První hoře patří již hezkou řadu let mezi nejzajímavější a nejoriginálnější tuzemská uskupení. Jejich hudba je velmi těžko uchopitelná a žánrové škatulky v jejich případě dostávají pěkně na frak. Nejinak je tomu i v případě, řekněme, comebackové novinky "Křehký mechanismus pozemského štěstí". Hudebně ovšem album v lecčem překvapí. Kapela si sice ponechala svůj tradičně groteskní zvuk, ve kterém se snoubí hudební genialita i abstraktní chaos, ale přišla i s novými prvky, které si zřejmě hudebníci odnesli ze svých dalších projektů. A je tomu tak jedině dobře.

Po skvělých deskách "Lamento" a "Club Silencio" bylo vydání doposud poslední nahrávky "Imaginarium" lehké zklamání. Po tvůrčí stránce První hoře nezvykle přešlapovali na místě a album nabídlo kromě několika výjimek jen průměrnější materiál. Snad i proto přišla pauza, která naštěstí netrvala příliš dlouho. Náplastí pro fanoušky mohl být jedině neméně působivý folkový projekt Milana Urzy a Roberta Rajse Kaspar Melichar, pod jehož hlavičkou vyšel okouzlující debut "Velká derniéra".

A ačkoliv se hudba Prvních hoře hudebně oproti Kasparu Melicharovi pohybuje ve zcela jiných žánrových uličkách, něco si na "Křehký mechanismus pozemského štěstí" z vedlejšího projektu přece jen oba výrazní členové obou formací odnesli. Kapela na novince více než kdy předtím působí zasněnějším, klidnějším i poetičtějším dojmem. Snížila se (i tak stále vysoká) míra šílenství a výraznější prostor dostala lyrika. Krásným příkladem jsou půvabné skladby "Půlměsíc" a "Dítě boží", z jejichž atmosféry až mrazí.

Své místo si na nahrávce ovšem našly i mnohem bizarnější kousky, které nepostrádají rockovou až punkovou dynamiku. Skvěle vyznívá psychedelická "Hymna naděje", kterou zdobí neméně zdařilý text: "Do mojí kůže se oblíká cizí chlápek / s očima pavouka zlý sliny po větru plivá / neumí tančit jen postává v koutě a divně se kývá."

Za potenciální (anti)hit a jeden z vrcholných momentů lze považovat napoleonsky filozofickou pecku "Malej pán" s punkově přímým tempem v refrénu i meditativními mezihrami. Za zmínku stojí i Pražským výběrem ovlivněná vůbec první zveřejněná skladba "Čobol a Čehůn", která si sympaticky vypůjčila výběrovskou groteskní hravost i jazz-rockové aranže. Ve druhé polovině potěší hostování Barbory Mochowé v "Mrtvých obrazech", které naopak překvapí svou lehkostí a nekomplikovaností.

První hoře si po krátkém odpočinku připravili jeden ze svých vrcholných mistrovských děl. A jako praví klauni tuzemské alternativy si pro sebe ukradli celou scénu a dokázali, že bez nich by tu zela ohromná prázdnota, kterou by jen těžko někdo jiný naplnil. Géniové teatrální podivnosti, hloubavé kombinatoriky a výbušného klidu jedno velké pozemské štěstí tentokrát skutečně vytvořili.