Katarzia se na "Celibátu" nestydí být silná. Ani slabá

27.04.2020 00:00 - Petr Šrajer | foto: Facebook Katarzia

Slovenská písničkářka Katarzia se v průběhu několika let etablovala mezi špičku česko-slovenské nezávislé scény. V polovině měsíce vydala svou čtvrtou desku "Celibát", na které sice opět změnila svůj hudební projev, pořád ale působivě verbalizuje pocity (nejen) generace Y.
8/10

Katarzia - Celibát

Skladby: Samota (mi nevadí), Tristan a Izolda, Drag queen, Posledný tanec, Hoří i voda, Bonsai, V noci, Fairies, Blues o dešti, Zostalo mi po tebe prázdno, V noci (Aid Kid remix)
Vydáno: 17.4.2020
Celkový čas: 42:29
Vydavatel: Slnko Records
Své předchozí album "Antigona" vydala Katarzia v roce 2018 do doby, kdy Slovenskem ještě hýbala kauza Kuciak a celým světem hnutí #MeeToo. Oba tyto fenomény nahrávka reflektovala a především druhé zmiňované téma jejím bojovně feministickým nádechem silně rezonovalo. Primárně přitom sloužila jako soundtrack k inscenaci aktualizované verze Sofoklova dramatu. K podobně neplánovanému souznění zpěvaččiných skladeb s děním ve světě došlo i tentokrát.

"Celibát" vychází v týdnech celosvětové pandemie a s ní spojené karantény. V tomto čase bezprecedentního omezení sociálních kontaktů tak může úvodní píseň, pilotní singl "Samota mi nevadí", vyznít až provokativně. Situace dnešních dní kompozici, která je už tak poměrně mnohoznačná, jen přidala další významovou rovinu. Jde tu o emancipační apel? Nebo song reflektuje autorčin proces smíření se sebou samotnou? Nebo má vršení siláckých frází naopak zakrýt strach ze samoty? Jasnou odpověď sice nepřináší, díky sloganům jako "Nehanbím sa byť silná, nehanbím sa byť slabá, taká som" se však řadí k vrcholům kolekce.

Interpretace některých dalších skladeb je, stejně jako jejich návaznost na reálné události, jednoznačnější. "Drag Queen" tak například kritizuje diskriminační přístup některých slovenských politiků k zástupcům LGBT komunity. Téma enviromentálního žalu, spojeného s nedávnými australskými požáry, zase zpracovává píseň "Hoří i voda", kde zpěvačce přizvukuje herec Cyril Dobrý. Její první sloka má český text (Katarziino ř je kouzelné) a není jediná. Katarína totiž rovněž zhudebnila báseň "Blues o dešti" Václava Hraběte, který tak svým útlým dílem ovlivňuje už několikátou generaci českých a slovenských muzikantů.

"Celibát" ale není plný protestsongů, dokonce i ony právě zmíněné kousky k nim mají daleko (ačkoliv se "Drag Queen" bohužel nevyhýbá zbytečnému moralizování). Ve většině ostatních kompozic jako "Bonsai" nebo "Posledný tanec" se autorka soustředí převážně na mezilidské vztahy. Plynule se přitom ale pohybuje mezi intimním a univerzálním světem. Verbalizováním svých osobních myšlenek přitom trefně pojmenovává současné slasti a především strasti své generace.

Novinka je zatím zároveň hudebně jejím nejpestřejším počinem. O dotažení jejích nápadů a sound design jednotlivých položek tracklistu se tentokrát starala celá řada producentů od Pjoniho (se kterým spolupracovala už na "Antigoně") přes Aid Kida po Olivera Torra a další. Na rozdíl od předchozí čistě elektronické řadovky mají na "Celibátu" výrazné slovo i živé nástroje v podání kapely, kterou tvoří členové Bert & Friends nebo The High Corporation. Obzvláště dominantní jsou klávesy Alberta Romanuttiho, dodávající některým písním až impresionistické kvality.

Díky této kombinaci různých přístupů tak vedle sebe stojí například "Bonsai", pracující s efektem autotune i prvky klubové elektroniky, a "V noci", která jako by se svým aranžmá postaveným na akustické kytaře vracela k modelu folkové písničkářky Katarzie roku 2013. Takovéto zjevné kontrasty ale v kontextu celého díla bez problému fungují, protože všechny nechávají vyniknout hlavně zpěvaččinu výpověď.

Slabinou je anglicky zpívaná "Fairies", která se mezi ostatními pro svou hudební nevýraznost ztrácí. To ale nic nemění na tom, že "Celibát" je silná a do velké míry také aktuální nahrávka, která se zatím řadí mezi nejlepší letošní české a slovenské desky.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY