Může karikatura vyvolat inspiraci pro písničku? A může naopak písnička inspirovat k vytvoření karikatury?

Ne, to se mi nestává. Občas se mi to možná nějak propojí v hlavě, ale spíš ne. Nemám tendenci vytvářet písničky na základě nápadu na karikaturu ani naopak. Občas ale vyprávím na koncertech vtipy, které kreslím. To je vlastně jediné spojení mezi nimi.

Jak se tyto dvě profese mohou navzájem obohacovat?

Pomáhají mi přežít - každá z nich mi umožňuje odpočinout si od té druhé. Karikatura se hodně pojí s politikou a sledováním aktuálního dění, což mě sice baví, ale je to také náročné a někdy vyčerpávající, obzvlášť když jde o zprávy nepříjemné, jako tomu bývá v poslední době. Po návratu ze šňůry s kapelou zase rád přejdu zpět k tvorbě karikatur, kde si od hudby odpočinu.

Co u vás začalo dřív - hudba, nebo kreslení?

Rozhodně kreslení. Jako malý kluk jsem sbíral kreslené vtipy a obrázky, moc mě bavily. Zásadní období ale přišlo na střední škole na Žižkově, kde jsem měl první výstavu kreslených vtipů a kde jsem začal hrát na kytaru a foukací harmoniku. Díky spolužákům, z nichž skoro každý na něco hrál, jsem se touto cestou dostal k hudbě. Kreslení mě ale bavilo od dětství - chodil jsem do výtvarného kroužku, modeloval hlínu, maloval.

Předchozí desku "Vlčí stopy" jste dělal s Petrem Ostrouchovem. Co vám tato spolupráce dala?

Byla to pro mě skvělá zkušenost. Dostal jsem příležitost nakouknout pod pokličku prvotřídních hudebníků a moc jsem si to užíval. Petr přinesl své nápady, začal hrát a ostatní muzikanti okamžitě reagovali a rozvíjeli jeho hudební myšlenky. Všichni jsou prvotřídní hráči, a tak jsem měl zpočátku trochu obavy, jestli se s nimi udržím na stejné vlně. Nakonec to ale všechno probíhalo přátelsky a přirozeně. Pořád mám z té desky velkou radost.

Co jste si z této spolupráce odnesl do své současné tvorby?

Myslím, že jsem se naučil pracovat s hlasem v klidnějších, níže posazených polohách. Nahrávali jsme ve studiu Sono, kde jsem mohl vnímat každé nadechnutí a opravdu si užívat atmosféru prostoru. Zjistil jsem, že těmto klidným, vypravěčským polohám můj hlas více svědčí. Na druhou stranu mám rád i autentičnost a trošku divokosti a toho se úplně nevzdávám.

Nová studiovka "Mordyjé" se zdá být stylově rozkročená, v řadě věcí možná otevřenější oproti předchůdkyni. Nebylo pro vás to uzavření do jednoho konkrétního směru při spolupráci s Petrem Ostrouchovem omezující?

Vůbec ne, tohle jsem vůbec neřešil. Pro mě byla nabídka spolupráce s Petrem velká čest, kterou jsem si nemohl nechat ujít. Věděl jsem, že produkce bude plně v jeho režii, a tak jsem se nechal vést jeho vizí. Teď jsem se ale rád vrátil ke své vlastní kapele, která má na výsledný zvuk přirozeně větší vliv.

Novinku jste nazvali "Mordyjé". Jaký význam pro vás toto slovo nese?

Mordyjé je pro mě výkřik, výraz vzdoru a jakéhosi naštvání - ale rozhodně ne rezignace. Písnička s tímhle názvem mi připadala jako ideální titulní skladba, protože vystihuje atmosféru celé desky i mé tvorby. V každé písničce se vlastně objevuje nějaký zakódovaný pohled na současný svět. Ne každý to musí rozklíčovat; klidně to lze vnímat i jako hospodskou píseň, kterou si lidé zazpívají nebo si u ní zatancují. Baví mě ale, že za tím povrchem může vždycky ležet ještě něco navíc.

Album vyšlo také na vinylu, ale ve zkrácené verzi. Bylo těžké vybírat, co na vinylu zůstane?

Ano, bylo to těžké. Původně jsme ani vinyl dělat neplánovali, rozhodli jsme se až na konci nahrávání. Museli jsme nakonec vyřadit několik písní, včetně jedné z nejpopulárnějších, "Světec" - nakonec jsme zjistili, že právě ta má u fanoušků obrovský úspěch.

Jaké by podle vás mělo být hlavní poslání písničkáře?

Obecně se od písničkáře očekává, že bude nějak reflektovat svou dobu, ale není to podle mě nutnost. Hudba může sloužit i čistě pro radost, pro potěšení, a ne každý song musí obsahovat názor na svět. Samozřejmě, písně mohou mít i terapeutický účinek - slouží k tomu, aby člověk vyjádřil a zpracoval své obavy nebo trápení.

Když píšete, je pro vás nezbytné čerpat z vlastních prožitků?

Určitě. Nedokážu zpívat o věcech, které jsem sám nějak neprožil, a neumím si vymýšlet témata jen tak. Potřebuji tam mít autentický zážitek, něco opravdového.

Vznikají vaše písničky spontánně, nebo nad nimi musíte dlouho přemýšlet?

Je to různé. Někdy přijde písnička sama od sebe, ani nevím jak, podobně jako s nápady na karikatury. Člověk musí mít tak trochu otevřené kanály, aby mohl zachytit inspiraci. Mám uložených spoustu nápadů, jak hudebních, tak textových, ke kterým se vracím. Občas se stane, že mě text starý několik let propojí s nějakou současnou emocí nebo událostí, a pak to najednou všechno začne dávat smysl a do sebe zapadat.

U písničky si asi můžete dát více načas než u karikatury, kterou po vás chtějí každý den, že?

Přesně tak. Karikatury už dělám přes třicet let a naučil jsem se s tím časovým tlakem pracovat. Vždy mám v zásobě několik nadčasových vtipů, a pokud mě nenapadne nic aktuálního, sáhnu po nich. Nechci se dostat do situace, kdy musím na sílu přinést něco aktuálního. Někdy čtenáři také ocení odpočinek od aktuálních témat.

Když napíšete song, máte už představu o tom, jak bude znít?

Většinou ne. Přinesu do kapely text a melodii, která už je skoro hotová, ale na finálním zvuku se pak podílejí všichni. Vlastík třeba upraví harmonii, přidá akord nebo posune skladbu do jiné polohy. Písničky mám rád v jednoduché podobě, třeba na kytaru u táboráku, a teprve s kapelou dostanou kabát, který si pak užije i publikum.

Máte mezi písničkáři nějaký vzor?

Těch je spousta. Začínal jsem klasicky s folkem a country po hospodách, později jsem objevil Roberta Křesťana, jehož tvorbu dodnes obdivuji. Inspirovali mě třeba také Ivan Hlas a Krausberry. Nejsem ale velký posluchač. Vyrůstal jsem v rodině, kde se hudba prakticky neposlouchala, takže jsem se k ní dostal až později. Dodnes si ji pouštím spíš jen málo.

Ve vašich písních se často vyskytuje určitá melancholie, obava o budoucnost. Cítíte strach z toho, kam svět spěje?

Určitě. Myslím, že strach a obavy jsou dnes zcela přirozenou reakcí zdravého rozumu. Jde ale o to, jak se k těmto obavám postavíme - jestli nás ochromí, nebo si uchováme nějakou víru, že to dopadne dobře. Snažím se zůstávat v tom druhém postoji.

A co vám naopak dává radost?

Přátelství, vztahy mezi lidmi, rodina. Myslím, že jsou to právě vztahy, co nás nejvíc obohacují.