Jsou to téměř přesně tři roky, co jsme se na stránkách musicserveru rozplývali nad novým objevem. Courage My Love tehdy vydávali debutovou desku, která v rámci pop punku smetla v roce 2014 většinu konkurence, a pokud vás zajímá, čím byla tak speciální, přečtěte si o ní a historii skupiny v recenzi alba "Becoming".

S nástupcem si formace dala poměrně na čas, dle jejích vlastních slov se poměrně dlouho hledal ústřední koncept. "'Synesthesia' pro nás byla opravdovým testem. Snažili jsme se v rámci psaní písní a jejich prezentace posunout do směrů, které jsme nikdy dříve nezkusili. Nenazvala bych ho vyloženě konceptuálním albem, ale rozhodně na této nahrávce vnímám nějaké ústřední téma," vysvětluje zpěvačka Mercedes Arn-Horn a pokračuje: "Je to o příběhu, s nímž se každý může ztotožnit. O zlomeném srdci, krizi víry a také dlouhém boji o opětovné získání sebedůvěry a respektu k sobě samému. Vybrali jsme si název 'Synesthesia', protože nám přišel jako skvělý titul pro snahu popsat pocity ztracení a ovládnutí emocemi. A musím ještě dodat, že nás hodně inspirovala nálada sedmdesátkového hororu 'Suspiria' od Daria Argenta."

Jedním dechem je třeba v nadsázce dodat, že jestli má novinka nějaké prvky hororu, tak je to uvědomění, že s druhým albem fanoušci Fall Out Boy zabředávají do žánrového průměru, respektive oproti prvotině jsou už jen v jeho lehce nadprůměrné části. Spousta momentů, které na debutu braly dech, ať už to byly strhující melodie, okouzlující hlasové spolupráce ústředního pěveckého a sesterského dua nebo spolehlivá produkce, si na druhém výlisku vybírají oddychový čas. Courage My Love nikdy nepatřili mezi vyložené tvrďáky, jenže zatímco s první deskou se ještě nabízelo srovnání s Paramore a místy i jejich říznějšími souputníky Dead Sara, dvojka řadí skupinu milující seriály "Stranger Things" a "The Walking Dead" spíše k podobně fungujícím Against The Current. Tedy skupině, která má potenciál, ale její snaha zalíbit se rádiím a mainstreamovému publiku je až příliš očividná. Koneckonců o tom v písní "Stereo" i tak trochu zpívají.

Co zamrzí na novince nejvíce, je skutečnost, že vypíchnout z ní písně, na něž byste se těšili a kvůli kterým byste se k albu vraceli, je těžším úkolem, než to na první pohled vypadá. "Walls", "Love Hurts" nebo "Two Headed Monster" mají refrény, které v hlavě utkví a po pár posleších z nich melodie naskočí sama jen po přečtení jejich názvu. Nejen ony ale trpí výrazným příklonem k elektronice a celkovému změkčení, k němuž na albu frontwoman Mercedes, jejíž největší trapas byl, když se jí během koncertu zamotaly vlasy do stojanu od mikrofonu takovým způsobem, že se před publikem sama skalpovala, dochází. A proto když v "Animal Heart" zpívá "Can you feel my animal heart? There's a beast inside these bones of mind", odpověď se nabízí sama: "Tentokrát ho necítíme."

Pořád se o "Synesthesii" bavíme jako o zklamání, které se debutu rovnat nemůže, a je to do určité míry i pravda. Na druhou stranu by ale nemělo zapadnout, že se stále jedná o poměrně dobré žánrové album, které vám v mezičase, než vyjdou novinky žánrových superstar, může solidně ukrátit čas. Není to tedy určitě špatná deska, jen celkově zní jako kolekce písní, které se na debut nevešly, a tak se jim jen trochu učesala produkce, aby se s nimi mohlo i do rádia. A to je u takových nadějí, jako je právě trio z Ontaria, velká škoda.