Víte, co je to synestézie? Je to zvuk, který vámi prostupuje. Stav, kdy máte pocit, že ten zvuk nejen slyšíte, ale i čicháte. Že ho cítíte na jazyku. Pocit, kdy jste nadšení, ale zároveň vás mrazí. Nebude náhoda, že dosud poslední nosič z dílny Evanescence, na kterém se spřáhli se symfonickým orchestrem, se jmenuje podobně. A pokud jste se na ně loni vydali do Kongresového centra, mohli jste podobný pocit prožít.

Evanescence ale takové stavy přivádějí svým fanouškům i na standardních vystoupeních. Ovšem než se tomu v Plzni přiblížili, museli příchozí přečkat dvojici předkapel. Domácí Eponine jsem kvůli zpoždění vlaku nestihl, ani Veridia ale nepatřili mezi nic pamětihodného a nejspíš jsou na turné jen díky osobním vazbám na hlavní hvězdy (Amy Lee v baladě o umírání otce zpěvačky nahrála pro jejich desku klavírní pasáž), než že by z nich snad někdy mohli být jejich potenciální nástupci. Ostatně s hudbou arkansaské formace mají společné asi jen to, že mají rovněž za mikrofonem zpěvačku.

Ikonická skvadra, která byla ve své době označována za mix gotického rocku a pop metalu, se dnes ustálila v sestavě, v níž od roku 2003 zůstává jen zpěvačka, a je to už osm let, kdy naposledy vydala regulérní řadovku. Nejnovější skladba setlistu, hned z počátku znějící "Imperfection", sice v době vydání naznačila příklon k vytoužené elektronické desce, je ale docela zklamáním, že ji nyní skupina hraje v upravené, rockovější podobě, a tím tak svým způsobem dává na srozuměnou, že na podobné experimenty už můžeme zapomenout.

A i když i představení více čí méně známých písní z dosavadní diskografie nepostrádalo kvalitní přednes, okouzlující pěvecká čísla, chapadlovité ovládnutí bicích ani věčně buřičsky zdviženou pěst zpěvačky, mohli se dlouholetí příznivci ve finále cítit trochu ošizeně.

Začalo to dobře. V úvodním proslovu Lee přivítala Plzeň, byla si vědomá, že už u nás hráli na spoustě míst a vůbec působilo sympaticky, že na kapelu jejich věhlasu pro ně zastávka v Plzni není pod jejich rozlišovací schopnost. Později si i párkrát zavtipkovala, zmínila hlasování na Twitteru, v němž si fanoušci před "Erase This" vybrali do setlistu "New Way To Bleed", nebo povídala o setkání se svým plzeňským příznivcem ve městě o den dřív, který ji u toho uprosil, aby do programu zařadili i "The Change". Za to díky.

A jakkoliv ten koncert byl sám o sobě skvělý, bylo jeho největší bolístkou, že trval jen 75 minut. Tedy stejně dlouho jako před dvěma lety na Rock For People. Jenže to bylo festivalové vystoupení, kde je taková délka běžná. Spousta z nás ale chodí na samostatné koncerty i proto, že běžně trvají 100 minut, a na přetřes tak přijdou nejen očekávané hity, ale právě i různé raritky. Bolí to o to víc, že o dva dny dříve v Itálii skupina takový koncert odehrála, a když se podíváte, jak proti tomu prořídl setlist vystoupení v Plzni, zamrzí to. Z toho, co by mohlo zaznít, a nezaznělo, to byla například "All That I‘m Living For". Překrásná balada "Lost In Paradise". Amyina sólová skladba "Love Exist". Nebo třeba "Oceans".

Můžeme se jen domnívat, čím to bylo způsobeno. Byl takový program v plánu od začátku, protože je to levnější? Mohlo za to nesnesitelné horko v DEPU2015, v němž se zpívalo skutečně těžce? Večerka naplánovaná přesně na desátou večerní? Nebo i to, že Amy onemocněl syn a musela s ním v Plzni na pohotovost?

Faktem je, že to dojem trochu pokazilo. Evanescence samozřejmě zahráli "Bring Me To Life", nepravidelně zařazovanou "Going Under", někdejšímu příteli Shaunu Morganovi ze Seether věnovanou "Call Me When You‘re Sober" nebo takové perličky jako "Imaginary" či "Whisper" s nepatrně pozměněným kytarovým sólem. A stejně tak jako už tradičně ignorovali singly "Good Enough" nebo "Sweet Sacrifice". Vrcholem samozřejmě byla balada "My Immortal". Nejlepší skladba všech dob. Alespoň pro mě. A to i přesto, že v ní Will Hunt hraje na jiné bicí, než jaké byly v originální nahrávce, a tak zní vrchol skladby nepatrně jinak. Zvláštní byl i nově vytvořený mash-up, jímž se skupina rozloučila, a v reakcích jinak poměrně klidného publika to zanechalo potěšení i rozčarování.

Nenechte se ale zmást, ve finále to byl dobrý koncert. Jen jsem z něj odcházel s vědomím, že mohl být ještě mnohem lepší, a tak jej z dosavadních šesti zhlédnutých představení bohužel musím zařadit na samý chvost. Nezbývá než doufat, že napříště už Evanescence snad dorazí i s novou deskou, kterou teď potřebují víc než cokoliv jiného. Z jednoho z posledních rozhovorů, který frontwoman před pár týdny poskytla, ale naneštěstí vyplývá, že si ještě počkáme. Prý do roku 2020, ale u nich člověk nikdy neví. Musíme doufat.