Anathema v Praze rozdávala jahody

Pokud jste o skupině Anathema ani přes její více než bezmála třicet let trvající existenci dosud nikdy neslyšeli, pak vězte, že hudba, kterou šestice muzikantů vytváří, bývá často označována za metal. Není to ale ani ten s přívlastkem heavy, ani ten s dovětkem core. To už se spíš dá souhlasit s dovysvětlujícími pojmy jako gothic nebo death, alespoň mluvíme-li o jejich kořenech. Ta muzika je ale složitější. Atmosféričtější. Melancholičtější. Technicky náročná. A dnes už je to spíše něco na pomezí progresivního rocku ve stylu Mogwai v kombinaci s vesmírnými náladami vypůjčenými od Stevena Wilsona. Jedna věc z toho ale ční hodně. Filmovost.

Není divu, že vyprodaný Lucerna Music Bar na koncertě jinak poměrně statické kapely hleděl často na doprovodné projekce. Ať už na ní byly světlomety automobilu ve tmě, což byl případ novinek "Can't Let Go", andělsky zazpívané "Endless Ways" nebo titulní skladby nového alba, tedy "The Optimist", nebo se vzpomínalo na minulost třeba se záběry na slunce v "Dreaming Light", hodilo se to k tomu. Jestli totiž Anathema něco umí, tak je to vytvářet dlouhé, náladu budující celky, do nichž se zaboříte, zavřete oči a necháte se unášet.

Při tom všem snění můžete zabrousit i k myšlenkám na to, jak by to asi vypadalo, kdyby takovéto krásné hudbě šly naproti davy, a vy si ji tak mohli vychutnávat třeba v O2 areně. Najednou by projekce měly mnohem vyšší rozlišení, světla by byla efektně proměněná v lasery a stadiónová show by si brala ty nejlepší prvky z koncertů Muse nebo The Flaming Lips. To by byla paráda...

Po chvíli ale oči otevřete a jste zpátky v klubu, kde se z pódia káže o schovávání telefonů a za pár minut se rozdávají jahody. Prostě jen tak. Protože proč ne. Dvouhodinový koncert graduje spolehlivě v částech, kdy se k mikrofonu dostane zpěvačka Lee Douglas a její panensky čistý vokál hojí všechny šrámy. Další výrazný moment nastává v "Distant Satellites", v níž se multiinstrumentalista a frontman Vincent Cavanagh přidává se svými bicími k bubeníkovi a rozjíždějí sehrané rytmické číslo.

Do třetice ještě chvíli před koncem zaboduje kytarista Daniel Cavanagh, který si jedinou ukázkou, klavírní baladou s úchvatným pěveckým výkonem, zpropaguje sotva dva týdny starou sólovou desku "Monochrome", kterou si stoprocentně poslechněte. Je to totiž jedno z nejlepších alb letošního roku. Takže Anathema naživo super, ale bylo by, prosím, možné, dovézt ještě Daniela sólově?