Diana Krall si v poslední době se svými fanoušky trošku pohrávala. Tři minulá alba byla pro ni poměrně netypická - "Quiet Nights" bylo postavené především na bossa nově, velmi specifická "Glad Rag Doll" se věnovala jazzu dvacátých a třicátých let a poslední "Wallflower" bylo už hodně popové. Díky těmto nahrávkám jistě našla spoustu nových fanoušků, ovšem ti skalní se stále častěji vraceli k deskám jako "Live In Paris" či "When I Look In Your Eyes". Jejich zbožná přání k návratu ke kořenům nyní kanadská klavíristka vyslyšela a servíruje jim novinku "Turn Up The Quiet".

Miles Davis říkal, že ho na muzice nejvíce zajímá ticho, protože ono tvoří v hudbě napětí, vytváří dualitu se zvukem, s tónem. V poslední době jsme toto nejčastěji slyšeli v souvislosti s loudness war, ovšem nyní se hodí i na novou desku Diany Krall a nejen kvůli názvu, který můžeme přeložit jako "Zesilte ticho". Je to především o těch jedenácti písničkách, které na desku vybrala, a jejich zpracování. V klasikách jako "Sway", "Isn't It Romantic" nebo třeba "L-O-V-E" si s tichem dokonale pohrává a neuvěřitelně posluchače napíná a uvolňuje. V kombinaci se svým kouřem zahaleným altem jej hladí a laská a za pomoci svého klavíru uklidňuje a opětovně přivádí do tenze. Tichem, v němž jsou krásně slyšet pouze dozvuky nástrojů a častokrát její vlastní dech, navozuje neskutečně intimní atmosféru, kterou pak jednotlivými tóny rozechvívá a dokresluje.

Ačkoli se vrátila zpět na začátek kariéry, tedy k jazzově pojatým standardům, v těch jedenácti písničkách uslyšíte i něco ze zmíněných tří předchozích desek, vždy ovšem to správné. V "I'll See You In My Dreams" se nebojí zavzpomínat na historickou podobu jazzu, hned několika songy se prolínají odkazy na bossa novu a z "Wallflower" si přinesla rozmanitost nástrojů. Zatímco dříve podobně laděné nahrávky nahrávala obvykle v kvartetu, nyní v jednotlivých písničkách uslyšíte kompletní smyčce, sólové housle Stuarta Duncana nebo třeba vibrafon. Nejsou ovšem stále jeho součástí, spíš dochucují některé momenty. Všechny skladby navíc nejsou postavené čistě na klavíru, ale do popředí se často dostává i jazzová elektrická kytara, o níž se starali hvězdní Russell Malone, Anthony Wilson a Marc Ribot. Vedle nich pak stáli neméně slavní kontrabasisté Christian McBride a Tony Garnier, rytmickou sekci dotvářeli bubeníci Jeff Hamilton a Karriem Riggins. Ačkoli Diana Krall měla ve studiu takovéto muzikantské persony, je ve všech skladbách cítit její aranžérský rukopis, který za poslední roky vyzrál do excelentní a jasně definované formy.

Těžko na "Turn Up The Quiet" vyzdvihovat nějakou konkrétní skladbu či pasáž, protože album funguje famózně především jako celek. Ano, je spíše klidnější a pomalejší, ale Diana Krall umí včas přitáhnout otěže a přidat přiměřeně na tempu. To samé platí o hudbě jako takové, kde se party založené na puristickém pojetí jednoho nebo dvou instrumentů střídají s bohatými orchestrálně pojatými momenty dodávající celé nahrávce kouzelnou a zcela přiměřenou dynamiku. Je jímavým zážitkem poslouchat, jak se od pouhého šustění metliček na činelech nebo brumlání osamělého kontrabasu písnička postupně rozvine až ke klavírnímu duetu s elektrickou kytarou podmalovaným smyčci.

Diana Krall zraje jako víno a to po všech stránkách, ať už jako zpěvačka, muzikantka, tak i producentka. Těch jedenáct písniček je toho důkazem; "Turn Up The Quiet" je její nejlepší deska od "The Girl In The Other Room" a snese srovnání s tím nejlepším, co kdy natočila. Propojila na něm vlastně vše, co doposud nahrála a tvořila, a dokazuje tím, že i poměrně rigidní žánr, jakým je jazzový mainstream, je možné stále rozvíjet a osvěžovat. Nominace na Grammy by jí letos neměla uniknout, ovšem nechme se překvapit.