Kariéra Sleep Token je zjevením srovnatelným snad jen s nástupem Twenty One Pilots. V jejich případě si ještě leckdo pamatuje, jak v roce 2016, v období přelomové desky "Blurryface" nejprve v únoru vyprodali Lucerna Music Bar a už v listopadu zaplnili Sportovní halu na Výstavišti.

V případě britské skupiny vypadá trajektorie podobně - nejprve na Rock For People 2023 zahrála pro pár early-adopterů v jednom z menších stanů, přibližně o měsíc později vyprodala Archu a následně oznámila mnohonásobně větší show v O2 universu, což v době zveřejnění znělo bláznivě. Nakonec se po lístcích zaprášilo a do poslední chvíle řada fanoušků formace marně sháněla další.

Hala byla narvaná tak moc, že pořadatelé dokonce novináře posadili do VIP skyboxu v druhém patře, což se nám ještě nestalo. Příběh vzestupu Sleep Token tím ale rozhodně nekončí, protože zatímco ještě před dvěma lety o nich většina světa neměla ani tušení, už v příštím roce se zařadí mezi headlinery největších rockových a metalových festivalů po celém světě - německý Rock am Ring nebo britský Download nevyjímaje. Zbývá si položit klíčové otázky: Jak se to stalo? A mají na to?

Odpověď na první otázku je složitější. Parta kolem zpěváka vystupujícího pod přezdívkou Vessel totiž přišla se zcela unikátním zvukem. "Je to ještě vůbec metal?" může se ptát kdekdo po poslechu jejích alb. Ano. Ale jedná se o metal, do něhož vstupují post-rock, djent, slova jako progresivní nebo alternativní a dokonce i indie pop, rap, emo nebo r'n'b. A právě tyto na první pohled protichůdné kombinace vytvářejí unikátní metalový zvuk, který ukazuje, že v moderním metalu nemusíte do mikrofonu jen křičet a také ho nutně nemusíte hrát pořád jen rychle.

Kapela dlouhodobě neposkytuje rozhovory, čímž podporuje tajemno, které její tvorbou prostupuje, a tak si hudební novináři z celého světa hledají pojítka sami. Někteří formaci přirovnávají k Deftones či Meshuggah, jiní ji kvůli maskám považují za pokračovatele Slipknot, další si kvůli mixu žánrů a inovátorství pomáhají berličkou jménem Bring Me The Horizon. Mimo ale není ani srovnání se Sigur Rós či Explosions In The Sky, k nimž by tihle maskovaní muzikanti zapadli i proto, jak emotivní a explozivní zároveň umějí být.

Způsob zpěvu frontmana zase připomíná superstar The Weeknda, kapuce a sborové zpěvy by dokonce mohly evokovat falešné mnichy z Gregorian. A pak si poslechnete jejich unikátní předělávku "Hey Ya!" od OutKast a zjistíte, že zase nevíte, na čem jste. Všechna zmíněná jména jsou totiž správná i špatná vodítka zároveň.

Ještě před samotným vystoupením si svůj půlhodinový set užili Bilmuri, metalcorová skupina prodchnutá elektronikou a sóly na saxofon, kterou si kolem sebe postavil Johnny Franck, někdejší zpěvák a kytarista Attack Attack!. Ta se k nám plánuje vrátit na samostatný koncert - 22. března vystoupí v klubu Futurum Music Bar. Se vší úctou k ní ale ve srovnání s hlavínmi hvězdami večera zněla až moc skočně a jalově.

Sleep Token totiž do O2 universa přinesli nejen unikátní zvuk, ale spolu s tím i high-tech pódiové vybavení. Nesrovnatelný upgrade od české premiéry v Hradci zajišťovaly na širokém pódiu s výtahem v molu a posuvnými plošinami především fantastická a nesmírně promyšlená světla. Koncert rozdělený do tří aktů, v nichž chronologicky hráli od nejstarší desky po nejnovější, zahájila "The Night Does Not Belong To God", ve které se desítky uzoučkých světelných lišt proměnily v pomyslné modré padající slzy, čímž nastolily náladu večera.

Maskovaný zpěvák Vessel s fanoušky za celý koncert nepromluvil, nepřivítal je, nepoděkoval, nic. Jen se na úplném konci dlouze ukláněl k zemi, snad aby dal najevo, že není namyšlený a přízně lidí, kteří před halou stepovali už v poledne, si váží. Prostě nechce bourat umělecký záměr tajemného souboru, který všechno promýšlí do detailu, a nastavenou náladu jakéhosi vypjatého emocionálního rituálu chce za každou cenu udržet.

V průběhu večera střídal svůj kazatelský pultík s mikrofonem s procházkami na molo, hru na klavír (například v "Atlantic") nebo v případě "Missing Limbs" výjimečně i kytaru. O hru na ni se ale jinak starali jeho dva spoluhráči přezdívaní římskými číslicemi III a IV, za jejich zády se na pravé straně nacházel bubeník II a na levé trojice vokalistů.

Kvůli propracované světelné show jste ale kompletní kapelu, zejména v úvodu hojně doprovázenou half-playbackem s přednahranými pasážemi, viděli málokdy. Početná baterie roztodivného osvětlení pravidelně zhasínala celé dění nebo jen část pódia do úplné temnoty a v dokonalé synchronizaci s hudbou vytvářela unikátní podívanou.

Muzikanti se tak postupně po oddělujících puštěných monolozích například o smrti propracovali ke třetímu a jednoznačně nejsilnějšímu aktu. Ten se zaměřoval na jejich nejdůležitější album "Take Me Back To Eden", které vás svými o poznání komplexnějšími kompozicemi při poslechu ve sluchátkách v nočních hodinách spolehlivě uvrhne do těžké deprese. Zejména v živém provedení chybějící kousek "Are You Really Ok?" působí naprosto zdrcujícím dojmem.

Těžký, valivý zvuk plný krásných emocí, ale i explozí připomínajících rozbouřené moře ve svých agresivnějších chvílích umožnil divákům v prostoru na stání zažít i pár circle pitů, přesto se však nezdá, že by o ně Sleep Token stáli. Oni vás chtějí rozplakat. Vymačkat z vás svou hudbou ty nejniternější emoce. A když už máte pocit, že jste zatlačení ke zdi, ještě silněji vás k ní přimáčknout. V tom tkví jejich síla.

Protože pokud prožíváte spokojený, vesměs bezstarostný život, kde vás jen tu a tam na cestě trochu zbrzdí nějaká překážka, patrně nikdy neporozumíte tomu, proč tak vystřelili nahoru a hype kolem nich se zdá být nezastavitelný. Jenže pokud se už nějakou dobu brodíte ve sračkách a moc dobře víte, jaké to je být na dně, pak teprve pochopíte, že jejich snahou je provést vás očistným rituálem, díky němuž se zase odrazíte nahoru až do ráje. Ti cvrlikající ptáčci v titulní skladbě nezní náhodou. A finální katarze plná drtivých breakdownů i syrových emocí ve vrcholu večera v podobě "Euclid" má své místo až na konci také ze svého důvodu.

Sleep Token v Praze ukázali, že skutečně jsou jiní. Ve světě plném kopií a derivátů nabízejí ostrůvek originality a silného uměleckého mementa, které ve vás po jejich koncertě místy připomínajícím zádušní mši zůstane. Musíte ale být trpěliví a absolvovat jejich hypnotickou seanci od začátku do konce. Vnímat. Nekoukat do mobilu. Pak teprve pochopíte, že organizátoři Download festivalu mají pravdu, když v posledních dnech svým fanouškům vysvětlují, že kvarteto si headline slot nejen na jejich festivalu zaslouží. Že vědí, co dělají. Že na to ta kapela má. Protože tomu tak je. A kdo to stále nechápe, ten pravděpodobně skutečné dno ještě nepoznal.