Poslední teze žádá drobné uvedení do kontextu. V období roku 2020, tedy alba "Temple of Serenity, se totiž Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip vydali, v rámci, řekněme, zaběhnutého stylu, na cestu experimentování. Elektrické kytary letěly do kouta a spolu s nimi i psychedelický bigbít. Frontman Olaf Olafsonn navíc debutem "DCCCXCV" odstartoval projekt Budeč, který kombinuje středověkou hudbu, respektive naši představu o ní, s estetikou dungeon synthu.

V roce 2021 se navíc vrátili i The Big Bad Trip, tentokrát ale kompletně akusticky. Jak společné album "Eclipse One" se spřízněnou polskou formací Bön, tak vlastní počin "Selonopolis" byly plné prošlapávaní nových cestiček a ohledávání nepoznaných zvukových krajin. Zpětně se toto období jeví jako inspirativní odbočka, nyní na "Soul Retrieval" se zdá, že je vše při starém. A nebo ne?

Samozřejmě že ne. Do nové etapy vstupují Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip nejen se zkušeností z předchozích nahrávek, ale také s na pět členů rozšířenou sestavou. Do nástrojové baterie přibyl klavír - a ten se stal pro zvuk nové čtyřdílné kolekce v mnohém určující.

Formace, která na albové ploše mocně debutovala dvojvinylovým konceptuálním uchopením tématu čtvera ročních období "Feathers of Oblivion" a v zimní části si zakoketovala i s black metalem, na "Soul Retrieval" naplno odhaluje svou jazzovou - či jazz-rockovou - tvář. Klavír zde vytvořil nádherný kontrast s hradbou kytar a společně s již prověřenou příčnou flétnou dokázal obnažit kvality, které zatím v hudbě tripařů spíše podřimovaly a jen lehce vystrkovaly růžky.

Každá z nových skladeb si ponechává podstatu uvolněného jamu. Začátek nahodí nosný motiv a na jeho základě muzikanti staví svou energickou a strhující stavbu. Úvodní sekce, "Full Divinity", překvapuje dynamickými skoky, nejdelší, téměř dvanáctiminutová, "Chaos Insignia" zase nabídne strhující dialogickou pasáž flétny a klavíru - a jazzové srdce musí plesat.

Závěr v podobě "Soul Retrieved" v první části ukázkově graduje základní motiv, aby po tvrdé druhé třetině nabídl pečlivě vysoustruženou snivost v duchu raných Genesis a dílo dovedl do velkolepého finále, v němž se opět připomene kytarová špína úvodní skladby - jako by se temné síly ne a ne vzdát. Nahrávka rozhodně nekončí katarzí, ale naopak v bolesti a vzdáleném křiku... Kdo je pak tím, kdo duši získal zpět?

Navzdory uvolněnosti, kterou se do skladeb podařilo otisknout - a je zřejmé, že základy kolekce tvořily rozsáhlé improvizace a společné rozpracovávání nahozených motivů -, otěže nad "Soul Retrieval" pevně svírá racio. Pečlivou vnitřní výstavbu a tvůrčí logiku najdeme jak na bázi jednotlivých položek, tak i v jejich sesazení v rámci celku.

Titul nabízí místy divokou jízdu, kdy se těsně za sebe nalepí jazzová pasáž a hutný stoner rock, výsledek ale nepůsobí nijak neorganicky - maximálně tak překvapivě. Jednotlivé atmosférické i motivické fragmenty do sebe zapadají a udržují posluchače v napětí - autor textu rozhodně nedoporučuje poslouchat "Full Divinity" s volume doprava při řízení, hlasitost v ní neočekávaně stoupá z nuly na sto, a to pro bezpečný pohyb na silnici není ideální.

Rozšířený zvukový arzenál nabídl Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip nový prostor k objevování. A průzkumu jeho temných zákoutí se na "Soul Retrieval" zhostili se skutečnou bravurou. Z výhradně instrumentální hudby dokázali opět vykřesat silně obrazotvorný zážitek. Zároveň se jako kapela vyvíjejí, žádná z jejich desek není stejná. Pokud se celá nová kolekce točí kolem (znovu)nalezení svojí duše, můžeme to číst i symbolicky, jako možné zrcadlo životní pouti formace. Přesto platí, že Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip svou duši nikdy neztratili.