Dvanáctá studiová deska, to už se o statusu veteránů nedá ani polemizovat. Říkejte tomu metal nebo nu-metal nebo rock, na škatulkách zas tak nesejde, Korn už jsou legendy a mají po celém světě zástupy oddaných fandů. A rozhodně se o kvintetu rodem z Bakersfieldu nedá říct, že by přešlapoval na místě a nehledal nové cesty. I když "The Serenity Of Suffering" je spíše návratem zpět než hledáním.

Po fázi mírně experimentální, kdy hledali nový zvuk a postupy, kterými by obohatili svůj osvědčený opus moderandi (a v očích části fanoušků si zle zahrávali s dobrým jménem, když zkoušeli třeba dubstep na "The Path Of Totality"), je tu Korn ročník 2016 s návratem k dominantní tvrdosti a přímočarosti. A to při zachování melodických refrénů a drobných nápadů, jež zjemní a ozvláštní všudypřítomné nekompromisní riffy a drásavou bizarnost písní o závislostech, temné minulosti, strachu, nenávisti, smrti a odcizení.

Příklady? Chytlavý refrén drogové litanie "Take Me" nebo "A Different World", kde Jonathanovi sekunduje kámoš ze Slipknot a Stone Sour Corey Taylor. Nebo mnohovrstevnatá "Die Yet Another Night", kde se vystřídá několik melodických linek i zvukových podob Korn, temný nápěv, brutální bridge i skoro popový refrén. Nebo další ukázka speciálního dochucení zvuku, strašidelný zkreslený Davisův vokál po refrénu dalšího hitu "When You're Not There". A drobný příspěvek elektroniky se přece jen taky najde, viz třeba nenápadný, ale funkční scratching v "Next In Line".

Kromě masivního zvuku kapely je nutno zvlášť ocenit perfektní vokální výkony frontmana. Davis je skvělý v klidných pasážích i v brutálním chroptění, ovšem zcela jedinečný v tom, co je jeho poznávacím znamením a co by se dalo popsat jako jakýsi scat šamana domorodého kmene. Při poslechu Jonathanovy hlasové exhibice v "Rotting In Vain" se musí každý věrný fanda Korn tetelit blahem. Už jen ty dudy chybějí.