zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
zahraniční videoklipy | domácí videoklipy | objevy domácí scény

---

20. Gorillaz - Humanz

Ten příběh o předapokalyptickém mejdanu ve světě, kde se stal vládcem Donald Trump, a na kterém se Gorillaz potkali s mnoha dalšími muzikanty, zná dneska už každý, proto ho není potřeba více připomínat. O tom je deska "Humanz" a vlastně tak nepřímo dokazuje, že i pan Trump může být někdy pozitivní inspirací. Kapela kolem Damona Albarna se na své páté řadovce přetransformovala z komixové partičky ve skutečné muzikanty z masa a kostí, a tak jsme ji i v Praze mohli spatřit naživo. A možná to je i hlavní důvod a impuls, proč se album do našeho žebříčku dostává. Protože - ruku na srdce - "Humanz" je možná nejméně soudržná deska kapely a minimálně první tři alba byla zábavnější a silnější. Ale mejdan v předapokalyptické O2 areně byl fakt úchvatný a pro někoho (včetně mě) to mohl být teprve ten důvod, proč se k desce následně vracet. (Honza Průša)

---

19. Foo Fighters - Concrete And Gold

Nic naplat, z trojice studiovek v aktuální desetiletce vychází "Concrete And Gold" jako jejich zatím nejslabší, takže místo útočníka na medailové pozice tady máme alespoň čestnou zmínku, když už se tedy Queens Of The Stone Age, Enter Shikari, U2, Prophets Of Rage a další kytarovější zástupci bohužel umístili v pořadí až pod hranicí nejpopulárnější čtyřicítky. I tak je to ale pořád ještě skvělé album. Nikomu jinému se na jednu desku nepodařilo dostat bubeníka z Nirvany, basáka z The Beatles a k tomu přibrat i Justina Timberlakea, navzdory všem více či méně překvapivým hostům je tady ale pořád ještě dost silných písniček. Singlům jako "Run" nebo "The Sky Is The Neighbourhood" sice trvá, než se dostanou pořádně pod kůži, nakonec se jim to ale zase podaří, a vám tak nezbude než začít shánět lístky na příští turné Foo Fighters, abyste i je mohli slyšet naživo. Tak jako já. (Jan Trávníček)

---

18. Linkin Park - One More Light

Zděšení. Jinak se nedá první poslech nové desky milované kapely označit. Multižánroví Linkin Park zabrousili do žánru aktuálního elektronického popu se synťáky a nalámanými vokály, kde se však stali průměrnými. Proč chtěli znít jako Owl City, twenty one pilots nebo Kygo? Posuňme se však o dva měsíce dál. S ještě čerstvým Aerodromem za vámi brečíte nad Chesterovou smrtí a pustíte si album znovu. Zatímco si čtete, že tentokrát napřed natočili vokály a až poté hudbu, ježí se vám chlupy, když konečně posloucháte texty. Ačkoliv jen některé napsal on, vypadá to, jako by s depresemi bojovala celá kapela: "Vyháním zevnitř tmu, protože mě nikdo nemůže zachránit," "proč je vše tak těžké" nebo "bude mi líto, že nemůžu být poblíž, ale přijde den, kdy to pochopíš." "One More Light" je celé o bojování se svými démony a o problescích naděje a sebemotivaci, že je překonáte, protože na druhou stranu tu jsou řádky jako "vytrvávám", "slyším svou bitevní symfonii, celý svět přede mnou" nebo "vím co chci, ale cítím se jako paralyzovaný." Chester tento boj, kterému rozhodně nepomohla smrt jeho blízkých a reakce na album, včetně mojí, vzdal. Je mi tak smutno, že jsem album docenil až s perspektivou jeho smrti. Navždy mě z něj bude mrazit a bude to má nejtragičtější deska roku. (Petr Doupal)

---

17. The Horrors - V

The Horrors jsou na poli alternativní hudby konstantou, u níž se posluchači už nemusí ani tak ptát "Zvládnou to i tentokrát?", jako spíš "Jak to zase zvládnou tentokrát?". Pátá "V" plynule navazuje tam, kde poslední "Luminous" skončila. Kapela na ní znovu rozšiřuje obzory a přitom stále zůstává věrná svému zvuku. Když je vaším poznávacím znamením žánrový eklektismus, není ostatně ani možné, aby další vývoj někoho překvapil. Před vydáním muzikanti sice avizovali vliv taneční hudby, ale jak to už u party z Essexu bývá zvykem, nábožně ctí stále jedno pravidlo - kytary. A nezáleží, jestli s nimi tentokrát vzpomínají na 80. léta či bloudí do špinavých industriálních končin. Pořád je to kvalitativní standard, který z The Horrors dělá nadčasovou záležitost. (Simona Knotková)

---

16. Kesha - Rainbow

Třetí studiové album není pro Keshu jen tak ledajaké. Znamená pro ni, po dlouhých letech, oproštění od producenta Dr. Lukea, který ji ubližoval jak fyzicky, tak emočně. Do "Rainbow" se přetavily roky frustrace, ale hlavně radost. Radost z toho, že opět může dělat to, co má nejradši, a přesně tak, jak si to sama přeje. Tudíž bez vrstev auto-tune, jak ukázal hned první singl, nádherná balada "Praying". Na desce se interpretka neukazuje jako ublížená chudinka, ale jako mnohem silnější bytost, která už si nenechá nic líbit. Oslavuje na ní ženskost ("Woman"), občas i lascivně pomrkává ("Boots"). Písně, tentokrát stavěné převážně na country, si stále zachovávají takový milý, hřejivý pocit, pro Keshu tak typický. Kolekci čtrnácti skladeb vystihuje nejlépe slovo pestrá. Jako duha. Především je ale opravdová, procítěná. A za to si určitě zaslouží váš poslech. (David Böhm)

---

15. Susanne Sundfør - Music For People In Trouble

"White Foxes" byla pro skandinávský ženský pop písničkou naprosto archetypickou. Chytlavá elektronika, severní melancholie, liška a spousta sněhu ve videoklipu, dokonce i exotické písmeno ø, všechno to prosadilo Susanne Sundfør do role královny nordického electro-popu. K tomu ještě spolupráce s Röyksopp a M83, a proto se není co divit, že kdo neznal její původně folkové kořeny, mohl být deskou "Music For People In Trouble" vážně překvapen. Zdá se, že část posluchačů se proto rozhodla tuto majestátní desku odmítnout nebo alespoň ignorovat. Sundfør má tentokrát mnohem blíž k Joanně Newsom nebo Loreeně McKennitt, album nenabízí hity, ale téměř středověký narativní příběh doprovázený akustickou kytarou a klavírem. Není to ale jen dávný folk, dovedně a nesmírně vkusně vmíchané jsou tady prvky jazzu, field-recordingu, dark ambientu a celek získává tak zcela pastorální charakter. A vše navíc obohacuje báječný John Grant v závěrečné skladbě "Mountaineers". (Wojciech Nowacki)

---

14. Charlotte Gainsbourg - Rest

S předchozími deskami jí pomohli Air, Jarvis Cocker, Nigel Godrich (ti všichni na "5:55") nebo Beck ("IRM") a pokaždé to byla trefa do černého a velká krása. I tentokrát to klaplo a Charlotte Gainsbourg natočila možná svou nejsilnější a nejcivilnější nahrávku. "Rest" je nesmělým úkrokem do electro indie popu s francouzským šarmem pod taktovkou producenta SebastiAna, který tuto fazónu vybrousil téměř k dokonalosti. Smyčcové a dechové aranže měl pak na starost Owen Pallett a s nádhernou "Songbird In A Cage" vypomohl sir Paul McCartney. "Rest" je však o srovnání se s osobními ztrátami (úmrtí otce a nevlastní sestry Kate), ale je i nadhledem, zkoumáním a smutným vyzpovídáním se. Taková "Deadly Valentine" vám snadno vezme vítr z plachet a uhrane. "Sylvia Says" je dalším aspirantem pro vaši pozornost. Charlotta s věkem zraje nejenom coby herečka, ale dostává se jí i neskutečného hudebního citu. "Rest" je dospělácky osobité a kontrast mezi hudební složkou a převážně melancholickými texty je vyvážený a nic nepůsobí zbytečně rušivým dojmem, stačí jen zhasnout a nechat se unést. (Dan Hájek)

---

13. Robert Plant - Carry Fire

Robert Plant, dávný Zeppelin, na nové nahrávce pokračuje ve směru nastoleném předchozím albem "Lullaby And... The Ceaseless Roar", které se vyznačovalo ambientní atmosférou protkanou orientálními prvky. Byť, a je to samo sebou jasné, dávno utichlo Kladivo bohů. Kompozice nehřmí v takové intenzitě, spíše kolébají, při poslechu laskají a nastolují až snovou atmosféru. Avšak v základech, mezi jednotlivými tóny, dávají tušit, že někde v hlubinách dál silně tepe hardrockové srdce. Hlasový projev interpreta neztratil nic ze své magičnosti. Uhrančivý zpěv nadále unáší posluchače kamsi do nebeských výšin, kam nepotřebuje ani pověstné schody do nebe. Jednoznačně příjemné překvapení loňského roku. (Tomáš Rozkovec)

---

12. Wolf Alice - Visions Of A Life

Wolf Alice s druhou deskou "Visions Of A Life" nepolevují ani na jediném tracku. Po nesmlouvavě vybroušeném debutu se dalo očekávat, že se pokusí přijít s novou vizí, aniž by se příliš vzdalovali svébytnému rukopisu, pro který byla jejich prvotina tak skvělá. A přesně to se také stalo. Britská skupina stále míchá žánry podle libosti, ruší mezi nimi zajeté hranice, nebojí se líbit, ale zároveň o jejich písničky jen sotva zavadíte v rádiu. Sympatické také je, že umí být vážní, i když druhým dechem dokáží vyvolávat (především pro textovou nevázanost) úplně opačné emoce. Nejlepším na tom všem je skutečnost, že album i navzdory své zdánlivě nesourodé pestrosti přesto perfektně drží pohromadě. Především druhá polovina desky ("St. Purple & Green", "After The Zero Hour", "Visions Of A Life"), kdy se dostane na delší, rozmáchlejší aranže, ukáže, jak obrovský kus talentu v sobě Ellie Rowsell a spol. ukrývají. (Lukáš Boček)

---

11. Ed Sheeran - ÷ (Divide)

Továrna na hity Ed Sheeran s dalším albem rozdělil svůj talent opravdu do všech myslitelných stran. Zrzavá megastar se na "Divide" může roztrhat, aby potěšila úplně jakýkoliv vkus jakéhokoliv posluchače. Výsledkem je pak kolekce, kde v podstatě vše funguje jako singl. Jedno je ovšem jisté; od tanečního mainstreamu po klasické emotivní dojáky představuje každá skladba opravdu rafinovanou a neodolatelnou návnadu. Brit je zkrátka zatraceně šikovný vypravěč a své příběhy trefí vždy na tu správnou strunu. Je tudíž jasné, že mu pak kořist věci jako "Castle On The Hill" nebo "Perfect" uvěří a spolkne i s navijákem. Ano, Sheeran to pro jednou opět dokázal. Způsobem, který jednoduše zabírá. Způsobem, jakým to umí snad jen on sám. (Matěj Kostruh)

---

zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
zahraniční videoklipy | domácí videoklipy | objevy domácí scény

---