zahraniční desky: 40-31 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1

---

30. Sigrid - Raw

Sigrid opravdu není těžké si zamilovat. Norská vítězka ankety BBC Sound Of... 2018 se v současném popu inspirovala tím nejlepším, co na trhu najdeme (za své vzory označuje Robyn nebo Lorde), a navrch všechny vlivy zpracovala v celek s osobitou a nezaměnitelnou tváří. Na EP "Raw" jí stačil prostor pěti písniček, aby o svém talentu přesvědčila. Chytlavá hitovka "High Five" se vedle předloňského singlu "Strangers" řadí k tomu nejlepšímu, co zatím vyplodila. Až dětinské nadšení, které z jejích písniček sálá, nechá málokoho chladným. Její přátelský hlas se ale neztrácí ani v jednoduše postavené klavírní baladě, jakou je "Focus". Možná vám i slzička dojetí ukápne. Znovu se tak potvrzuje, že když někdo dělá pop s neskrývanou radostí, může být i v raném věku uvěřitelnější než kdejaký vznešeně umělecký alternativec. (Josef Martínek)

---

29. Cat Power - Wanderer

Dvě z nejlepších alb poslední dekády rozhodně natočily ženy, byť nejde zrovna o nejpopulárnější díla. Kolekce "Metals" Feist a "Sun" Cat Power uchvátily skladatelskou genialitou, sebejistotou a narativní komplexností. Feist zvolila cestu epické monumentality, Cat Power se naopak snažila o maximální přístupnost. V obou případech jsme ale na následovníky těchto počinů museli čekat stejně dlouhou dobu. Příklon k minimalismu a úspornému zvuku "Pleasure" Feist bohužel přinesly pocit, že posloucháme sbírku nedokončených nápadů, Cat Power na "Wanderer" ovšem své kompoziční schopnosti rozhodně zachovává. Deska je intimní a syrová, nabízí písně s doprovodem piana, akustické kytary s minimem produkčních zásahů, zároveň jde ale pořád poznat charakteristický nervní rukopis Chan Marshall. A nic na tom nemění ani zásahy z mainstreamu - vkusně hostující Lana Del Rey nebo přirozeně znějící předělávka od Rihanny. (Wojciech Nowacki)

---

---

28. Jack White - Boarding House Reach

Když tak člověk poslouchá zatím poslední desku Jacka Whitea s odstupem, je na místě otázka, zda je pro autora recenze z března 2018 stále tak geniální, jak ji ve svém nadšeném elaborátu popsal. Nu, pořád je. I s vědomím toho, jak je (uznávám kritické hlasy, co se hojně vyrojily) samožerská a exhibicionistická. Ale ta exhibice a bizarnost je přesně to, co se mi na "Boarding House Reach" tak líbí. Není to na každodenní poslech, je zde málo hitů, jenže mne ohromně oslovuje ona muzikálnost, radost z hledání a nakažlivá hravost. Touha po nečekané změně. Vyžívání se v divných zvucích. Škodolibá nepředvídatelnost. Pomrkávání v osobním dotazu "Are you with me?". Někdo s Jackem je a někdo to prostě nestrávil. Oba přístupy jsou naprosto v pořádku. Za mne těch 9/10 pořád platí. (Pavel Parikrupa)

---

27. Manic Street Preachers - Resistance Is Futile

Na serveru allmusic.com je mimo jiné užitečná rubrika "Similar artists". Když se podíváme na kapely podobné Manic Street Preachers, už jich věru není moc, které by byly plně funkční a ještě se držely na vrcholové úrovni. Manics jsou tu s námi už od poloviny devadesátých let, jejich desky jsou pořád dobré a občas je některá z nich ještě lepší. "Resistance Is Futile" patří k tomu dobrému standardu a v rámci diskografie se nebude vymykat něčím extra navíc, než na co jsme u Velšanů zvyklí a co na nich máme rádi. Vzdušné refrény, vysoký Bradfieldův hlas, odkazy na literaturu, levicové názory, je to všechno tady. A taky vkusné hudební narážky na to nejlepší z vlastní minulosti, která přinesla příjemné hity "International Blue" a "Hold Me Like A Heaven". Ne, není tu skoro nic překvapivého a nakonec je to tak dobře. Kvalita tu ale pořád je, fanoušek nezůstane ošizen ani zklamán. (Pavel Parikrupa)

---

---

26. Bebe Rexha - Expectations

Bebe Rexha má na kontě několik hitovek, mezi ty nejúspěšnější se však řadí spolupráce. Jako by snad pro hudební stanice zpěvačka samotná nezněla dost dobře, ale spíš fungovala jako nějaké ozvláštnění. Právě v těchto skladbách také Američanka se svým hlasem předvádí zvláštní polohy. Na svém debutu nabízí o něco střídmější projev, díky němuž působí o kus autentičtěji. I texty disponují dobře rozpoznatelným rukopisem. Stojí za ním léta dřiny, interpretka se podílela třeba na duetu "The Monster" Eminema a Rihanny. Ačkoliv to přes odlehčené melodie možná nejde tak snadno poznat, je deska protkaná steskem. "Možná mi prostě vyhovuje být smutná," svěřuje se například v "Sad". Plusové body získává zpěvačka za autorství každé písně. "Expectations" je zkrátka povedená popová nahrávka, která svou líbivost nezapře, přičemž se však nesnaží za každou cenu podlézat rádiovým trendům. A takových bohužel postupně ubývá. (David Böhm)

---

25. boygenius - boygenius

Hvězdy světového indie se v roce 2018 rozhodly spojit pro projekt boygenius, a vnikla tak téměř perfektní EP kolekce stejného názvu. Dívčí trio Phoebe Bridgers, Lucy Dacus a Julien Baker nahrálo šest skladeb během pár dní ve slavných Sound City Studios a zapojilo do nich to nejlepší ze své sólové tvorby. Každá z nich přinesla jednu hotovou a jednou rozpracovanou skladbu, na kterých pak dělaly finální úpravy společně. Dohromady namíchaly vlivy indie rocku s folkovým písničkářstvím, které do skladeb vnáší především Bridgers. Baker zase materiál obohatila nezvyklými vstupy s banjem či mandolínou. Největším pokladem je "Souvenir" obohacený houslemi, za srdce však chytne také harmonie všech tří hlasů v závěrečné "Ketchum, ID". Těchto jednadvacet minut i přes vyloženě nekomplikovanou produkci patří k těm nejpříjemnějším z minulého hudebního roku. (Ondřej Kocáb)

---

24. Jon Hopkins - Singularity

V pořadí pátou studiovou nahrávku vydal loni v květnu Jon Hopkins. Dle kritické obce se jedná také o dosud nejlepší desku z tvůrčí dílny tohoto britského muzikanta a producenta. Její název "Singularity" odkazuje na jedinečnost a s přehledem manifestuje, kolik bohatosti, komplexnosti a života se může skrývat v elektronické hudbě, kterou mnozí označují jako plochou. Devět skladeb s celkovou stopáží více než šedesáti minut dokáže fungovat jako hudba do pozadí v případě nutnosti vyšší koncentrace stejně dobře jako prostředek, který vás dokáže vystřelit do jiných sfér, poddáte-li se plně jeho atmosférickému ambientu. (Simona Knotková)

---

23. Lykke Li - so sad so sexy

Lykke Li, nekorunovaná královna melancholie, své pověsti dostála i na vynikající desce "so sad so sexy". Introvertní popové skladby, do jejichž produkce promluvily i ozvěny současného trapu, možná nejsou tak jednoznačně chytlavé jako v minulosti, pokud ovšem posluchači věnují nahrávce trochu času, postupně před nimi vykvete dokonale emotivní a silná výpověď mladé ženy, která nikdy neměla příliš štěstí v lásce. Songy jako "deep end", titulní "so sad so sexy" nebo "sex money feelings die" ukazují švédskou interpretku také jako více než talentovou skladatelku. I tentokrát zanechala svůj otisk na všech položkách a do sytosti se nabaží především fanoušci skandinávské indie popové deprese. (Lukáš Boček)

---

---

22. Behemoth - I Loved You At Your Darkest desky

Polští černokněžníci prodělali před lety s deskou "The Satanist" pozoruhodný přerod. Z metalové kapely se slušnou fanouškovskou základnou, která ale zůstávala spíše undergroundem, vyrostli do podoby žánrových prominentů. Skutečně nelehká pozice. Jak překonat album, které se pravidelně umísťovalo v žebříčcích toho nejlepšího? U "I Loved You At Your Darkest" se to podařilo. Deska je promyšleným testamentem vidění světa frontmana Nergala, obrazem absolutního liberalismu, který se schovává za čelný útok na první signální soustavu a provokaci v podobě útoku na náboženství. Behemoth jdou ale dál než za tohle pozlátko, které ční z klipů i performance. Deska vyvolala rozporuplné reakce, a to i uvnitř metalové komunity. Ať tak či onak, "I Loved You At Your Darkest" je albem, jež stojí za pozornost. (Jiří V. Matýsek)

---

21. George Ezra - Staying at Tamara's

Jak se dá navázat na debutové album, které obsahovalo megahit "Budapest" a ve Velké Británii se stalo vůbec třetím nejprodávanějším počinem roku 2014? Jedině snad ještě lepším albem. Britský songwriter George Ezra spustil s vydáním "Staying at Tamara's" druhou vlnu ezrománie, za niž jsou zodpovědné optimismem bující a řádně chytlavé skladby jako "Shotgun", "Don't Matter Now" či "Paradise" - jasný triumf kolekce. Ta vyznívá v celku neuvěřitelně lehce, přirozeně a solidně jako skvěle padnoucí, na tělo ušitý oblek. Hravá paleta stylů, poloh a Ezrova vyhlášeného barytonu je po cestách napsaný mikrokosmos bezelstného potěšení, ve své bláhovosti jakoby nevědomý okolního světa. Druhé album představuje pro vycházející hvězdy zcela kritický kvalitativní test. "Staying at Tamara's" George Ezry je ale přesně takové druhé album, jaké jsme si od něj přáli všichni slyšet. (Matěj Kostruh)

---