Předskokany The 1975 dělala početná a prozatím nepříliš známá kapela z New York City, která si říká Been Stellar. A fantastická fakt byla. Nehrála sice navoněný synth-pop, jak byste možná vzhledem k hlavním hvězdám očekávali, nýbrž zamířila kamsi mezi dreampop, shoegaze a alternativní rock, takže bylo znát, že v jejich přehrávačích najdete spíše Silversun Pickups, The War On Drugs a samozřejmě Radiohead. Zkrátka samou vybranou společnost. Pisatel sice naneštěstí kvůli různým výlukám pražské MHD stihl jen jedinou, závěrečnou písničku, ale stačilo to. Talent a ambice byly zřetelné a omámily okamžitě. Tahle parta bude stát někdy v budoucnu za bližší seznámení.

Sportovní hala Fortuna, kam koncert povýšil z Fora Karlín, kde už formace okolo Matta Healyho hrála při své poslední pražské zastávce, se ukázala být až příliš velkou. Poloprázdno sice nebylo, ale desítky, možná i stovky diváků by hala ještě snesla. Často kritizovaná starší aréna ale tentokrát poměrně nečekaně nabídla obdivuhodně čistý zvuk.

Klíčovou otázkou bylo, jaký program rodáci z Manchesteru přivezou a jak moc se bude lišit od jejich jinak úžasného a náhodnými kolemjdoucími těžce nedoceněného koncertu na loňském Rock For People. Přece jen - skupina od té doby stihla do světa vypustit jen živák z Madison Square Garden, který dal aktuální šňůře jméno, a jeden nový singl.

A s potěchou je třeba říci, že formace svou show dost razantně překopala. Ti úplně nejvěrnější fanoušci si možná všimli, že na pódiu chybí oproti větším koncertům dvoupatrové točité schodiště a že frontman v druhém aktu nazvaném "Matty’s Nightmare" nepřechází na malé pódium uprostřed haly, jako to dělával v jiných zemích. I tak ale byla scénografie dechberoucí.

Možná už se vám párkrát stalo, že jste šli na koncert a tam jste si všimli, že vaše oblíbená kapela má pod sebou koberec. The 1975 ale tuhle domáckou atmosféru povýšili na úplně jiný level - po světě totiž aktuálně vozí celý obývák. Dominantou dvoupatrové scény jsou tři páry okenic, dvoje funkční dveře, hned několik křesel, židlí a gauč, dřevěné stolky, knihovna plná knížek a ještě má každý z muzikantů svou vlastní noční lampičku. A také na pódiu najdete hned osm starých televizí. Staré jsou ale jen na oko, v obstarožním obalu se totiž skrývají moderní, navzájem propojené displeje, jež dokreslují příběh odehrávající se během celého představení.

Kapela šla ale v detailech tak daleko, že si můžete všimnout i zarámované fotky na stolku klávesisty, oldschoolového telefonu, obrazů na stěně, ozdobné sošky nebo dokonce sady deskových her. To množství práce a promýšlení podobných drobností je na hudební scéně těžko uvěřitelné a je to samo o sobě dechberoucí, nikdo jiný v branži totiž takové věci nedělá. A mimochodem - záměr to nejspíš nebyl - ale ta estetika, s jakou byl přenosný obývák postaven, dost připomínala byty ze sedmdesátých let minulého století. Formace pojmenovaná po úryvku z díla Jacka Keruaca tím tak možná nechtěně konečně i vizuálně dostála svému jménu.

Když koncert v dnešní době s už nadstandardní stopáží hodiny a tři čtvrtě v devět večer začal, bylo zřejmé, že v pokračování svého divadelního představení se zdánlivou opilostí, o níž si můžete více přečíst v reportáži z Hradce Králové, bude Matty Healy pokračovat. Na pódium ho doprovodili jen dva členové souboru a frontman nejprve prošel oběma dveřmi, rozsvítil lampičku u kláves, zapálil si cigaretu, přihnul si z placatky a zatímco v jedné ruce nadále držel nikotinovou drogu, druhou ruku položil na nástroj a třemi prsty začal hrát ústřední melodii.

Postupně se v obýváku objevovali i další členové devítihlavového souboru a s každým z nich začala píseň postupně gradovat, zatímco na bočních obrazovkách se jako ze starých televizních seriálů objevovaly úvodní titulky představující kompletní účinkující. Těžko si představit úvod, který by byl víc cool.

I tentokrát ale bylo zřejmé, že už více jak čtyři roky od heroinu čistý frontman svou opilost a rozvláčnost jen hraje. Ač se mu v ruce střídaly roztodivné nádoby na pití a i nadále vypadal, že mu dělá problém dobelhat se z jedné strany pódia na druhou, byly to opět drobné detaily, kterých jste si museli všimnout, aby bylo jasné, že jeho performance má svůj scénář a zpěvák se ho drží.

Vidět to bylo, třeba když prošel ústředními dveřmi přesně v moment, kdy písnička začala hrát. Nebo když si s kytaristou a basákem v songu "Hapiness" všichni společně sedli na židle a křeslo. A také když zmiňované televizní obrazovky v úvodu skladby "Part Of The Band" oznamovaly formou večerních zpráv různé světové katastrofy, mezi nimiž byla i zmínka o válce na Ukrajině, načež se Matty naoko začertil, že jsme tady přece od toho, abychom se bavili. A jakmile se jen tak mimoděk dotkl rukou jedné z obrazovek, program na ní se na rozdíl od ostatních v ten moment přepnul z černobílého vysílání na barevné. Něco takového prostě v reálné opilosti neuděláte. A ano, všechny tyto okamžiky byly součástí celkového příběhu, který skupina divákům nabídla. A který dobře vystihuje dnešní svět, v němž zahlceni negativními zprávami ze sociálních sítí a médií jen těžko hledáme štěstí.

Člen klubu bývalých partnerů Taylor Swift také mnohem více, než je jeho zvykem, komunikoval s publikem. Nejednou ho nechával zpívat a sportovní hala naštěstí svého oblíbence nenechala na holičkách ani při méně populárních skladbách. A všiml si i devítileté holčičky v první řadě, která měla na ceduli napsané, že jde o její první koncert a zda by frontman mohl udělat něco, čím by vystoupení udělal zapamatovatelnějším.

"Tak já nevím, co bych ti tak dal," rozhlížel se zpěvák zamyšleně kolem sebe jako John Travolta na slavném meme. "Chceš třeba cigaretu?" nabídl jí v žertu a hala se kácela smíchy. "Nebo moje tričko, až skončíme?" přemýšlel nahlas. "Počkej, něco vymyslím," uzavřel a vypadalo to, že do konce vystoupení už žádná další interakce nepřijde a moment vyzní do ztracena. Jenže při závěrečném loučení ještě k děvčátku seskočil dolů a věnoval jí jako suvenýr svou prázdnou placatku a krátce nato radostí brečící fanynce donesl bubeník George Daniel ještě dvojici paliček.

Hudebně byli The 1975 jako obvykle precizní. Bohaté nástrojové obsazení zajišťovalo plný, hutný zvuk, v němž byly všechny nástroje hezky slyšet a každé sólo na saxofon bylo přijato s bouřlivým vděkem. Jak je ale u kapely zvykem, jejich synth-pop byl lehoučký jako pírko a o co smutnější jsou jejich texty, o to povznášející je jejich létem naplněná hudba. Bylo to jako sedět na koupališti a s každou další písní ochutnávat šťavnaté příchutě zmrzlinových kopečků v obrovském poháru, který nemá dno.

Naprostá esence radosti z hudby samotné rozhýbala boky přítomných od samého začátku a výrazněji je zpomalila jen ve zmiňovaném druhém, převážně akustickém aktu, kdy se kromě dvojice songů v podání čtyřiatřicetiletého hédonisty z Londýna za mikrofonem předvedla také vokalistka Polly Money v písni, kterou by šlo označit jako country. Také se v té době na scénu přiřítili technici v doktorských pláštích, jaké známe už z minulého turné, a začali kompletně přestavovat celou scénu, což vyvrcholilo srolováním koberce a naskládáním všech televizorů na sebe. Skupina ale přitom nadále hrála instrumentální, rockový kus, jako by se nechumelilo. I takový moment je na koncertech libovolného žánru naprosto nevídaný.

Snad jedinou výhradu lze mít vůči singlu "TOOTIMETOOTIMETOOTIME", v němž se stejně jako ve studiové verzi používá autotune, a tak zní tento kousek také naživo dost nepřirozeně. Když se ale podíváte do setlistu, jak vypadalo finále vystoupení, je jasné, že ta euforie z jednoho velkého hitu za druhým podobné myšlenky rychle zapudila. A publikum bylo při "The Sound" opět radostí a návykovým rytmem rozskákané.

The 1975 se totiž v Praze překonali a odehráli zde svůj zatím nejlepší tuzemský koncert. Už zase. Jestli jste u toho nebyli, mělo by vás to mrzet, neboť kapela nikdy nebyla v lepší formě a už teď je možné říct, že máte-li rádi kombinaci synth-popu s občasnými výlety do indie-rocku, nenajdete momentálně na světě zajímavější a koncertně více strhující formaci, než je právě ona. Na takto fenomenální večer se bude vzpomínat ještě dlouho.