Hráli jste na jihokorejském a japonském festivalu. Jak se vám na tyto akce podařilo dostat? Splnila vystoupení vaše očekávání?

Pomohla nám s tím spousta lidí, vliv na to měla i česká centra a také náš koncert v Rudolfinu. Tehdy to byl úžasný večer, životní moment a standing ovation jak z filmu. Na základě toho nás pozvali pořadatelé jazzových festivalů v Soulu a Jokohamě. Jedno vystoupení jsme odehráli pod širým nebem v tropickém počasí na louce a lidé se houpali do rytmu. Druhé se uskutečnilo ve velkém koncertním sále, kde diváci bedlivě poslouchali, a každý potlesk rozsvítil momenty jinak celkem uctivé a vážné atmosféry. Bylo kouzelné hrát pro lidi, kteří naše skladby slyší poprvé, a možná poprvé slyšeli i češtinu. Cítili jsme se exoticky a přitom jsme mysleli na naše fanoušky v Česku, jak bychom si to užili s nimi.

Máte rádi například k-pop?

Lákal mě, dost jsem se na něj těšil. Hned jak jsme přijeli do Koreje, nacházel jsem všude stopy k-popu, například na plakátech a suvenýrech. Mají ho tam skoro jako náboženství. A po těch stopách nás nakonec do jednoho k-popového studia pozvali, zažili jsme si tuhle hitparádu, a dokonce si jeden tamní hit zahráli během našeho koncertu.

Chcete i nadále vystupovat s programem "Klasirda"?

Je to klasicističtější tvář Bert & Friends, kde skladby a jejich kompozice v akustické instrumentaci znějí jako v šestnáctém prastoletí. Snad se s námi "Klasirdo" ponese ještě dlouho.

Říkáš, že klavír je tvůj blízký kámoš. V písničkách se nachází hodně kontrapunktů a jiných skrytých motivů. Saháš při skládání jako po prvním nástroji právě po klavíru?

Dřív to tak absolutně bylo, teď už si klavír představuji v hlavě, na tom fyzickém si to pak ověřuji a posouvá mě to ještě někam dál. Jakmile si na něj zahraji, jsem ještě šťastnější a svobodnější.

Zahraješ si i klasiku?

Mám rád, když se při skládání můžu dostat i do jiných hudebních světů. Je to osvěžující, a tak si například hraji Bachův "Dobře temperovaný klavír". Zatím cvičím půlku prvního sešitu, tedy dvacet čtyři skladeb. Jde o skvělé trénování klavírní kondice.

O křtu ve Foru Karlín, chystaném na 23. listopadu, říkáš, že půjde o koncert velký jako slon a že vstupenky vnímáte jako letenky na návštěvu hudebního světa této desky. Přehrajete ji celou?

Přehrajeme. Některé písničky na sebe navazují a na koncertě tomu budou dávat ještě jiný smysl. A co se týče pojmenování letět jako na dovolenou, to se dá říct o celé nahrávce. Je to cesta kolem světa, kam si člověk může vyjet na výlet. Sám jsem to zažíval, když jsem ji tvořil. Ocitl jsem se na svém imaginárním ostrově, který obklopuje moře. Na ostrově se odehrává vše, co mám rád, a album to zachycuje. Takhle koncipujeme náš koncert ve Foru Karlín, aby se mohl stát celý zážitek pro všechny ještě skutečnějším.

Avizujete, že koncert bude krásný všemi smysly. Předpokládám, že hlavně sluchovými a zrakovými. Nebo zapojíte i nějaký další?

Přemýšleli jsme o umocnění plážovitosti přidáním vůně moře, haha. Ale nakonec čichu necháme volný průběh a zůstaneme hlavně u hudby a vizuálu.

Z divadla, kde hrajete, sis prý pro vystoupení odnesl plno vizuálních nápadů. Jaké například?

Díky představení jsme zjistili, že se nám líbí divadelní scénografie. Budeme ji mít i ve Foru. Půjde o jinou show, než s jakou se divák běžně setká. Čeká ho tu svět realistického ostrova vytvořeného přímo na scéně, kde budeme hrát. Taky se tam objeví palma, písek, moře, auto a snad i dům, jak to už na pláži bývá. Na konceptu scénografie spolupracujeme s grafickou designérkou Josefínou Karlíkovou a architektkou Natálií Najbrtovou.

Vaše koncerty tě prý rozbrečí. Považuješ se za emotivního člověka? A jak se psychicky připravuješ na tuto akci, aby tě nepoložila?

Hudba jsou emoce a k emocím patří, že tě něco dojme. Ale nedá se říct, že bych bulel a lidé by na mě řvali: "Tak už hraj." Často to ani nejde vidět.

Deska "2050 - Live at Strahov" pojednávala o fiktivním vyprodaném stadionu, na němž vystupujete jako nejslavnější kapela roku 2050. Považujete svou tvorbu za hudbu budoucnosti?

Tuhle budoucnost beru už jako naši starší éru, haha. Stále doufám, že Strahov jednou vyjde. Zásadní je, aby nás hudba a tvorba bavila.

Prohlásili jste, že svými písněmi chcete zachránit hudební scénu - jak? Tím, že do ní vnesete lehkost, dávku pozitivity, hravosti a mimoňství v dobrém slova smyslu?

To je stará písnička. Dnes už můžeme říct, že jsme ji zachránili. Vyskytujeme se v roce 2100.

Každou písničku si píšeš na papír, který lepíš po stěně s poznámkami. Pak tyto poznámky vyhazuješ?

Před pár lety jsem to tak dělával, ale už nemám bílé zdi, na které bych mohl psát. Teď často píšu texty na lodi - na nafukovací kánoi vyjíždím na vodu, třeba v Praze na Vltavu.

Tedy na "České moře"?

Jo, proto i tenhle název alba. Jak jsem se díval kolem sebe, zjistil jsem, že stromy vypadají spíš jako palmy a labutě jsou naši pelikáni. Vltava není sladká řeka, ale stala se mořem. Imaginární ostrov jsem uviděl se všemi lidmi kolem a přestal být imaginárním, skutečné "České moře" se vynořilo na světlo světa a už ho tu máme navždy.

Hudbu ti ve snu prý nosí šilhavý pejsek. A kdo dodává text?

V každé písničce mi ho nosí někdo jiný.

Každá skladba prý musí mít vlastní vesmír. K většině z nich jste tvořili alter ega. Nebo tohle už definitivně skončilo songem "Piš mi básně"? Jak to bylo nyní?

Tam skončila éra postav, které v klipu najdete. Na konci videoklipu odcházím od velké večeře sám za sebe v civilu a nechávám ostatní v tomhle světě. S novou deskou přichází jiná éra, jiných postav. Například v singlu, který jsme vydali před rokem, "Night Rider", figuruje postava závodníka a v našem novém videoklipu "České moře" se objevuje taky zvláštní osůbka.

Jsi to ty?

Minimálně se do ní vcítím. Jde o avatara, který do mě prostoupí a já zas do něj.

Fanoušci ti v klipu chválí figurky a dožadují se je v merchi, údajně bez nich nechtějí žít. Plánuješ jim vyhovět?

Možná ještě přijde čas "Night Ridera" do každé domácnosti. Zatím jich ale existuje jen dvanáct z videoklipu, kteří z krabičky vyhlížejí svoji příležitost.

Do songu jsi zakomponoval melodii z "Desert Rose" od Stinga. Proč zrovna tato písnička?

Vysamploval jsem to. Hodilo se to k princi z Persie. Prostě jsem to tam uslyšel a nešlo to jinak.

Jak bys popsal pointu klipu?

Klip pojednává o postavě nočního jezdce, který se proměňuje ve vlka a vlastně oslavuje měsíc, lunu, která je princezna. Potom svět skončí o pár tisíc let později a lidé putují s nástroji na poušti za světlem a už si o tom jen tak vyprávějí.

Na současnou dobu se jedná o docela dlouhé písně.

To se mi líbí. Mám rád, když ve světě písničky člověk na chvíli zůstane.

"Operátor" charakterizuje čekací dobu na infolince.

Jednou mě fascinoval džus estetiky telefonních znělek, které často posloucháme a neuvědomujeme si, že je to hudební forma. Ta spotřebnost. V jednu chvíli jsem to uzřel a vytvořil si vlastní znělku, jako kdyby člověk volal ke svým vnitřním otázkám.

Přijde mi, že tentokrát nejste výrazově a pěvecky tak zřetelní jako v předchozí tvorbě. Občas ti není rozumět. Místy se mi zdá, že drmolíš.

Je to jak malba, existují různé přístupy k tomu, jakou roli má mít zpěv v hudbě. Někdy to nemusí být vypravěč, co ho slyšíš napřímo a všemu rozumíš, ale někdy se vypravěč sám ztrácí uvnitř džungle hudby. Pak záleží na touze a zvědavosti posluchače, zda si ten text dohledá. V textech se občas objevují věci, které neexistují, které nedávají smysl na první poslech.

V začátku songu "Svatý retrívere" slyším devadesátky a boybandy.

Použili jsme breakbeatové breaky. Namaloval jsem dva obrazy - plážovou idylu a noční s neony a mrakodrapy. Všechny písničky se odehrávají v těchto dvou obrazech. Třeba tato se děje na pomezí nočního obrazu, respektive při západu toho plážového. Tyto dva světy se prolínají. Zde jsem si představoval, že jedu v autě jménem Lucy a na sedadle spolujezdce sedí retrívr. Kdesi doma nad postelí mám na zdi plakát Kimiho Räikkönena.

Proč právě retrívr, co symbolizuje?

Dobrou náladu a přátelství.

Ten štěká v závěrečné "Funky Planeta (A už jedu dál)"?

Tam štěká čivava.

Ale nějak hřmotně.

Tam vlastně štěkají psi na čivavu, ale retrívr to není.

V "Superhadovi" nezpíváš o Supermanovi?

Zpívám - a na konci je Superhad. Tahle skladba pro mě znamenala největší architektonický zážitek během tvorby. Trvalo dlouho, než jsem zjistil, jak půjde. Když jsem přišel na ten klíč a na Superhada, žasl jsem a šel slavit.

Nazval bys desku jako koncepční?

Nazval bych ji jako jednu rodinu, ale každá písnička funguje zvlášť.

Pro koho je určená?

Pro všechny lidi, pro pejsky a kočky.

Baví tě, když můžeš jít na hranu harmonií. Album jste si míchali sami. To proto, že byste svůj záměr těžko vysvětlovali někomu jinému?

Došlo k tomu přirozeně tím, že jsem si během posledních let vytvořil studio, kde písně vznikaly. Řekl bych, že už mám kolem sebe takové mistry, jako například Jakuba Šindlera nebo Davida Herziga, se kterými jsme celou desku míchali, že vzniká jistota, že všechno bude podle představ.

Prahneš po zvuku hudebního marshmallow. Už se to naplnilo? Nebo tě tato meta stále táhne kupředu?

Už jsem ji objevil. Tato touha vznikla před Bert & Friends. Byla to jedna z vizuálních pomůcek, jak dosáhnout kýženého zvuku. Do této studiovky jsem vložil zas jiné sonické touhy a úvahy.

Hrával jsi s Katarzií. Čím tě inspirovala?

V psaní textů - že člověk to má dělat, jak to cítí.

Udělal jsi hudbu k "Marťanským lodím". Filmová muzika pro tebe vždy představovala magickou věc. Od té doby se díváš na filmy jinak. Který z nich tě po hudební stránce uchvátil?

Za poslední dobu se mi líbila hudba k filmu "Chudáčci" nebo "Tahle země není pro starý" - žádná tam totiž není.

Máš vlastně rád i klid a obecně moc neposloucháš hudbu, že?

Teď, když už jsme novou řadovku dokončili, začínám znova poslouchat písničky.

Nedávno jsi pracoval na filmu "Rok draka", kde také hraješ. O co konkrétně jde?

Hraji Posla, který nese důležitou zprávu a prochází celým příběhem, aby ji přinesl do rukou tomu, ke komu se má dostat. Je to dokumentární pohádka zasazená do prostředí někde mezi starodávnou Čínou a českým lesem. S režisérkou Šimonou Müllerovou jsme točili i v Hongkongu a hledali místa, kam až se Posel ve svém pátrání dostal. Do filmu také vytvářím hudbu, která bude pohádková a ovlivněná Asií.

Chceš se i nadále věnovat filmové hudbě a potažmo herectví?

Filmová hudba je můj sen.

Jako kapela hrajete skupinu trochu jiného ražení v Národním divadle, přesněji ve hře "Bakchantky". Jaké je to prezentovat hudbu složenou někým jiným? Netrpí tím tvoje ego?

Popsal bych to jako krásný kabátek ušitý na míru přímo od Národního divadla. A moc rád ho nosívám.

Jak moc se dá váš koncert nazvat hereckým představením? Aneb jak moc se liší Bert coby muzikant od toho v civilu?

Na pódium jdu sám za sebe, ale zároveň v sobě písničky nesou svět, který potřebují zinterpretovat. Mít koncert je pro mě ryzí zážitek.

Pořádal jsi "Karaoke s Bertem". O co šlo?

Občas dělávám karaoke, kde mám přes šest set českých nebo slovenských písní. Takové party trvají i třeba šest hodin, já jsem tam za KJe (karaoke DJe). Nedávno jsem s tím zavítal na festival v Kamenici, kde třeba přijde padesát lidí na pódium a všichni zpívají dohromady. Je to super!