Anton Falck a Joakim Nørgaard společně tvoří synthpopové duo First Hate, jsou z Kodaně a mohli jsme je u nás vidět již před třemi lety, kdy předskakovali dánskému multiinstrumentalistovi Trentemøllerovi. Na vystoupení mám matné vzpomínky, ale z toho, co si vybavuji, to nebylo špatné. Výrazný přízvuk zpěváka byl poměrně zapamatovatelným prvkem kapely a příjemně kooperoval s temnými synthpopovými podklady.

Nová deska "A Prayer For The Unemployed", která je vlastně i debutem kapely, přináší smutné písně, tentokrát však s veselými aranžemi. Tedy alespoň takový dojem může navodit pár skladeb z alba. Novinku nám dánská dvojice představila naživo v Café v Lese, ale ještě před nimi zahrála česká kapela Pink Gloves a dále pak dánský interpret Bastian Emil vystupující pod pseudonymem Grand Prix.

Pink Gloves působili naživo jako úplní nováčci. Koncert neměl vůbec žádný spád, kapela postrádala jakýkoliv náboj a tvářila se velmi zdrceně, skoro jako by musela hrát za trest. Zpěvák měl sice pěkné tričko od New Order, ale co se týče jeho výkonu, nestál moc za řeč. Zkusil se odvázal až se závěrečným songem, což byl cover "Dancing On My Own" od Robyn, ale celé to vyznělo poněkud trapně.

Grand Prix vystupoval sólo. Na počítači si pustil synthpopové podklady, do kterých zpíval, a během toho různě skotačil po pódiu. Bastianův projev byl poměrně afektovaný, energií rozhodně nešetřil. Hudba představovala syntezátory v pořádně syrové formě, nepříjemně řezala do uší a téměř postrádala basy. Možná šlo o špatné ozvučení, nicméně celkový dojem z jeho večerního vystoupení byl takový nijaký.

Poté už na pódium nastoupili Anton a Joakim a ponořili malebné prostory Café v Lese do melodického synthpopu. Jako by pachuť po předchozích koncertech odezněla.

Naživo byla melancholie z hudby mnohem víc patrná než při poslechu alba. Radostné podklady rázem dostaly nový feeling. Kupříkladu "The One" či "A Prayer for the Unemploeyd" fungovaly v živém provedení opravdu dobře.

First Hate zapůsobili na publikum téměř okamžitě. Jejich vystoupení nebylo vůbec hluché a jednolité, naopak překvapovalo s každou další skladbou. Těžko říct, která z nich dostala od návštěvníků nejvřelejší ohlasy, protože každá zaujala vždy něčím jiným. Anton soustředěně zpíval a dával naplno najevo své emoce, Joakim na rozdíl od něj pouze stál u kláves a sem tam se pohupoval do rytmu.

Koncert skončil přesně v deset hodin, což znamená začátek nočního klidu. Obecenstvo si však i přesto vyžádalo od dánské dvojice přídavek. First Hate se tak nakonec rozloučili ještě s pár dalšími songy, při kterých si na pódium přizvali lidi z publika. Ostudu si svým vystoupením rozhodně neudělali, naopak velmi mile překvapili.