Druhý den Rock im Parku byl co do silných hudebních momentů asi nejvýraznější. Začalo to už o půl jedné odpoledne s We Came As Romans a nepolevilo se ani o dalších dvanáct hodin později. Metalcoreová parta z Michiganu vydala loni v červenci bezejmenou čtvrtou desku a do Německa kromě ukázek z ní přivezla i obrovskou dávku elánu, kterou do lidí sypala, jakoby to byly solničky a oni hranolky v Mekáči. Potenciál jít nahoru z nich vyloženě stříkal.

Zda podobně zářná budoucnost čeká i folkrockovou a bluegrassovou skupinu Larkin Poe, lze vzhledem k popularitě tohoto žánru v Evropě jen těžko odhadovat, okouzlující souhra vokálu a kytar ústředních dvou holek z Atlanty by si to ale zasloužila. A vzhledem k výkřikům mužské části obecenstva na nich asi nebyla zajímavá jen hudba. Jen s ní ale Rebecce a Megan Lovellovým pomáhal věhlasný T Bone Burnett a před dvěma lety si jich všimli i na Glastonbury a dali jim cenu za největší objev, takže pokud se vám loni zalíbili Mighty Oaks, určitě zkuste i je.

Rest z Rock am Ringu v podobě Of Mice & Men budiž odčiněn. Tak brutální nářez se jen tak nevidí a skupina vedená Austinem Carlilem ví, jak rozpumpovat publikum a roztočit nejeden circle pit. Vyřváváné sloky kombinované se zpívanými pasážemi se postaraly o jeden z nejsilnějších metalcoreových zážitků vůbec a jako výplach mozku posloužily dokonale. Mezi fanoušky křičícími hymny "Bones Exposed", "You Make Me Sick" a "You're Not Alone" ale pobavil i jeden filuta, který si v prostoru pod pódiem žongloval s míčky. Však proč ne.

Přechod k vedlejší stagi na Walking On Cars ani nemohl být rozdílnější. Irská pop-rocková skupina podobná například známějším The Script nebo The Fray se v posledních týdnech začíná pomalu probíjet do hitparád a jejich jediný dosavadní hit "Speeding Cars" už opatrně zkouší hrát i česká rádia. Holky na ramenou, mávání irskými vlajkami, klídek a pohodička, hlavně moc nevyčnívat. Relativně pěkné, ale na zadek si z toho nesednete.

Za to z velkolepé scény Amon Amarth už jednomu brada spadne. Dvojice třímetrových draků chrlící dým, plameny, že by i Rammstein záviděli a na pozadí velká vikinská loď. Severský náčelník Mánička alias Johan Hegg nemůže chybět a i když pisateli metal tohoto střihu nic neříká, dívalo se na to opravdu pěkně. V rámci turné k březnové desce "Jomsviking" se válečníci chystají i na vizovický Masters Of Rock, tak si tam na ně určitě zajděte.

Naopak v Evropě hodně vzácní Breaking Benjamin měli spoustu předpokladů nadchnout, ale ve výsledku to byla bída. Líbivý postgrunge je v jejich podání zaměnitelný s konkurencí a vokál principála Benjamina Burleye postrádá agresivitu a charakteristickou barvu, jakou se mohou pyšnit například zpěváci Chevelle nebo Seether. Také pěvecký rozsah frontmana je až obdivuhodně chudý. Když k tomu přidáte cover "Smells Like Teen Spirit", který jako jediný diváky rozhýbal a stěží uvěřitelné řeči o tom, jak jsme tím koncertem skupině změnili život, byla ta třičtvrtěhodina v jejich společnosti až příliš.

A jak Breking Benjamin zklamali, tak Disturbed nadchli. Co z počátku vypadalo jako pokračovaní již načatého se po úvodní čtvrthodince začalo lámat a nakonec se člověk nestačil divit. Nejprve tisíce lidí fascinovaně sledovali příchod smyčců a úžasný cover balady "The Sound Of Silence" Simona & Garfunkela, jejíž obrovský úspěch ještě před pár měsíci jistě nečekali ani sami protagonisté a když zpěvák David Draiman v hitech "Inside The Fire" a "The Light" dokázal, že umí zahrát i na tvrdou strunu, rozhodl se zařadit další covery.

Nejprve dal útržek od Nine Inch Nails, pokračoval s "I Still Haven't Found What I'm Looking For" od U2, navázal s "Baba O'Riley" od The Who a nakonec, a to se podržte, dal "Killing In The Name" od Rage Against The Machine v duetu s Austinem Carlilem z Of Mice & Men! Obrovský zážitek a samozřejmě neskutečný masakr. Jestli jste doteď potřebali argumenty, proč jezdit na gigantické festivaly do zahraničí a line-up jako takový vám nestačil, vzácné a neopakovatelné momenty jako byl tento, to snad konečně ospravedlní.

Šílence z While She Sleeps, kteří v Lucerna Music Baru skákali z balkónu, už tak šlo stejně jako loni na stejném místě v Alternaareně stihnout jen z rychlíku, ale asi to taky bylo super. Frontmanovi Lawrenci Taylorovi nechybělo jeho tradiční nasazení, točil mikrofonem jako kdyby to bylo laso, skákal z bubnů, nechal si fanynkou do němčiny přeložit něco o circle pitech... prostě sranda.

Následné drama zda zvolit Panic! At The Disco či Tenacious D autor i přes sympatie k prvním zmíněným vyřešil volbou těch druhých, neboť o Brendonu Uriem naživo už jste se mohli dočíst tady. Vzhledem k nadšeným dojmům kolegů z jiných médií to ale nejspíš byla chyba, protože zatímco o Panic! At The Disco se pak mluvilo jako o jednom z nejlepších koncertů celého festivalu, Tenacious D záhadu nevyřešili. Ta spočívala v tom, jak je možné, že srandakapela hollywoodského herce Jacka Blacka se v německy mluvících zemí těší tak gigantické popularitě, že už řadu let je její jméno běžně uváděno jako jeden z těch největších headlinerů.

Samotnou hudbou to určitě nebude, protože na pop-rocku s dvěma akustickými kytarami není nic speciálního. Měly by to tedy být asi texty, v nichž Black paroduje různá hudební klišé, ve zpěvu komicky přehrává a staví na vulgárním humoru, jaký známe třeba z "Prciček". Jenže takovým pubertálním vtípkům se zasmějete jednou, možná dvakrát při poslechu desky. Ale jak to tedy prodat naživo? Posluchač by možná očekával, že podobně třaskavým humorem a nemístnými scénkami bude protkán i samotný koncert, ale i když se Blackovi sem tam nějaký ten fórek docela vydařil, vždy to bylo tak maximálně k pousmání, nikdy tak, že byste se u toho hystericky plácali do stehen. Je tedy na místě přiznat, že úspěch Tenacious D zůstává záhadou i nadále a bude-li mít některý ze čtenářů na toto téma čím přispět i v komentářích, nechť tak učiní.

The 1975 u nás už párkrát hráli a jelikož letos míří i na Rock for People, nabízelo se ochutnat kousek z toho, co si do Hradce Králové chystají. A pravdou je, že zůstalo jen u toho kousku, neboť po okouzlení velkou scénou s mnoha obrazovkami a zpěvem Matthewa Healyho, jenž vzhledem k obalu druhé studiovky "I Like It When You Sleep..." vystupoval oděn kompletně v bílém, se po třech radostných indie-popových písních nečekaně skončilo. Do areálu se totiž přihnala pořádná bouřka, která během několika minut udělala z načesaných fanynek zmoklé slepice a ze zelené trávy nekompromisní bahniště. Celá vodní smršť netrvala dlouho, ale spoušť po sobě nechala pořádnou. O to větší nadšení pak vyvolal návrat The 1975 na pódium, kteří už pak zahráli sice jen čtyři další písně, ale euforie, jaká se díky nim děla pod pódiem, na festivalu neměla obdoby. Příznivci skupiny si jako na protest vůči nemilosrdné přírodě skočili do těch největších kaluží a i když měli vody až po kotníky, tancovali, radovali se a kopali kolem sebe bláto jako kdyby to byla ta nejpříjemnější věc na světě. Těžko se při pohledu na tak úžasnou atmosféru a obdivuhodný náhled na svět neubránit dojetí.

O jeden z nejpamětihodnějších momentů víkendu tak bylo postaráno, papírově největším jménem soboty ale byli Volbeat. Dánská skupina, kterou u nás bohužel nezná tolik lidí, kolik by mělo, podobně jako Tenacious D už léta patří k největším festivalovým tahákům našich západních sousedů a v jejich očích je tak tedy důležitější než třeba Korn. A shodou okolností jim jen o pouhý den dříve vyšel nejnovější počin "Seal The Deal And Let's Boogie", který do jejich diskografie sice nepřináší žádnou razantní změnu, pár povedených hitů ale nabízí.

Za všechny zmiňme alespoň singly "The Devil's Bleeding Crown", "For Evigt" s country mezihrou nebo světovou živou premiéru "Goodbye Forever", kterou frontman věnoval toho dne zemřelému boxerovi Muhammadovi Alimu. Žánrově se pohybují někde na hranici punk-rocku, rock 'n' rollu a groovy metalu, ať už ale hrají cokoliv, vždycky mají pod pódiem desetitisíce lidí a nad ním plameny a dokonce i rachejtle. Bezmála dvě hodiny byly na jejich set možná až příliš, jinak lze ale tuto stadiónovou sebranku určitě doporučit.

No a zatímco na druhém největším pódiu se album "We The Generation" propagující Rudimental v oslabení o pěvecké duo Anna-Marie a Will Heard střídali s reggae-dancehall-dubstepem v podání Major Lazer a jejich dýmovnicovými pistolemi a vystřelovanými konfetami, Alternaarena patřila Shinedown.

Na ně se sešlo do haly tolik lidí, že se sedělo až u střechy, vzhledem k tomu, že významná část z nich ale skupinu měla jen jako afterparty z Volbeat a postgrungová formace z Jacksonville je vlastně příliš nezajímala, bylo trošku smutné sledovat snažícího se Brenta Smithe, jak dělá maximum pro to, aby halu postavil na nohy a pořádně ji rozhýbal. Ze Států je na to ostatně zvyklý, v Evropě ale jeho skupina bohužel neboduje tolik, kolik by si zasloužila, takže když diváky na ochozech postavil alespoň na jednu píseň, dalo se to brát jako úspěch. Avšak nenechte se zmást, to co Shinedown předváděli, nebyl žádný čajíček, ale pořádná show plná siláckých macho gest plných energie i elegance. Tady skutečně platilo, že co píseň, to speciální program.

V "If You Only Knew" se Smith vydal do středu circle pitu, v houpavější "State Of My Head" se mávalo rukama nad hlavou jako na hip hopu, v coveru "Simple Man" se myslelo na Lemmyho, Davida, Prince a další velikány, kteří nás nedávno opustili a třeba v baladě "I'll Follow You" se řvalo z plna hrdla, jakoby to měla být poslední píseň, kterou si kdy zazpíváte. A taky se mávalo mobily, hrozilo se pěstí, skákalo se do rytmu... ale hlavně se přesvědčovalo o tom, že i nové skladby z alba "Threat To Survival", které bylo po vynikajícím "Amaryllis" spíše zklamáním, jsou naživo tisíckrát zábavnější a že jedna zdánlivě nenápadná kapela míří k titulu "Nejlepší koncert festivalu" s jistotou a sebevědomím, jakému zde nebylo rovno.

Úplně posledním vystupujícím se v na tomtéž místě stali One Ok Rock. Japonská pop-punková parta připomínající tvrdší Simple Plan nepatřila k velkým lákadlům, přece jen ji ani v Německu mnoho lidí nezná a pod stagí jí přihlíželi spíše desítky, než stovky lidí.

Tím spíš ale upřímným prožitkem, anglicky a nečekaně čistě odzpívanými refrény, které se vrývají pod kůži, zaujala a zařadila se mezi jeden z nejpříjemnějších objevů festivalu. Pokud si před dvěma lety o okamžité nastudování po skvělém koncertě říkali Lonely The Brave, tentokrát to byli právě One Ok Rock.

Největší hvězdy ale měly každopádně ještě pořád přijít. Zůstaňte s námi tedy i na třetí a finální část reportáže z Rock im Parku, kde si probereme vystoupení Deftones, Billy Talent, Foals, We Are Scientists, Halestorm, Irie Révoltés a hlavně Red Hot Chili Peppers. A ani tentokrát nebude chybět dramatické finále. Přečíst si ji můžete zde.