Šetřím síly a branou do areálu vstupuji až kolem páté hodiny. Od té doby mě ale čeká šichta, která nenabízí mnoho příležitostí k výletům mimo hlavní festivalové náměstí se dvěma stagemi. Už od vstupu mě vítají Němci Destruction, další jméno z teutonské velké thrashmetalové čtyřky a příjemná ozvěna čtvrtka. Společně s publikem slavili vydání nového alba "Born To Perish", které právě v pátek vyšlo a setlist stojící na letitých prověřených peckách příjemně osvěžilo. Nový materiál má stále stejnou drtivou energii a živé provedení mu vyloženě sedí.

Nemenší legendou jsou deathoví Immolation, festivalová stálice. O podobu žánru se v mnohém zasloužili a stále své skladby diktují s přísností a zlověstností sobě vlastní. Chaos, disharmonie, drtivá tvrdost, palba přímo na komoru. I po třiceti letech na scéně Američané neztrácejí na razanci ani trademarkových postupech.

Těžko byl v letošním festivalovém line-upu větší kontrast než mezi deathmetalovou řezničinou Immolation a největším otazníkem letošního ročníku Anathemou. Kapela totiž ve své době koketovala s death metalem načichlým doomem, dnes se řadí do úplně jiného žánrového spektra progresivního pop rocku. Britové tedy mohli zůstat při tom, v čem jsou momentálně nejsilnější, anebo přivézt na festival speciální set (podobně jako ve středu Therion) postavený na starých skladbách či rovnou legendárním albu "The Silent Enigma". Žel, zbožná přání zůstala nevyslyšena, Anathema hrála výhradně ze svého postdoomového období, nejstarší položkou pak byla jdenadvacet let stará "Fragile Dreams". Kapela si byla vědoma toho, že se ocitla ve zvláštní společnosti. Však hned od počátku hecovala členy security, že si mají dát pauzu, že během setu se nic nesemele. A měli samozřejmě pravdu. Oproti (téměř) všemu ostatnímu byli vyloženě hladiví, melancholičtí, ale optimističtí, příjemně ukotvení ve středních tempech, která spíše než k divokému headbangingu sváděla k lehkému pokyvování hlavou s přivřenýma očima.

Posilňovací pauza padla na Agnostic Front. Ale i závěr jejich houpavého, energického setu dal jasně naznat, že jsou to stále králové poctivého newyorského hardcoru.

On ten pátek byl vůbec plný kontrastů. Po divokém, vyskákaném hácéčku přišel čas na meditaci a napojení se na ducha předků. A ani v nejmenším nebylo potřeba hledat klidný kout o samotě. Následoval totiž set Heilung, kteří míchají ambient se šamanskými zpěvy a běžný koncept koncertu posouvají spíše do roviny divadla a skupinového rituálu. A jako by skutečně byli napojeni na přírodu či nějaké vyšší síly. Zatímco na pódiu zněla sborová modlitba ke kořenům všehomíra, na jedné straně areálu zapadlo slunce a na druhé vycházel měsíc. Přírodní magie podpořila výjimečný set složený z mixu obou jejich dosavadních alb. Rozjezd nebyl úplně nejrychlejší, snad až příliš dlouho jsme museli poslouchat zvuky přírody, snad až dlouho se čekalo na úvodní modlitbu. Koncert však postupně gradoval, až vyvrcholil v extatickou šamanskou technopárty "Hamrer Hippyer", která měla až transovní účinek. A pak poslední krok na vrchol - a ticho. Dramaturgicky a žánrově jen obtížně zařaditelný set si vystačil jen s primitivními rytmy a hlasy zúčastněných, přesto patřil k tomu nejzajímavějšímu (a jedním dechem dodávám i nejdivnějšímu), co letošní Brutal Assault nabídl. A velmi uznalé pokývnutí hlavou jde směrem k pořadatelům, že mají odvahu do Jaroměře vozit i projekty tohoto typu.

Emperor kolem sebe mají obří zářivou auru nezpochybnitelné legendy, která dokázala prostor pod Sea Shepard stageí opět notně zahustit. Bohužel je, podobně jako čtvrteční Meshuggah, trochu zradil zvuk. Opět chyběla průraznost a tentokrát na mnoha místech i čitelnost. Odnesly to bohužel klávesy, dost podstatný a styl ustavující prvek. Kapela po svém reunionu objíždí pódia se setem v podstatě totožným, který stojí na kompletním albu "Anthems To The Welkin At Dusk" se čtveřicí zářezů z "In The Nightside Eclipse". Působivé vystoupení, jen co je pravda, ale na nové úrovně jej posouvala hlavně legendárnost uskupení a také muzikantské umění páně Ihsahna, který bravurně zvládal nelehké kytarové party a poradil si i s poměrně širokým hlasovým rozpětím od growlu po čistý vokál.

Schopnosti aparatury, kterou jsou festivalová pódia na Brutal Assaultu osazena, notně prověřili králové stoneru Electric Wizard. Jejich repetitivní riffy byly všudypřítomné, a to i hodně daleko od centra dění, na místech, kam hudba jiných kapel sotva pronikla. Přímo na hlavním náměstí se doslova třásla země pod nohama a pár zbývajících kaluží se vlnilo pod náporem basů. Proč jen to nešlo i u Meshuggah? Tam to v souhře se světly a technickou vytříbeností mohlo být dokonalé, u EW zůstala vlastně jen intenzita. A to je trochu škoda.

Primordial dostali nevděčný půlnoční čas. V areálu to vypadalo velmi podobně jako za brzkého odpoledne, prodrat se v podstatě až do první lajny pod pódium nebyl takřka žádný problém. Nicméně tma a chladnoucí vzduch vytvořily skvělou kulisu pro jejich působivý, blackem lehce načichlý hard rock, který své inspirace čerpá z temných zákoutí irských dějin. Došlo tak na mor (hitové "Coffin Ships") i událost, při které otec musel oběsit svého syna ("To Hell Or The Hangman"). I jim se však úplně nepodařilo ukočírovat zvuk. Levá, ostřejší kytara byla v mixu vytažená až moc nahoru a zbytečně se bila s vokálem, který se bohužel místy ztrácel. Jakkoliv je festival na výši, co se týče zvuku (a na monstrózní akci, kde se za den vystřídají desítky kapel je to skutečně s podivem), letos na nějaké slabší chvilky došlo.

Z projektu Triumph of Death, v němž Tom G. Warrior oprášil songy své první kapely Hellhammer, stačilo zaslechnout trademarkové Ugh a bylo vystaráno. Jako celek to bylo s milým nadhledem pojaté retro, jehož opodstatnění mi trochu uniká. A něco mi říká, že nostalgie po zašlých časech to asi nebude. Tři písně a dost, šlo se spát. Mám dojem, že jsem nebyl jediný...