zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
zahraniční videoklipy | domácí videoklipy | objevy domácí scény

---

10. Pink - Beautiful Trauma

Pink byla v popovém světě vždycky spíše za rebelku, i když to samozřejmě znamená něco úplně jiného, než kdyby jezdila po hospodách s nějakou partičkou punkáčů. Minimálně od své druhé desky si ale hudebně dělala víceméně, co chtěla, a stejně tak se položila i do své loňské desky "Beautiful Trauma". Klidně rozhlašuje, že chce hlavně šťastnou a spokojenou rodinu, miluje své děti a vše ostatní jí může být u... Tento současný životní postoj se samozřejmě naplno promítl i do její hudby, která ve velké části alba zpomalila a ještě více zpoprockovatěla. Jenže to vůbec nevadí. Kdo si si s ní prošel její r'n'b fázi, pop-punkovou fázi a všechny ostatní taky, bez problémů akceptuje i tuto klidnější, ale stále skvělou etapu její kariéry. Hlavní totiž je, že i ona je plná výborných písniček a navíc i s minimem těch slabších. A taky jí to tak nějak víc věříte. (Honza Balušek)

---

9. Noel Gallagher's High Flying Birds - Who Built The Moon?

Tím vtipem byl poctěn asi každý z fanoušků kapely bratří Gallagherů. "Oasis? Jo, to je ta skupina, která hraje dokola jednu písničku, hahaha." Těžko vysvětlovat, že právě v tom je to umění, hrát dokola jednu písničku, a přitom znít pokaždé jinak. Namísto posílání do určitých mezí můžete takové ignoranty nyní ale posílat na poslech Noelova třetího alba. Lepší odpověď pro všechny posměváčky interpret už nemohl natočit. O dokazování něčeho tu ale samozřejmě nejde. Stejně tak mohlo být trochu jasné, kdo z loňského albového boje Liam/Noel vyjde jako vítěz. Zatímco Liam příjemně překvapil, když ukázal, že umí fungovat jako sólista, Noel složil skutečnou hudební maturitu. Už žádné ohledy zpět na minulost opentlenou stadiónovými hymnami, ginem a tonikem a sourozeneckými šarvátkami. "Who Built The Moon?" je pestrá oslava kytarové hudby a Noel Gallagher se na ní představuje jako všestranný muzikant, který se nebojí posouvat hranice. A hlavně se mu podařilo něco, co Oasis v posledních letech kariéry už bohužel ne - řečeno gallagherovským žargonem, natočit kurevsky dobrou desku. Podle autorky tohoto textu dokonce nejlepší v loňském roce. (Simona Knotková)

---

8. The xx - I See You

Na zvuku třetí desky The xx se asi nejvíce podepsala zkušenost a progrese ze sólovky Jamieho xx "In Colour", na které mu však kamarádsky vypomohli Oliver i Romy. Byl to velmi důležitý předěl, jinak by jejich tvorba asi sklouzla do zaběhlé rutiny předešlých "Coexist" a "xx". Co se tedy vlastně přihodilo? Jejich hudba dostala nové dimenze, přesto ale zůstaly zachovány snadno rozpoznatelné základy, s nimiž toto sympatické trio uhranulo celý svět. "On Hold" nebo "I Dare You" jsou jasné, až popové hitovky, které baví s prvním poslechem. "Say Somenthing Loving" nebo "A Violent Noise" odkazují spíše k té klasičtější podobě, přesto byl umožněn Jamieho rozlet směrem k citlivému samplingu a hrám se zvuky a ruchy - protipólem je pak nabitá "Dangerous". Rozšíření spektra nálad, emotivního skupenství a dosahu textů jim v jejich přátelské formě soužití jen a jen prospěla. "I See You" je tak skokem kupředu a uceleným pohledem na to, čím právě The xx žijí a čím se prezentují. (Dan Hájek)

---

7. Steven Wilson - To The Bone

Steven Wilson se dal na pop, tedy na pop v intencích hudby, kterou tento progrockový věrozvěst už dobré tři dekády předkládá posluchačům: hudby neselankovité, inteligentní, s bohatým vnitřním životem. A "To The Bone" je nejpřístupnější deska, kterou Wilson dosud natočil. Wilson ví, jak písně poskládat za sebe, a přirozeně tak vtáhnout posluchače od chytlavých skladeb s rádiovými parametry ("Nowhere Now") přes temnější, v hardrockový háv zabalené kousky ("The Same Asylum As Before") až ke kompozicím, kterým dodává nervní atmosféru tepající elektronika. Ale co je nejdůležitější - je zde skutečně svůj: bez domovské kapely, sparing partnera typu Aviva Geffena i přiznané opory v hudbě, na které vyrůstal. (Jiří V. Matýsek)

---

6. Me And That Man - Songs Of Love And Hate

"Songs of Love And Hate" od Me And That Man - tedy Nergala z Behemoth a Johna Portera - je deska, která je temně krásná. A každopádně pro ty, kterým je Nergalova tvorba blízká, poněkud šokující. Žádný growl, žádné naboosterované kytary, žádné bicí s kulometnou kadencí. Tohle je country. Sice černočerná, snad až na Porterovu v kontextu alba až juchavě působící folkovku "One Day" (byť ani tady to není žádný zázrak), značně neveselá, ale country. Zaslechneme zde ozvěny ledaskoho: Nicka Cavea, Marka Lanegana, Johnnyho Cashe i norské Madrugady. Ale co na tom? Poslouchat tohle album bylo jedním z nejsilnějších zážitků loňského hudebního roku. A pravidelně se k němu vracím i nadále. (Jiří V. Matýsek)

---

5. Sia - Everyday Is Christmas

Ano! Siu máme na musicserveru velmi rádi. Každý rok se její hudba procpe až do první desítky. Jaké je ale překvapení, že stejný úspěch zopakovala i s ryze tématickou deskou. Vánoční alba jsou ocejchována jen měsíční spotřební dobou, protože když si pustíte "Tichou noc" v červenci, budou si sousedi klepat na čelo. Sia ale dokázala poskládat sváteční album ze svých originálních písní, které nutně nezní vánočně. Pozměnit trochu texty, jedná se o plnohodnotnou studiovku. Název alba tak dostává další význam a snad poprvé dostáváte pocit, že připomenout si tento kousek v letních horkých dnech není vůbec špatný nápad. (Tomáš Navrátil)

---

4. London Grammar - Truth Is A Beautiful Thing

Colours of Ostrava si za jednu z letošních hlavních hvězd nemohli zvolit snad nikoho lepšího než London Grammar. Kdo by je snad ještě neznal, stačí mu pustit a capella/orchestrální videoklip k singlu "Rooting For You", a pokud si před tou nádherou nesedne na zadek, musí být jedině hluchý ignorant. Na experimenty mají ještě času dost, a tak se trojice se na své druhé desce vydala správnou cestou a místo snahy najít nový zvuk prohloubila a zdokonalila ten, který objevila na debutu. Je jasné, že hlavní devizou kapely je zpěv Hannah Reid, jemuž pomalá tempa a velkolepé melodie více než sluší. Jemné předivo elektroniky, které obaluje živé nástroje, doplňuje atmosféru, která je natolik pohlcující, že klidně můžete zjistit, že album už skončilo a hraje znovu. London Grammar nejedou na prvoplánové hity, ale na konstantní krásu. Tohle je pop ve vrcholné formě. (Honza Balušek)

---

3. Hurts - Desire

Hurts slibovali, že jejich čtvrtá deska bude velká popová. A jak řekli, tak udělali. "Desire" je opravdu především popovou nahrávkou, která může zároveň sloužit i jako taková malá encyklopedie tohoto žánru, protože duo na ní využilo řadu vlivů z minulosti a inspirovalo se u slavnějších kolegů. V souvislosti se čtrnácti písničkami nejvíce padala jména jako Prince, Coldplay, Depeche Mode, The 1975, ale i Kylie Minogue, Justin Bieber, Imagine Dragons, Haim, Pet Shop Boys či některých francouzských umělců. Mezi tyto inspirace a fragmenty soulu, r'n'b, disca, rocku, funku či jazzu ovšem Adam Anderson a Theo Hutchcraft vklínili i reminiscence ze svých předchozích třech nahrávek, které zapříčinily, že nahrávka výborně funguje jako celek a je stále především albem Hurts. Ti jednoduše sestavili pestrou mozaiku velmi chytlavých písniček, z nichž řada může fungovat jako rádiové singly. Výsledkem je pak jedno z nejlepších popových alb loňského roku. (Tomáš Parkan)

---

2. St. Vincent - Masseduction

Pátá studiovka Annie Clark alias St. Vincent přišla tři roky po chválené eponymní desce. I teď se ukázalo, že zpěvačka původem z Texasu neustále roste a "MASSEDUCTION" je dosavadním mezníkem její kariéry. Nejintimnější deska, protkaná příběhy vlastních vztahů a nešvarů, ji odklonila od neustálého experimentování. Naopak se pod taktovkou Jacka Antonoffa rozhodla udělat perfektní popové album a téměř se jí to podařilo. Deska si bere z více stylů, nechybí kytary, elektronika, nejvíce však zazní inspirace osmdesátkovým popem. Přestože tedy zpěvačka již nesází na své inovátorství, na kvalitě to ani zdaleka neubírá a navrch k tomu přibývá hitovost v podobě singlů "Los Ageless" nebo "New York". (Ondřej Kocáb)

---

1. Lorde - Melodrama

Milovali jsme Lorde jako zadumanou teenagerku, co neměla zářivě bílé zuby, milujeme ji i jako dospělou ženu. Na její druhou desku "Melodrama" se vyplatilo počkat čtyři roky, během kterých prožila všechny ty nekonečné večírky v New Yorku a vztahové kotrmelce, o kterých zpívá. Ač singl "Green Light" a producentská ruka Jacka Antonoffa, který hojně spolupracoval třeba s Taylor Swift, značily větší příklon k mainstreamu, Ella Marija Lani Yelich-O'Connor neztratila vůbec nic ze své výjimečnosti. Stále vyniká poetičností, zachovává si artové cítění i schopnost být osobitou formou leckdy zapamatovatelnější než kdejaký vypočítavý hitmaker. A oslní i onou slibovanou melodramatičností. Třeba tklivá "Writter In The Dark" nebo minimalistická "Liability" se za ni vůbec nestydí a o to spíš si vás získají. Hledali ho už mnozí, jako jedna z mála ale Lorde průsečík, kde se pop objímá s jakousi vznešenější podobou umění, skutečně našla. (Josef Martínek)

---

zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
zahraniční videoklipy | domácí videoklipy | objevy domácí scény

---