Je to s podivem, co se občas v naší republice uděje. Goo Goo Dolls patří se svým portfoliem hitů i počtem prodaných desek mezi jedny z nejúspěšnějších kapel přelomu devadesátých let a nového tisíciletí. Jejich záře v posledních deseti letech sice trochu pohasla, ale zejména na posledních nahrávkách to není kvalitativně znát a v ostatních zemích jsou hlavními hvězdami velkých hudebních festivalů včetně polského Pol'and'Rock s návštěvností přesahující půl milionu lidí. Přesto u nás měli problém vyprodat Lucerna Music Bar a to ještě hodně zachraňovali Američani a ostatní národy - čeština v publiku byla slyšet pomálu. Jistě lze poukázat na čtyři roky starý koncert Joss Stone tamtéž, která letos zbourala ostravské Colours, ale i tak možnost koupit oficiálně lístky i před začátkem koncertu mírně překvapila.

Ještě než se na pódium dostaly panenky z Buffala, obsadili scénu čeští NANO. Pražský kvartet byl poměrně dobrou volbou, a to především pro anglický repertoár a také pro univerzální styl na pomezí electropopu a rocku s příměsí indie. Dá se říct, že i celkem dobře fungoval na příchozí, kteří už zaplnili prakticky celou plochu v sále. Jak to tak bývá, odezvy byly především zpočátku o něco chladnější, jako by muzikanti nedokázali svoji nepopiratelnou snahu a energii plně přenést na lidi, ovšem závěrečné kousky s vynikající "Addicted" v čele a především stadionová "Don't Care" založená na snadno rozpoznatelném "Aaaaah" zafungovaly naopak dokonale a NANO opouštěli pódium za velkého ohlasu.

Několikanásobně větší potlesk přivítal pochopitelně hlavní hvězdy večera, a to ve chvíli, kdy se už v sále nedalo prakticky hnout a kdy, jak říká klasik, člověk stál místy na jedné noze a ještě ne na své. Na pódium se doslova vřítil Robby Takac a jeho nástup byl v ostrém kontrastu s rozvážným příchodem Johnnyho Rzeznika. Ten v úvodních třech písničkách působil poněkud unaveně, jako by nebyl úplně dobře naložený. Zda se na tom podepsal poměrně náročný program evropského turné zahrnující především letní festivaly, či fakt, že Lucerna Music Bar je po desetitisícových davech poněkud demotivující, můžeme jen spekulovat. Publikum se tím nedalo nijak rozhodit a od první "Dizzy" spustilo sborový zpěv a na kapelu přenášelo neskutečnou porci energie, s níž roztával i frontman. Vše se pak zlomilo, když se po třetí "Rebel Beat" pustil Rzeznik do uvolněného rozhovoru s lidmi v sále včetně krajanů z rodného Buffala, které měl doslova na dosah ruky. Následně se strhla jedna velká jízda.

Aktuální turné Goo Goo Dolls koncipovali jako připomenutí dvacetiletého výročí vydání své nejúspěšnější desky "Dizzy Up The Girl" a tomu odpovídal i setlist koncertu. Z alba, kterého se prodalo více než šest milionů, zaznělo hned šest písniček a díky tomu, že většinu z nich zařadili na úvod koncertu, neměli problém, že by zpěv a ohlas publika jakkoli polevoval. Navíc mezi ně vhodně vmíchali i čtveřici hitů z následného "Gutterflower" a dvojici písniček v podání Takace, který byl zkrátka k nezastavení a neutahání. Jak je jeho zvykem, bosý po pódiu lítal sem tam a pot z něj jen řinul. Malý odpočinek si vybral pouze ve chvíli, kdy zůstal na pódiu sám Rzeznik a jen se svojí akustikou odzpíval "Sympathy".

Pokud by to dosud vyznívalo, že Goo Goo Dolls žijí pouze minulostí, pak je nutné tento dojem opravit. Už od třetí písně, kterou byl hymnický "Rebel Beat", vsouvali do setlistu také skladby z posledních dvou alb "Boxes" a "Magnetic", ke kterým můžeme přidat i poslední, velmi povedené EP "You Should Be Happy". Sedm songů, v čele s "Over And Over" mezi ostatní skvěle zapadlo a podle toho, jak lidé reagovali a zpívali, bylo zřejmé, že na Panenky nešli pouze z nostalgie. Nejemotivnější moment ovšem přišel s prvními tóny "Name", na jejíž živou verzi čekali čeští fanoušci neskutečně dlouhých třiadvacet let. Možná i proto si Johnny Rzeznik odpustil jakékoli výraznější změny a první hit kapely odehrál v dokonalém souzvuku dvou akustických kytar s kytaristou Bradem Fernquistem v takřka originální podobě.

Ačkoli doprovodnou kapelu před touto sezonou opustil klávesista Korel Tunador, nebylo to na jejich souhře vůbec znát, zřejmě už proto, že jej nahradil velezkušený Jim McGorman, který v minulosti s kapelou spolupracoval a za svoji kariéru koncertoval například i s Cher, Avril Lavigne či Paulem Stenleym z Kiss. V každém momentu nedělního koncertu kapela pracovala jako skvěle seřízený stroj a vydrželo jí to, až do velkého vyvrcholení, tedy do největšího hitu "Iris". Nechyběly úvodní tóny mandolíny ani sborový zpěv, který musel být slyšet snad i na Václavské náměstí, ani přerušení na konci s velkolepým refrénem po něm. Goo Goo Dolls se poté vrátili ještě na dva přídavky, během nichž zazněl i poslední dlouho očekávaný hit "Broadway", a formace se tak loučila s pražským publikem poměrně energicky.

Koncert Goo Goo Dolls byl po tak dlouhém čekání na ně velkým zážitkem, a i když by bylo lepší je vidět zhruba před patnácti lety, kdy byli na koncertním vrcholu, většina příchozích si je i tak nadmíru užila. Ačkoli to byl pro Rzeznika & spol. po velkých sportovních halách určitý krok zpět, když nejen u nás, ale třeba i v Německu hráli v menších prostorech, snad na Evropu nezanevřou. Bylo by skvělé je tu spatřit znovu, tentokrát před publikem, které je adekvátní jejich reputaci. Jak jsme mohli v neděli vidět a slyšet, nejen jejich staré písničky, ale i ty nové fungují naživo naprosto dokonale, muzikanti stále mají co nabídnout a na jakémkoli větším festivalu by byli ve finále pro diváky velkým tahákem.