Češi na Szigetu poslední dobou nemají štěstí. Loni Thomu Artwayovi koncert ukončila bouřka, letos to I Love You Honey Bunny pro změnu pokazilo zase horko. Kapela dostala svůj slot na Europe stagei už ve dvě hodiny odpoledne, a jelikož už druhý den za sebou z tlampačů po celém ostrově znělo varování, jaké je horko a že máme dbát na pitný režim, nebylo divu, že většina českých fanoušků, kteří si přivstali, zůstala od pódia vzdálená a seděla ve stínu pod stromy. Koncert indierockových mladíků tak bohužel neměl moc dobrou atmosféru, neb přímo v kotli jim křepčilo na horkém slunci sotva dvacet lidí. V kapelním životopisu bude koncertní štace na jednom z největších festivalů planety už navždycky vypadat dobře a snad jim to přihraje i nějaký ten kšeft, tušíme ale asi správně, že si takhle svou vysněnou šanci cestou do Budapešti nepředstavovali. A ani druzí zástupci domácí scény to nebudou mít snadné - Pipes And Pints totiž vyfasovali slot až poslední den, kdy se jejich koncert kříží s headlinery Twenty One Pilots.

Zatímco většina návštěvníků se schovávala ve stínu u stánků s neziskovkami, u PlayStationu, deskovek nebo si ze starých džínsů nechávala ušít novou kabelku v jedné z mnoha dílniček, na hlavní pódium se mezitím dostali Big Thief. Poměrně nevzrušivou pop-rockovou poslechovku vystřídal ve stanu DJ skrývající se pod zkratkou TSHA. Toho pak nahradili Boy Pablo - sympatičtí indierockeři, kteří šílenství asi nestrhnou, nicméně respektovanými dělníky žánru s popularitou srovnatelnou třeba s We Are Scientists by se stát mohli. Škoda jen toho chlapíka s cedulí "We Want Pogo", kterou zdvihl nad hlavu, když muzikanti spustili jakýsi recesistický taneční battle. Tady se poga nedočkáš, kamaráde, to jsi na špatném festivalu.

Na hlavní scéně mezitím zpíval navrátivší se Tom Odell. Rockově bouřlivý start s nervními prsty běhajícími po klavíru a ryčným vokálem brzy vyměnil za baladickou sklíčenost, až z duší posluchačů udělal malinký plamínek mihotající se ve větru.

Areálem se tou dobou začaly nést dvě zatím nepotvrzené zprávy. Ta první uváděla, že se na festivalu nachází i Kit Harrington alias John Snow ze seriálu "Hra o trůny", ta druhá mluvila o tom, že se dovnitř dostali i dva Nizozemci s velkým množstvím drog na prodej a pěti sty vytištěnými ceníky. Ty už prý chytila i policie a hrozí jim doživotí.

Druhou největší hvězdou šestého dne byli Catfish And The Bottlemen a začali zostra - fenomenální hitovkou "Longshot". Kapela nejen v ní řezala do škopků, až kosti praskaly, kytary kvílely bolestí, jak se do jejich strun zarývalo trsátko, a zpěvák Van McCann u toho do mikrofonu řval jako Dave Grohl, když je v ráži. Ryzí rock 'n' roll dodržující přísně černobílou image, které se formace drží jak u oblékání, tak u obalů svých alb nebo doprovodných projekcí, rozpoutal pořádný blázinec. A zcela jistě kapele, která v Budapešti hrála vůbec poprvé, přihrál pořádnou dávku nových fanoušků. Jediná drobná výtka míří směrem ke skladatelským schopnostem a produkci - většina písniček zní i po vícero posleších hodně podobně, a tak by to pro příští desku chtělo někoho, kdo jim trochu dodá na pestrosti. Ale i přesto to byl jeden z nejlepších koncertů letošního Szigetu.

Z indiepopových Superorganism v A38 jsme tak stihli už jen pár minut a těžko z toho mnoho soudit - frontwoman je sotva devatenáctiletá rapperka Orono Noguchi sdělující publiku, že jde o jeden z jejich největších koncertů vůbec, na projekci tancuje krab s lidskými rty a všichni v početné kapele mají třpytky po obličeji. Včetně mužů. Byla to hrůza, nebo to bylo super? Nevíme. Dostanou šanci někdy příště.

Florence And The Machine se na Sziget vrátili jako headlineři po čtyřech letech, hlavní novinkou se stala aktuální placka "High As Hope", jedna z jejich nejpovedenějších. A jak jsme mohli slyšet už v červenci na Colours Of Ostrava, i zde došlo k přepracování a zpomalení singlu "Hunger" pro živé podání, čímž ta písnička ztratila veškeré kouzlo. Zatímco tedy v původní podobě byla ještě před rokem na Melt festivalu ozdobou koncertu, nyní už podruhé vyzněla tak nějak do ztracena.

Naštěstí to byla jediná změna k horšímu, která se u kapely odehrála. Jinak platilo všechno, co o Florence Welsch známe a co na ní máme rádi. Dlouhé bílé šaty, tancování naboso, éteričnost jezinky a chmury transformované v andělský, přesný vokál, který má zpěvačka pevně pod kontrolou. Brečící děvčata v prvních řadách šílela, když se ke slovu dostaly hity "Dog Days Are Over", o tóninu níž v refrénu posazená "Ship To Wreck" nebo "You Got The Love", o níž už dnes málokdo ví, že je to původně písnička od Candi Staton. To všechno ale mělo jedinou vadu. Veškeré kouzlo totiž bylo pryč, jakmile se ukázalo, že je ten koncert jako přes kopírák s tím z Ostravy. A to včetně naprosto stejných proslovů mezi skladbami. Někdy ve dvou třetinách, chvíli poté, kdy coby jediný rozdíl zazněly ještě navíc skladby "100 Years" a "Moderation", jsme se tak proto otočili na podpatku a jali se zkoumat, co je nového u souběžně hrajících Coheed And Cambria.

Ve stejném čase navíc hráli ještě The Inspector Cluzo, Francouzi ale tentokrát museli dát přednost čelním představitelům progresivního rocku, kteří jsou v našich končinách přece jen vzácnější. Viděli jsme se naposledy někdy před deseti lety, a i když těch desek mezitím nahráli spoustu, bylo potěšující zjistit, že jsou stále skvělí. Možná dokonce i lepší.

Lidí sice vzhledem k silné konkurenci a jiným žánrovým preferencím nepřišlo mnoho, to ale na emocích v hlase principála Claudia Sancheze nic neměnilo. Dlouhé, vlnité vlasy mu stejně jako před lety zcela zakrývaly obličej, vokál střídal polohy jako Adam Levine partnerky, hrál u toho na kytaru s jedním i dvěma krky a v publiku se mu za odměnu vytvořil i circle pit. Dost možná jediný, který zatím na letošním ročníku byl.

Na vedlejší Europe scéně se dostala ke slovu jediná letošní reprezentantka Slovenska - Celeste Buckingham a její skupina King Shaolin. Na zpěvačku se často zapomíná, když dojde řeč na to, komu SuperStar skutečně pomohla se proslavit, pokud si ji ale pamatujete jen odtamtud, asi byste byli v šoku, jaká hvězda se z ní mezitím stala. Po přestěhování se do Ameriky jsme se sice slibovaného duetu s Pitbullem dodnes nedočkali, ale není vůbec divu, že se s ní vůbec na to téma někdo bavil. Toto byl totiž tak profesionálně odvedený koncert, že byste absolutně nehádali, že jde o někoho z českých a slovenských hájů.

Rodilá Švýcarka, která většinu života prožila na Slovensku, totiž maká a je to na ní vidět. Nenajdete ji hrát rok co rok na Českých hradech nebo Majálesech a po pár písničkách je jasné proč. Když hraje pop, zní to světově, má to nenápadně podprahový taneční náboj a ona do svého výrazu dává maximální prožitek. Úplně klidně však zvládne i rockovější, zemitější polohu, kde z toho, jak hrají kytary i jak zpívá ona sama, poznáte, že ta skladba vznikla v Nashvillu. A nezní to jako laciná napodobenina, je to skutečně autentický zvuk, a kdo má Celeste pořád zaškatulkovanou jako interpretku skočné "Run Run Run", bude vyveden z omylu. Před návštěvníky stála úplně jiná zpěvačka. Profesionálka. Někdo, koho vytleskáte na přídavek a dostanete za to ten nejfantastičtěji zazpívaný cover "FourFiveSeconds", jaký jste kdy v životě slyšeli.

Žena, která by z fleku mohla vyrazit reprezentovat na Eurovizi, na showcaseové festivaly, na Glastonbury, kamkoliv vás napadne. A co je ještě důležitější - na Szigetu na ni přišli lidi! Spousta lidí. Stovky. A zdaleka to nebyli jen Češi a Slováci. Ne. Tato žena se okamžitě stala integrální součástí festivalu a úplně klidně by tam mohla zahrát i příště. Na nějaké větší scéně. Tak aby to viděli opravdu všichni. Je to hvězda. A také nový milník. Standard, podle něhož budeme od nynějška hodnotit všechny ty, kteří nás nebo naše východní sousedy přijedou reprezentovat v budoucích letech. Obrovská poklona, Celeste. A díky.

Na závěr ještě musíme zmínit rovněž výborné Maribou State, jedinou skupinu letošního ročníku, která novinářům zcela zakázala jakékoliv focení. Těžko říct, co za tím stálo, jejich nekonfliktní, nevtíravá, tanečně elektronická muzika hraná naživo na klavír, synťáky, perkuse, ale i kytary a bicí a se zpěvačkou i bez ní však byla příjemně uvolňujícím zážitkem, který bychom si rádi zopakovali i někdy v Praze.

Sedmý a poslední den Szigetu má vůbec poprvé přijít bouřka. Je tedy otázka, zda program dozná nějakých změn a zda se nějaké vystoupení zruší. Snad ne, mohl by to totiž být ten nejlepší den letošního ročníku vůbec. Kromě Foo Fighters, kteří dorazí i se svými předskokany, tedy Frankem Carterem & The Rattlesnakes, vystoupí jako druzí headlineři ještě Twenty One Pilots. A k tomu by měl zahrát i Johnny Marr, Valeras, Black Mountain, Jax Jonex, Jungle By Night, Sigala, zmiňovaní Pipes And Pints, členové Hospitality Records ve složení High Contrast, Metrik, Danny Byrd a Dynamite nebo punkoví šílenci z Idles.