Ten pocit, když objevíte skvělou novou kapelu. Tomu se máloco vyrovná. Pale Waves si zapamatujte. Tak nádherně líbezný indie-rock, který je nejvíce podobá Fickle Friends, CHVRCHES a hlavně The 1975, kteří jim na svém labelu pomohli s vydáním i produkcí, se jen tak neslyší. Jednoduché funky riffy lepící se do paměti jako žvýkačka, muzika lehká jako letní větřík a závěrečný duet s Mattym Healyem, to jsou všechno důvody, proč by po nich nějaký malý festival typu Fingers Up měl sáhnout a dovézt nám je sem znovu. Nádhera!

Neúnavná kouřová clona nepolevila ani u příchodu hlavních hvězd, které svůj přesunutý koncert z počátku roku odehráli v nepříliš dobře nazvučeném a na ploše zhruba ze dvou třetin zaplněném Foru Karlín. Šestičlenná formace se vměstnala do mezer mezi čtyřmi projekčními kvádry, které spolu s velkolepou obrazovkou za nimi vytvářeli úchvatnou show, která nadchla i potřetí. Co do designu scény, mají to pánové z Manchesteru v malíku.

Frontman Matthew Healy připomínal vizáží i tancem ve svém obleku, žluté košili, volně uvázané rudé kravatě a typicky rozčepířenému účesu jako právě odmaturovaný absolvent, který se na školním večírku po třetí ráno rozhodne bavit celý sál. To vše pak ještě podpořil ledabyle zapálenou cigaretou v "Change Of Heart". Takto ho jeho fanynky znají a podle přítomného jekotu nejspíš i mají rády.

Hlavní ale je, že si s kapelou vyzkoušeli vše, co znají. Od jednoduchých hitů s jasnou čitelností typu úvodní "Love Me", přes atmosférické instrumentální pasáže ve stylu "Please Be Naked" a v dobrém slova smyslu kýčovitá sóla na saxofon až po nejznámější singly "Sex" nebo "Chocolate" z první desky. To vše za velkých ovací přítomných fanynek, díky jejichž přízni by se The 1975 dle svých vlastních slov chtěli brzy stát headlinery Glastonbury. Nepřímo tak naznačili, že vzhledem k jejich ambicím bude chystaná třetí studiovka asi ještě popovější než současná tvorba.

Dozvěděli jsme se také, že se u nás mává nad hlavou mobilními telefony daleko méně, než v jiných zemích, nad čímž by se asi ještě dalo polemizovat, zavzpomínalo se na první návštěvu Prahy, kdy je okradla prostitutka a také zpěvák uvedl a odehrál píseň "Loving Someone", která se v dle jeho slov v poslední době stala tak trochu hymnou LGBT komunity.

Škoda jen těch několika baladických a instrumentálních pasáží, které podobně jako na albu spíše uměle protahovaly stopáž a koncert díky nim místy ztrácel na síle. Závěr v podobě asi vůbec nejlepší skladby "The Sound" ale i díky rozeskákání publika potěšil jako máloco. Euforii na Rock Im Parku se to sice samozřejmě nevyrovnalo, ale pořád to bylo mnohem lepší než bez zájmu odehrané vystoupení na Rock For People. Takže bezva.