taneční nahrávkou, ale vyplatilo se počkat. "What's Your Pleasure?" je skutečným důkazem toho, že to nejlepší dílo vzniká, když se umělec cítí skutečně svobodný. (Jakub Malar)
18. Ozzy Osbourne - Ordinary Man |
Prince temnot sice v roce 2020 pronásledovaly vleklé zdravotní potíže, jeho dvanácté studiové album "Ordinary Man", vydané po dlouhých deseti letech, ho zastihlo v plné síle. Dokonce takové, že se tomu jeden zdráhá uvěřit.
Ozzymu Osbournovi se podařilo natočit energickou kolekci songů, která dává na frak oné představě, že z téhle legendy už nic kloudného nevypadne. Singly "Under The Graveyard" či "Straight To Hell" se mohou směle měřit se starými hitovými zářezy. Pomalejší skladby jako titulní "Ordinary Man" naopak ukazují i lehce zahloubanější tvář slavného muzikanta. Jistě, producenti Andrew Watt a Louis Bell vsadili na jistotu a servírují přesně to, co lze od Ozzyho čekat. Ale je to špatně? V tomto případě rozhodně ne. Výsledek osvěžuje dlouhá řada hostů, například bubeník
Chad Smith, basák
Duff McKagan, kteří vlastně tvoří doprovodný band, mihnou se kytaristé
Slash a
Tom Morello, hlasem přispěl
Elton John nebo zástupce mladé generace
Post Malone. Rok 2020 patřil, pochopitelně vedle covidu, i silným albovým návratům hudebníků, kteří by si mohli užívat zaslouženého důchodu. A tohle je jeden z nich. (Jiří V. Matýsek)
17. Me And That Man - New Man, New Songs, Same Shit, Vol. 1 |
Adam Nergal Darski na malou chvíli, již podruhé, vysvlékl pekelnický šat a vystoupil z tlamy nestvůry
Behemoth, aby znovu coby potulný Marigold dál na svých cestách vyprávěl své temné příběhy plné mordů, hořících kostelů a vyzpívával se ze smutků a nesmířlivosti nebes s peklem. Tentokrát si přizval další temné trubadúry, kteří mu vydatně pomáhají dokreslovat atmosféru country-folk-rockových nápěvů, které by se jistě neztratily v žádném z filmů Quentina Tarantina. Tak tedy vzniklo album s poněkud zavádějícím názvem "New Man, New Songs, Same Shit, Vol.1". Ale věřte, že o žádný exkrement, jak naznačuje titul, se rozhodně nejedná. Naopak tu máme důstojné a povedené pokračování předchozích chmurných balad. (Tomáš Rozkovec)
16. Taylor Swift - evermore |
Taylor Swift letos hned dvakrát překvapila nejen hudební publicisty, ale také své fanoušky. První překvapení neslo název "folklore", to druhé "evermore". Obě desky přišly velmi nečekaně a především v případě té první zpěvačka lehce šokovala stylem, v němž utekla od popu i country a pustila se do folku s intimním až indie nádechem. V případě "evermore" už pouze pokračovala v nastoleném stylu. Vzhledem k tomu, že album vyšlo teprve před pár týdny, většina z nás jej ještě neměla čas naposlouchat a náležitě vstřebat. A u této nahrávky to bylo obzvlášť potřeba, protože platí, co prohlásila sama autorka: společně s přáteli
Jackem Antonoffem,
The National a
Justinem Vernonem šli v jeho případě ještě více do hloubky. Patnáct písniček vyžaduje daleko soustředěnější poslech, než vyžadoval "folklore", a teprve při něm se vám začnou separovat jednotlivé písně, detaily a myšlenky. Bude stát za to sledovat, jak se to s odstupem projeví na názoru na obě kolekce. Zatím se zdá, že mírně vede "folklore", ovšem vše se může časem změnit - třeba po Grammy 2022, do jejichž nominací "evermore" spadne. (Tomáš Parkan)
Tip Simony Knotkové: Kid Cudi - Man On The Moon III: The Chosen
Zapomeňte na
Taylor Swift a její nečekaná karanténní alba. Skutečným překvapením minulého roku byl
Kid Cudi a jeho "Man On The Moon III: The Chosen", epilog měsíční trilogie, na který fanoušci čekali deset let. Špatnou zprávou je, že šestatřicetiletý muzikant ani po
krátké rekonvalescenci duševní klid stále nenašel. Dobrou zprávou je, že se aktuálně nachází v nejlepší umělecké kondici od debutu a společně s producentem
Dot Da Geniusem dal dohromady závěr, o kterém tvrdé jádro fans vždy snilo. Nebo po předešlých, rozpačitě přijatých počinech možná už ani nesnilo. Koncepční dílo je rozděleno do čtyř aktů, ve kterých si posluchači společně s Cudim projdou zákoutími jeho temné duše prolezlé démony. Vyniká mezi nimi zejména akt třetí, který po hutné a ponuré atmosféře první poloviny stoupá do říše snů a vzpomínek prodchnutých marihuanovým kouřem. Ti, kteří na hudbě Kida Cudiho vyrůstali nebo kterým pomohla v těžkých chvílích života, zde opět nalézají dobře známá konejšivá útočiště a vědomí, že ve svém trápení nejsou sami.
"It's gonna be okay. I promise you."
15. Bob Dylan - Rough and Rowdy Ways |
"Rough and Rowdy Ways" je devětatřicátá řadovka
Boba Dylana a první autorské album po udělení Nobelovy ceny za literaturu. Ostatně jsme si na ně museli počkat osm let (předešlé tři desky z let 2015, 2016 a 2017 nebyly špatné, ale šlo jen o covery). A zdá se, že tohle dlouhé období a společenské změny (ta polarizace musí být cítit už dlouho, zvlášť u citlivého umělce), doprovázené navíc Dylanovým stárnutím, vedly k té správné konstelaci, aby vyšla opravdu znamenitá kolekce. Jedna z těch, které budou vyzdvihovány jako základní materiál pro studium tvorby tohoto písničkáře. Pokud něco z "Rough and Rowdy Ways" vypíchnout, jsou to stovky jasných a polopatických a další množství nejasných a skrytých popkulturních a historických odkazů. Dylan tu zpívá o Kennedym (v sedmnáctiminutové písni), jinde zmiňuje Indiana Jonese, Williama Blakea nebo Beethovena, cituje z jiných songů i knih a kromě toho, že mu to celé funguje hudebně a poeticky (prostě je to úchvatná nahrávka jako taková), přináší těm největším nadšencům něco jako hlavolam, křížovku, v níž můžete hledat narážky a souvislosti až do konce života. (Honza Průša)
14. The Weeknd - After Hours |
V roce 2020 si
The Weeknd jednoznačně připsal jeden z největších hitů - "Blinding Lights" dodneška okupuje top desítku amerického Billboardu. Takto úspěšné skladby ale často v kontextu celého alba nepříjemně vyčnívají - u "After Hours" tomu tak není. Extrémě chytlavé osmdesátkové synťáčky v textech navíc skrývají až nebezpečnou touhu po partnerovi. Dospělá témata jako drogy a sex zpěvák podává na hypnotickém až filmovém zvuku. Deska se dokonale hodí k nočnímu poslechu, hned z úvodní "Alone Again" naskakuje husí kůže. The Weeknd zde našel rovnováhu mezi zpěvem a rapem, díky čemuž i delší kousky, jako šestiminutová eponymní píseň, naprosto uhranou. Připočtěte vizuály inspirované filmy jako "Joker", "Strach a hnus v Las Vegas" či "Casino" a vyjde vám nejkoncepčnější počin, který kanadský interpret doposud vydal. A po jeho několikátém poslechu jistě uznáte, že i ten nejlepší. (David Böhm)
Vyvěste fangle,
Pearl Jam po sedmi letech vydali nové album! A je skvělé. Těžce zrozené, ale o to působivější a pestřejší. Někomu se prý nelíbí, že to není
grunge. Není (a na to slovo už jste měli zapomenout nejpozději před dvaceti lety). Kapela stárne, dobře stárne, má nadhled a ještě spoustu velice solidní energie k objevování a vyjadřování postoje, tentokrát hlavně k tématům ekologickým. Kromě toho, co máme na kvintetu ze Seattlu tak rádi, nabízí i věci nové, u Pearl Jam neslýchané ("Superblood Wolfmoon" zve k tanci!). A ještě jedno krásné a málo zmiňované pozitivum: "Gigaton" je pojato jako projekt s úžasnou vizuální stránkou, obalem počínaje a doprovodnými filmy ke všem skladbám konče. (Pavel Parikrupa)
Tip Dana Hájka: Ásgeir - Bury The Moon
Vše okolo Ásgeirovy třetí desky "Bury The Moon" se točí okolo několika málo poznávacích rysů. Za prvé vznikala v osamocení na
letní chatě, za druhé na ní tento charismatický chlapík vzpomíná na své dětství a v mnoha ohledech se srovnává s určitou osamělostí, která však nemusí být nahlížená jen z tohoto vztahového měřítka. S texty mu opět pomohl jeho otec Einar Georg Einarsson a nahrávka vyšla jak v anglické verzi, tak v hudebníkově rodné islandštině (jako "Sátt"). Možná tím
Ásgeir naznačuje i další aspekt - že je zde více ke slyšení elektronika a tvůrčí snaha o to natočit si co nejvíce ve vlastní režii, jak tomu bylo i u jeho debutu
"In The Silence". Svým způsobem je tedy toto dílo návratem ke kořenům, komornosti a snahou z minima vytěžit maximum. "Bury The Moon"/"Sátt" disponuje vším, čím si tento muzikant získal fanoušky na svou stranu. Nechybí islandská strohost, naléhavost a jakési až dojemně křehké chvění nálad. Společně s
Jónsiho sólovkou "Shiver" se jedná o dvě nejvýraznější hudební díla z tohoto nezaměnitelného ostrova.
12. Phoebe Bridgers - Punisher |
Temná melodie v pomyslném "DVD Menu" otevírá druhou studiovou nahrávku "Punisher" losangeleské písničkářky
Phoebe Bridgers, a vystihuje tak atmosféru následujících čtyřiceti minut.
"Je Halloween, můžeme být, kým chceme," zpívá pětadvacetiletá hudebnice jemným hlasem v cynické skladbě o smrti. Melancholické písničkářství, které na desce předvádí, je osobní, upřímné a velmi přímé. Autorka rozebírá své vztahy, pokládá si životní otázky a hledá v textech samu sebe, díky čemuž zní "Punisher" jako velmi vyzrálé album. Samotným vrcholem je pak závěrečná apokalyptická balada
"I Know the End" skýtající neuvěřitelnou lavinu emocí, jež vygradují do velkolepého finále jak hudebního, tak verbálního. Kdo by to byl řekl, že konec světa bude znít tak krásně? (Jaroslav Hrách)
11. Nick Cave - Idiot Prayer (Nick Cave Alone at Alexandra Palace) |
Pokud by se mě někdo, řekněme, za deset let, zeptal, jaká deska pro mě nejvíce symbolizuje éru covidové pandemie, asi bych neváhal. Byl by to intimní
koncert bez publika, který natočil
Nick Cave v opuštěném sále Alexandra Palace v Londýně. Jen sám, s klavírem a se svými skladbami oholenými doslova na kost. Je to nádherné ztělesnění samoty, smutku, opuštěnosti. Ale s tímhle australským chlápkem se tak nějak snáší lépe. Nahrávka přináší dvaadvacet skladeb, od hitů ("The Ship Song", "Mercy Seat", "Into My Arms") přes ještě čerstvé kusy z poslední řadovky "Ghosteen" až po píseň dosud nevydanou, "Euthanasia". Všechny se v jednoduché aranži, kdy si Cave často pohrává i s melodií a výrazem, doslova otevírají, a odhalují svoji vnitřní podstatu. Intimní, bolavé, bolestně krásné, takové je album "Idiot Prayer". (Jiří V. Matýsek)
