Internet v noci ze čtvrtku na pátek doslova explodoval a nejbližších pár dní, ale spíše týdnů či měsíců, se jen máloco bude probírat tolik jako noví členové Linkin Park, kapely, která utvářela nejen pubertu generace zejména dnešních třicátníků. To hlavní už určitě víte - zpívat bude Emily Armstrong z formace Dead Sara, na bicí vystřídal Roba Bourdona Colin Brittain, už 15. listopadu vyjde nová studiovka a také nás čeká ještě několik koncertů pro ty nejšťastnější, přičemž nejblíž nám skupina zahraje v Hamburku.

Možná byste ale uvítali trochu hlubší ponor do toho, co se v Linkin Park děje, proč comeback proběhl právě tak, jak proběhl, a jak novou éru chápat. A právě pro ty, kteří by rádi pochopili souvislosti a uvítali i trochu zasvěcenější pohled na to, co se právě děje a co nás nejspíš ještě čeká, vznikl tento článek.

Výchozí pozice

Nejprve ale musím vykolíkovat hřiště, abyste si sami dokázali vyhodnotit, zda vám jako autor tohoto textu mám co nabídnout a jestli jsou mé znalosti z vašeho úhlu pohledu dostatečné na to, abyste je mohli brát vážně. Třeba těch zkušeností budete mít jako čtenáři více, nebo naopak méně, a jelikož zde budu jak chválit, tak kritizovat, přijde mi fér přiblížit, z čeho sám vycházím, protože u tak ikonické a leckdy i kontroverzní skupiny, na kterou má nějaký názor snad úplně každý, je to velice důležité.

Linkin Park jsem objevil ve svých čtrnácti letech - v roce 2003 -, když mi kamarád půjčil kazetu s "Meteorou". Jakmile jsem ji slyšel, velice rychle jsem si zpětně opatřil i "Hybrid Theory". Měl jsem (nejen, ale převážně) jejich plakáty vytapetovaný svůj dětský pokoj spoustu dalších let a hodně dlouho je považoval za jednu ze svých nejvíc nejoblíbenějších kapel. Nepatřím ale k uctívačům jejich prvních alb, naopak jsem vždy oceňoval jejich hudební progres a postupně si oblíbil všechny jejich desky, snad až na "The Hunting Party", která mi zkrátka nesedla. Není to úplně špatná nahrávka, jen moc nezní jako oni a nenacházím tam tolik silných melodií.

Členem LPUnderground jsem nikdy nebyl, nicméně řadu jejich raritních desek, o nichž většina posluchačů vůbec netuší, jsem slyšel. Naživo jsem je viděl šestkrát (Velodrom, Brno 2008, Novarock 2011, Novarock 2012, Rock am Ring 2014, Aerodrome 2017, Novarock 2017), navštívil jsem i sólový koncert Mike Shinody ve Foru Karlín.

Nedělám si iluze, že by se našlo mnoho čtenářů, kteří ještě před měsícem tušili, kdo nebo co jsou Dead Sara. A možná právě proto mám čím přispět. Objevil jsem je totiž taktéž poměrně brzy - v roce 2008 -, kdy se jejich průlomový song "Weatherman" objevil ještě před svým oficiálním vydáním o čtyři roky později v mnou dodnes milované závodní videohře "Burnout Paradise". Vzhledem k tomu, jaké písničky vydali následně, bych i dnes formaci zařadil do své osobní Top 10 toho nejlepšího, co v rockové muzice můžete aktuálně slyšet. Coby DJ/pouštěč jsem svého času na pravidelných rockotékách na posluchačích znovu a znovu testoval, jak "Weatherman" coby mistrná ukázka dynamiky v písňové formě funguje i na lidi, kteří vůbec netuší, co právě hraje, ale nesmírně je to baví, a tak se mě pravidelně chodil kdekdo ptát, co to právě hraje za pecku.

Pro musicserver jsem recenzoval jejich druhou (a nejlepší) desku "Pleased To Meet You" i zatím poslední, trojku "Ain't It Tragic". Psal jsem i o albu rockové smršti "Holy Fvck" od Demi Lovato, kde Emily Armstrong hostuje, přečíst jste si mohli i reportáž z jejího koncertu v Torontu. O vystoupeních Dead Sara jsem chtěl psát i v případě Rock im Parku 2023 a Rock for People 2023, neboť právě i kvůli nim jsem tam jel, nicméně kapela oba koncerty zrušila. Vzhledem k tomu, že podklady pro vydání cédéček a vinylů se většinou musí předávat do výroby i s několikaměsíčním předstihem, se nabízí úvaha, že už loni v červnu nová verze Linkin Park patrně nahrávala, a právě práce ve studiu tak nejspíš byla důvodem zrušení turné.

O to cennější ale je, že vás můžu odkázat na reportáž z Lucerna Music Baru, kde formace z Los Angeles v roce 2022 vystoupila jako předskokan neméně skvělých Eagles Of Death Metal. Vzhledem k tomu, co se právě odehrává, lze památnost tohoto vystoupení zpětně jedině podtrhnout.

A teď si, milý čtenáři či čtenářko, polož otázku - máš s oběma formacemi zkušeností více? Pak v tomto místě můžeš přestat číst. Pokud ale ne, pravděpodobně se z následujících postřehů dozvíš něco nového.

Comeback

Hlubší rozebrání přibližující vnitřní fungování Linkin Park si rozhodně zaslouží samotný comeback. Ještě za svého předchozího složení byla kapela známá tím, že v rámci marketingové mašinérie rozmísťovala postupně všude možně symboly a šifry, které v konečném důsledku do sebe zapadnou, a upozorní tak na novou éru patřičnou silou. I nyní to udělala stejně.

Jistě vám neuniklo, že vše začalo odpočtem na jejím webu, respektive na YouTube, který postupně sdílel kdekdo. Málokdo si už ale všimnul toho, že v hypertextovém odkazu na jejich stránky se nacházel symbol Ø, který se využívá nejen například v dánštině či norštině nebo jako matematické znaménko pro průměr, ale také přeneseně jako symbol přeškrtnuté nuly a tedy zobrazující i nulu jako takovou. Prostě začátek, chcete-li. Formace z Agoura Hills zdaleka nebyla první, kdo jednu ze šifer zakomponoval přímo do odkazu na svůj web, jednalo se ale přesně o ten druh komunikace, který je jí dlouhodobě vlastní. A jak si dále povíme, rozhodně nešlo o náhodu.

Když pak přibližně padesát tisíc lidí, mezi nimiž bylo v chatu na YouTube i spoustu Čechů, sledovalo samotný odpočet směřující právě až k nule, všichni očekávali, že v tu chvíli se dozvíme, co pro nás skupina nachystala a kdo v ní bude po sedmi letech zpívat. A že se také potvrdí očekávaná koncertů, jako například spekulované festivaly Rock im Park a Rock am Ring v Německu.

Jenže odpočet začal tzv. glitchovat, namísto odhalení jsme se dočkali pouze věty "It’s only a matter of time" a pak se počítadlo začalo zase odvíjet opačným směrem. Tedy OD NULY. A zatímco se naštvaní a zmatení fanoušci dožadovali vysvětlení a začali kapelu obviňovat z trollingu, časomíra zaglitchovala znovu a to na číslicích, které postupně složily termín 5. září 2024 v 9:15 losangelského času. Málokdo si ale v emocích této informace všimnul, a tak ji nakonec na sociálních sítích potvrdila i sama kapela s dovětkem "Be part of something". I tady se jednalo o nápovědu, dokonce dvojsmyslnou.

A zatímco se svět připravoval na nový termín a spekuloval, co všechno muzikanti odhalí, členům fanklubu z LPUnderground mezitím začaly přicházet do mailu vstupenky na chystanou akci v Los Angeles. Pozvaní se proto radovali, že "budou součástí něčeho" naživo, to ještě ale netušili, že ta stejná slova jsou zároveň součástí refrénu comebackového singlu "The Emptiness Machine", s nímž první koncert v nové sestavě (nepočítáme-li intro "Castle Of Glass") začal. Ehm, od nuly.

"Je to skvělé uvedení k nové desce a tomuto složení skupiny. Píseň začíná Mikem a Emilyin vokál se tajně vplíží, pak vás ve druhém refrénu udeří tvrdě přes hlavu a až do konce písně jen zvyšuje intenzitu s oběma jejich vokály," vysvětluje kytarista Brad Delson v prvním rozhovoru po návratu na scénu.

Ještě před samotným odhalením se spekulovalo, zda součástí více než rok a půl chystaného comebacku budou všichni zbývající členové. A už tehdy se mluvilo o bubeníkovi Robovi Bourdonovi. Ten jako jediný není aktivní na sociálních sítích, a jestliže se dá mluvit o tom, že ostatní členové v mezidobí po smrti Chestera Benningtona zmizeli z veřejného života, on se z něj díky tomu doslova vypařil.

V prvním rozhovoru po návratu vysvětloval hlavní kreativní mozek formace Mike Shinoda jeho absenci takto: "Rob nám v určité chvíli, myslím, že to bylo před několika lety, řekl, že chce mít od kapely určitý odstup. A my jsme to pochopili - už tehdy to totiž bylo zřejmé. Začínal se méně objevovat, byl s námi stále méně v kontaktu a vím, že si toho všimli i fanoušci. Když jsme opětovně vydávali rozšířenou verzi 'Hybrid Theory' a následně i bestofku 'Papercuts', tak už se v tom neangažoval. Takže pro mě jako jeho kamaráda to bylo smutné, ale zároveň chci, aby dělal to, co ho dělá šťastným A samozřejmě mu všichni přejeme to nejlepší.

Následně jsem absolvoval sezení s Colinem. Potkal jsem ho kolem roku 2021, když jsem dostal pozvání na sezení s několika různými textaři. Colin byl jedním z kluků v místnosti a okamžitě jsem s ním tzv. klikl. Při koncertech hraje na bicí a bubny jsou jeho prvním nástrojem, ale hraje i na kytaru, baskytaru a klávesy, taky produkuje a mixuje," (mimo jiné pro All Time Low, Dashboard Confessional, Papa Roach, 5 Seconds Of Summer, Hands Like Houses a další, pozn. aut.).

"Máme podobný způsob, jak se dívat na hudbu, jak začít od nuly, a opravdu mě bavilo s ním pracovat a posílat si navzájem nápady sem a tam. Nevím, jestli některá z těchto písní vyjde i oficiálně, ale něco jsme udělali s Grandsonem, Beou Miller nebo Sueco - prostě jsme se dostali do místnosti, abychom něco vytvořili. A pak, když Linkin Park začali dělat reálnou muziku, tak ať už jsme se chystali udělat cokoliv, bylo to pak v duchu: 'Ach, Coline, teďka tvoříme. Měl bys přijít.'"

Mimochodem, opět není náhoda, že právě i v České republice velmi populární Grandson se na chystaném turné LP objeví v roli předskokana. Je tedy poměrně pravděpodobné, že to bude právě on, kdo se na chystaném albu s tradičně obměněným logem a dosud nejkratší stopáží vůbec objeví jako (v tuto chvíli ještě nepotvrzený) host. To album, na jehož obalu sledujete živoucí organismus zachycený v čase, který už nelze znovu replikovat, což je rovněž záměr, se bude jmenovat příznačně "From Zero", tedy "Od nuly".

Vysvětluje se tím tak nejen nový začátek celé skupiny, ale i všechny dosavadní indicie, s nimiž si kapela pohrávala - jak symbol přeškrtnuté nuly, tak i samotný odpočet, který náhle dává daleko větší smysl. Dokonce se tím vrací ještě do před-Chesterovských dob z minulého tisíciletí, kdy se jmenovali Xero, tedy nic jiného než nula, v níž písmenko "Z" vyměníte za "X". A i v tom najdete velkou symboliku, která je pro formaci typická. Jako v každé správné detektivce jste totiž i tentokrát měli všechny indicie celou dobu přímo před sebou.

Kdo je Emily Armstrong? A proč právě ona?

Nepravděpodobnou variantu, že by zpíval už jen Shinoda, utnul interpret hned v úvodu aktuálního rozhovoru s Billboardem. "Nemyslím si, že to bude fungovat," řekl prý před časem na zkoušce svým kolegům, když se pokusil o řev. "Nemyslím, že jsem fyzicky schopný dostat ze sebe víc. Zněl jsem spíš, jako kdybych na někoho divně hulákal," přiznal smířlivě.

Zároveň se kapela nechala slyšet, že už na šestihodinovém brunchi iniciovaném DJem Joem Hahnem, kterému prostě jen chyběli kamarádi, se chtěla vyhnout tomu, aby svět objížděla jako nostalgická tryzna za Chestera s jeho levnou, mladší kopií a prodávala tisíce vstupenek jen kvůli vzpomínkám a přehraným nejstarším hitům. Na rozdíl třeba od Queen, Alice In Chains či Sublime With Rome se nechtěli stát sami sobě revivalem, měli zájem dívat se dopředu, najít nové zítřky, utvořit nové vzpomínky. A hlavně skládat nové písničky. Odrazit se od dna. Od nuly.

A už při tomto smýšlení vznikla úvaha, že by jim k tomu mohl dopomoci ženský hlas. V interview se Zanem Lowem formace přiznala, že existovaly i nápady na reality show, v níž by se hledala nová SuperStar. "Jenže co kdybyste si pak nesedli?" zeptal se moderátor a jeden z prvních, kdo nyní už hotové nové album slyšeli. "Není to o talentu. Je to o té osobě." odpověděl Mike Shinoda.

Adeptů, o nichž na místo nového zpěváka či zpěvačky média a fanoušci spekulovali, byla celá řada. Z těch nejčastěji zmiňovaných, u nichž existoval alespoň náznak logického zdůvodnění, proč právě oni, jmenujme například Amy Lee z Evanescence nebo Derycka Whibleyho z aktuálně končících (a věřte tomu, že brzy zase pokračujících) Sum 41. Oba ale svou účast vyloučili, Deryck následně oznámil svou autobiografickou knihu a sólové turné.

Zdaleka to ale neskončilo pouze u nich. Fanoušci i více či méně relevantní média z různých důvodů dávali k dobru i další jména. Z žen to byla Lzzy Hale z Halestorm, Bonnie Fraser ze Stand Atlantic, Jennifer Weist z Jennifer Rostock, mezi muži šlo například o Noaha Sebastiana z Bad Omens, Oliho Sykese z Bring Me The Horizon, Joshe Franceschiho z končících You Me At Six, Bobbyho Amarua z trochu nedoceněných Saliva nebo dokonce i Tylera Josepha z Twenty One Pilots. Nejčastější důvody, proč by se novou tváří kapely měla stát daná osobnost, spočívaly buď v příbuznosti jejich mateřské skupiny k hudbě, jakou se prezentují sami Kaliforňané, k časové souslednosti a dění v jejich mateřské formaci, která se odebírala na odpočinek, nebo z toho důvodu, že v minulosti daná osoba zpívala cover, ať už sama, nebo dokonce přímo se samotnými Linkiny.

Možná se časem někdo z nich přihlásí k tomu, že skutečně zvažován nějakou dobu byl. A stejně tak je pravděpodobné, že ve snaze o boost popularity se přihlásí i vokalisté, o nichž jste nikdy neslyšeli a kteří si několika předělávkami začnou říkat o pozornost. Hyeny jsou všude.

Ve světě spekulací ještě chvíli zůstaneme. Pojďme si zapřemýšlet nad tím, jak asi na HR oddělení Warnerů vypadal popis pozice nového zpěváka ze všech indicií, které víme nebo alespoň tušíme.

Realisticky je zřejmé, že potřebovali někoho zkušeného, kdo ví, jak probíhá nahrávání, a zná život na celosvětovém turné. Možná i proto nevyšly rovněž spekulované Chesterovy děti, mohlo by se totiž stát, že by v půlce šňůry oznámily, že je cestování nebaví a že chtějí v životě dělat něco jiného než muziku. Nehledě na to, že ne každé dítě chce trávit život v otcově stínu a nekonečným posloucháním toho, jak to táta zvládal lépe. To zároveň nepřímo přiznává i Shinoda: "Emily a Colin jsou zhruba o deset let mladší než my a patří do jiné generace. Co mě na tom zaráží, je, že mají jiný úhel pohledu, různé způsoby, jak věci dělat, ale jsou také dost staří na to, aby měli hudební zkušenosti. V případě Emily je to obzvláště důležité. Byla na cestách a odehrála spoustu koncertů, takže když jsem přemýšlel o tom, zda by se k nám mohla přidat i na šňůru, říkal jsem si: 'Ok, nemusíme se bát.'"

Museli však najít někoho mladšího. Jednak proto, aby na ten zápřah měl dost sil, zároveň aby kapele dodal naživo energii a šťávu a tak vše uzpíval a ukřičel. To poslední je podstatné. Není totiž tajemstvím, že když hlas namáháte takovým způsobem, jako si písničky zejména z prvních dvou alb vyžadují, časem vám začne slábnout. Přesně z těchto důvodů by nedávalo smysl, aby se novým frontmanem stal třeba Oli Sykes, který ho už má tak vykřičený, že si Bring Me the Horizon musejí pomáhat half-playbackem a stejně jako jejich vzory v poslední době natáčejí popovější materiál, v němž své hlasivky nemusí tolik namáhat.

Přiznejme si, že i Chester Bennington měl svůj hlas už taky dost zničený, a proto v posledních letech jeho života kvůli jeho výkonům šly koncerty kvalitativně dolů. Pořád stály za to, ale určitě z jeho strany nešlo o stoprocentní výkony. Ještě ale počkejte s těmi pochodněmi - vysvětlím to.

Naprosto souhlasím s tím, že disponoval jedinečným a do určité míry i téměř nenapodobitelným hlasem. Téměř proto, že existuje pár poloamatérů z talentových soutěží, kteří to zvládli. Jenže to všechno platí pouze a především pro studiové nahrávky. Na nich šlo leccos začistit, vypulírovat a dodat sílu tam, kde ve skutečnosti trochu scházela. Navíc si naprostá většina posluchačů vzpomene spíš na jeho vokál z prvních dvou, tří alb, kde skutečně zpíval v životní formě. A i naživo to tehdy byla pecka, pusťte si třeba "A Place For My Head" z živáku "Live In Texas", kde podal doslova životní výkon. Jenže to se psal srpen roku 2003.

O nějakých deset let později už na tom naživo byl přirozeně podstatně hůř a nejstarší, tedy ty nejvíce ukřičené hity často přenechával publiku nebo kolikrát v setlistech chyběly, například zřídka hrané "Somewhere I Belong", "Given Up" nebo "Crawling", z níž se postupem času stala spíše balada. A ty pecky, které v programu zůstaly, začal Chester místo křiku zpívat svým přirozeným hlasem, což jejich lákavé agresivitě ubíralo na kráse.

Jejich koncerty v posledních letech navíc začaly připomínat spíše mash-upy. Nejen proto, že jim to bylo vždy vlastní a skrývalo to v sobě možnost přidat tu a tam nějakou tu mezihru, která dvě skladby mezi sebou nečekaně propojí, ale realisticky s přibývajícím počtem populárních singlů vznikala nejen možnost, že zazní více známých hitů, což publikum potěší, ale že si v těch pěvecky náročnějších z nich hlasivky i trochu odpočinou, protože zazní jenom z půlky. Naopak se nestávalo, že by některý z jednodušších singlů někdy zazněl v nekompletní verzi. Typickým zástupcem této skupiny je například "The Catalyst".

Kam tímhle rozborem mířím? Především k tomu, jak budou pravděpodobně vypadat jejich vystoupení v budoucnu, protože na rok 2025 už určitě téměř zfinalizovali masivní světové turné, u něhož se očekává obrovský zájem o vstupenky. "Každý to bude chtít vidět," mne si ruce John Marx, partner a agent ve společnosti WME, která se o jejich koncerty nově stará a souhlasila s plánem utajit nově podepsaného klienta co možná nejdéle. Skoro se to podařilo.

Z prvního živého představení v Los Angeles, které online díky streamingu sledovalo okolo tři sta tisíc lidí a další si ho pustí ještě mnohokrát ze záznamu, je zřejmá jasná změna směru - snažit se podobným mash-upům se vyhýbat a skladby nechávat vyznít v celé délce. A na to potřebujete někoho, kdo songy zvládne vyzpívat a zároveň i vykřičet.

Jelikož se nedá očekávat, že by koncerty začali prodlužovat na tři hodiny a zároveň chce kapela tvořit dál, což znamená, že v setlistu bude potřeba udělat místo na novinky, budou muset některé menší hity vypadnout. A co chtějí slyšet fanoušci? Přece především skladby z "Hybrid Theory" a "Meteory". Tedy ty nejukřičenější. Proto potřebujete mít k dispozici vokál, který je na ten nápor zvyklý a večer co večer ho zvládne. I kdyby mu to tu a tam trochu ujelo. Z toho důvodu nemůžete vzít někoho jako Oli Sykes, kdo už chraptí a nedává to ani nyní.

A právě to se Linkin Park na prvním koncertě snažili demonstrovat - že našli osobu, která ty nejstarší hity dokáže utáhnout. Patrně i proto se během večera vedle standardní verze "Crawling" zpívané plným hlasem objevila třeba i neméně náročná "Lying From You".

Limity ale existují - uřvanou "From The Inside" na koncertech s Emily pravděpodobně neuslyšíme, hlasivky si s ní však dlouho neničil ani sám Chester. Do podobného ranku patři třeba i písničky "For You I Am" nebo "Sorry For It All" z repertoáru Dead Sara a nejen na nich se můžete přesvědčit, že Emily obdobně náročné skladby zvládne složit, fantasticky v nich zpívat, jak chce zemřít, a třeba svým způsobem je jednou i tak trochu replikovat v budoucích nahrávkách svých aktuálních zaměstnavatelů. Cesta k tvrdšímu materiálu je tak otevřená. Ukázku níže si rozhodně pusťte, ať víte, co všechno zpěvačka se svým hlasem dokáže.

Ale zpátky k požadavkům na novou ústřední tvář. Ta by neměla být příliš výrazná a rvát se v kapele o pozornost až moc - z historie známe až příliš mnoho případů, kdy dva kohouti na jednom smetišti nedělali dobrotu. Musí tedy navenek působit drsně na scéně, zároveň ale zůstat submisivní v zákulisí. To Mike Shinoda je faktický kreativní leader a kapelník, nová tvář s ním proto nemůže soupeřit, musí ho respektovat jako svého šéfa. A jakkoliv to na 99 % Linkin Park nikdy neřeknou veřejně, právě tento must-have požadavek z hypotetického inzerátu patrně směřoval k tomu, že se skupina rozhodla začít testovat zpěvačky.

Zároveň by to neměl být ani někdo, kdo bude věkově příliš daleko od zbytku členů, čímž vypadávají varianty typu Hot Milk, o nichž se sice ani nespekulovalo, skvěle ale ilustrují obdobnou skupinu možných zájemců. Považte, že Shinodovi, Farrelovi i Hahnovi je sedmačtyřicet, Delsonovi o rok méně. Mít tedy v kapele dvacátníka s naprosto odlišnými hodnotami a životními zkušenostmi by nedělalo v tourbusu dobrotu. Museli si sednout i lidsky. Emily Armstrong je osmatřicet, Colinu Brittainovi o zhruba sedm měsíců méně. To už je lepší.

Až do tohoto bodu byste si mohli říkat, že všechno, o čem dosud byla řeč, skvěle splňuje i Lzzy Hale. A tak by zpívat klidně mohla i ona, ostatně její fanoušci ji milují už teď. Jenže to je právě ten problém. Její Halestorm jsou zavedená kapela hrající ve stále větších sálech a dosavadní křivka jejich růstu nasvědčuje tomu, že se vystoupení na stadionech dočkají možná už zanedlouho taky. Jaká by tedy byla motivace pro ni samotnou všechno zahodit a stát se najatou zpěvačkou v kapele, kde musí poslouchat a kde by teoreticky mohlo dojít i na nesoulad ve finančních očekáváních obou stran?

A právě to nás přivádí k dalšímu požadavku na hledanou tvář - musí jít o někoho, pro koho to zároveň bude natolik velký kariérní upgrade, že mu to za ten risk bude stát. Což Emily Armstrong splňuje perfektně. Od této chvíle už je totiž jedno, zda se Dead Sara ještě někdy vrátí na scénu, nebo ne, chybět budou mně a v podstatě jen hrstce fanoušků, která je znala dosud, postradatelné ztráty ale nebudou tak velké, jako kdyby se rozpadla kapela velikosti Halestorm nebo jí podobná.

Pokud budou navíc pro nováčka Linkin Park vysněnou spoluprací, tím lépe. A opět - Dead Sara v roce 2021, tedy zhruba dva roky poté, co se Emily s kapelou seznámila a začali se oťukávat, vydali písničku "Heroes", v níž zpívají, že všichni jejich idolové jsou mrtví. Náhoda?

Vzhledem k tomu, že vydali mimo jiné EP s covery Nirvany, Patti Smith a Rage Against The Machine, asi nepřekvapí, že hudebně ne až tak vzdálené Linkin Park byste mezi jejich vzory našli taky. Logicky je odteď ve všech rozhovorech bude Emily uvádět jako svou největší srdcovku. Mimochodem - byla to právě ona, kdo ještě před vlastní kariérou zpíval backvokály na desce "Nobody’s Daughter" od Courtney Love. Z dalších už dříve jmenovaných hrdinů zpěvačky zmiňme třeba ještě Fleetwood Mac, Led Zeppelin, Stevie Nicks či Joni Mitchell.

Přičtěte si k tomu osobnost, která musí být dostatečně zralá na to, aby zvládla odpor konzervativních fanoušků, kteří pod video z comebackové show psali zprávy typu "RIP Linkin Park"a podobně. Taky u ní nehrozí, že najednou otěhotní nebo že bude kvůli dětem rušit koncerty. Na to je Emily, zdá se, až příliš velká punkerka, i když ji maskéři pro první rozhovor proměnili k nepoznání a že se jedná o stejného člověka s nedávno ještě rozcuchaným vrabčím hnízdem, který měl údajně (!) blízko i k drogám a zmítal se v depresích podobně jako Chester, už ani nejde poznat. Už vám to do sebe začíná zapadat, proč je právě Emily Armstrong minimálně papírově v tomto výběrku výbornou kandidátkou?

Ani tak ale ještě nebylo vyhráno. "Pokud uděláme nějaké vystoupení nebo tak něco, možná tam bude pár lidí, kteří budou zpívat," řekl Shinoda a dodal, že nějakou dobu platilo, že ještě nebyli plně oddaní nové sestavě a v tu chvíli nechtěl na Emily klást příliš vysoká očekávání. Ale byla to skutečná myšlenka, jak přiznal: "Možná by na jevišti mohla být celá parta lidí." Basák Dave Farrell byl jedním z prvních lidí, kteří mu řekli: "Nechci to dělat jen napůl. Pokud se chystáme něco udělat, udělejme to pořádně. Když se to lidem nebude líbit, tak co? Dokud se to líbí nám a jsme sebevědomí, buďme i odvážní!"

A tak se i stalo a zanedlouho zpěvačka slavila, že se jí změní život. A to ještě možná nevíte, že o jejím talentu věděli i další lidi v branži. Emily dávno před tímto comebackem vysekl poklonu sám prezident rocku Dave Grohl z Foo Fighters, když už v roce 2013 prohlásil, že Dead Sara by se měli stát příští největší rockovou kapelou na světě. Historie si sice našla trochu jinou cestičku, měl ale vlastně pravdu. O málokom se teď bude mluvit tak moc jako o ústředním hlasu někdejších předskokanů Muse, Chevelle, The Used nebo Bush. Ano, i oni všichni validitě jejich hudby dali před časem své požehnání.

To všechno proto, že Emily je prostě proklatě dobrá zpěvačka. Na prvním společném koncertě jí to sice párkrát ujelo, ale to Shinodovi taky. Jasně, musejí se trochu sehrát, časem se určitě zlepší, byť drobné nedokonalosti zůstanou. Až na pár nejistých momentů jí ale nedělalo problém přecházet z čistého zpěvu do řevu tak, jak to daný song vyžadoval. Když se pokusíte vytěsnit z hlavy barvu Chesterova hlasu podobně, jako to děláte na koncertech Queen s Adamem Lambertem, a zaměříte se jen na faktické provedení písně jako takové, pak teprve Emily alespoň částečně doceníte. Je skvělé po mnoha letech slyšet naživo "Somewhere I Belong", "Crawling" nebo "Numb" zpívané sytým, plným hlasem s takovou intenzitou. Znějí sice jinak, ale zato konečně zase plnohodnotně.

Budoucnost

Dostáváme se do sekce věnované křišťálovým koulím nebo spíše "poučeným přáním", jak by trefněji řekl Deadpool. Netřeba se bát toho, že by na koncertech nebylo na co koukat - chystané turné nabídne zcela určitě propracovanější stage design a vizuální prvky než to, co jsme viděli na prvním novodobém koncertě. Skupina v minulosti ráda využívala dým a abstraktní projekce a dá se předpokládat, že s nimi bude pracovat nadále, naopak nafukovací balóny nebo konfety u ní spíše nečekejte.

Emily na svých vlastních koncertech ráda skáče z bicích, řve texty fanouškům v prvních řadách do obličeje a spíše než skupinou Spice Girls nebo filmem Barbie zprofanované heslo Girl Power na ni sedí označení Riot Grrrl. Patří k ní neučesanost, divokost, syrovost, zdvihnuté prostředníčky i svršky. Navíc se víc než kdykoliv jindy bude chtít ukázat, takže minimálně na prvním turné ze sebe vydá úplně všechno. Ostatně je na to ze své domovské kapely zvyklá.

Ještě mnohem větší očekávání ale vzbuzuje její zapojení do kreativního procesu. V následujících týdnech se skupina patrně několikrát vyjádří v tom duchu, jak moc velkou svobodu jí při tvorbě nových věcí dala, vzhledem k materiálu nashromážděnému za roky nečinnosti ale jejími nápady první společná deska nejspíš oplývat nebude. Vydrží-li však nová sestava spolu i nadále, je na místě čekat velice zajímavý studiový materiál. Emily bude chtít ukázat jak svůj čistý zpěv, tak scream, a proto je vysoce pravděpodobné, že popovější album ve stylu "One More Light" je spíše nepravděpodobné.

Naopak se nyní Linkin Park po mnoha letech dostávají do situace, kdy mohou natočit pravou nu-metalovou či alternativně rockovou nahrávku, jakou dlouho nevydali. Sami se ostatně už nyní jasně vyjádřili, že mají chuť "hrát nahlas." A jak všichni fanoušci Dead Sara vědí, Emily velice dobře ví, jak pracovat s dynamikou písně, intenzitou hlasu, timingem i aranžemi, nemělo by tak hrozit, že by výsledná nahrávka zněla jednolitě a skladby by na ní splývaly. U první společné desky podobné problémy ještě čekám, ovšem ta druhá... ta mě naplňuje obrovským optimismem. A to i přesto, že mi refrén skladby níže z hlavy dosud nevyvál.

Proto zase jednou doporučuju - poslechněte si diskografii Mrtvé Sáry, zejména druhou a třetí studiovku. Budete ohromeni a na společnou budoucnost nových Linkin Park se začnete po oklepání se z překvapení velice těšit. Ne na to, jak spolu budou zpívat na koncertech "One Step Closer". Ale na to, co spolu teprve vytvoří.

Pokud tomu tedy všemu nezatne tipec jen pouhých pár hodin stará kauza, v níž vyšlo najevo, že Cedric Bixler-Zavala z kapely The Mars Volta novou zpěvačku Linkin Park příliš nemusí. To proto, že se oba v minulosti věnovali scientologii (pro Emily to však na rozdíl od Cedrica platí stále), díky čemuž se potkali s dnes už na tři dekády odsouzeným sexuálním násilníkem, hercem Dannym Mastersonem a u soudu stáli proti sobě. Zatímco Emily Armstrong svého kamaráda Mastersona hájila, Cedricova manželka Chrissie Carnell-Bixler, coby jedna ze znásilněných, svědčila proti němu. Kauza působí o to pikantněji, že sám Bennington byl v dětství zneužíván a ještě k tomu scientologové nemají rádi LGBTQ+ komunitu. To už nějaké ty emoce vyvolá. V dalších dnech budeme jistě chytřejší a dozvíme se, jak to celé vlastně přesně bylo.

Přes tento, řekněme, škraloup, o němž toho v době psaní tohoto textu mnoho nevíme, avšak mohl by věci zvrátit, chci závěrem říct, že vnímám spojení Emily, Mika a dalších jako velkou satisfakci. Tak dlouho jsem se snažil tvorbu Dead Sara tlačit lidem kolem sebe a náhle to budou oni, kdo si je sami budou hledat. A třeba i zpětně docení články z dob, kdy o nich ještě svět nevěděl. A co víc - k těm šesti zhlédnutým show původních Linkin Park, které si dodnes nosím v srdci, budu moct jednoho dne přidat šťastnou sedmičku. Bude to pro mě hodně znamenat. A jestli jste dočetli až sem, určitě jste na tom velice podobně.

A Linkin Park? Ti mají jasno - jedna z nejdéle otevřených pracovních pozic na rockové scéně se právě k jejich obrovské úlevě uzavřela. A až oba kapelní nováčci projdou zkušebkou, začnou se dít věci.