Znovu vzkříšená formace se rozhodla na první hudební výlety podívat do Prahy nebo například do Brna či Liberce. Pražské koncerty nakonec byly vzhledem k enormní poptávce dva. Termínově původní úterní koncert byl druhý v pořadí a mohlo by se zdát, že všechno to čerstvé, nové a důležité už se mohlo udát při pondělku. To byl ovšem hluboký omyl, řádilo se zase ostošest.

Ještě před oficiálním začátkem dostala prostor mladá pražská kapela Lili Vilit, aby diváky rozehřála svým melodickým rockem. Nebylo ale příliš koho, protože se v sále pohybovalo zhruba jen třicet lidí. Z dost potemnělé scény se nesla celkem poslouchatelná muzika, která lehce připomínala stylem spíš rockové devadesátky, ale kapele nemůžeme upřít mnoho svěžích nápadů, chvílemi punkovější groove a nepřeslechnutelný hlas frontmana Viktora Holomka. Kapela sama přiznala, že den předtím měli o něco početnější publikum, ale ani to jim nebránilo v poměrně energickém výkonu.

V 19:20 se sál začal lehce plnit a po krátké zvukovce nastoupily v kontrastu s předchozí mladou kapelou již ostřílené Kurtizány z 25. Avenue v čele se zpěvákem Simonem a kytaristou Tomášem Varteckým. Hoši začali pěkně zostra a sálem se nesla píseň "Naruby", zazněla i "Strážná věž", "Maso" nebo "Moucha". Simon po svých škubavě pohybových kreacích na pódiu navštívil osobně i první řady pod pódiem a udělal si tam svůj osobní taneční parket. Po několika desítkách minut předal své frontmanovské žezlo Tomášovi Varteckému, aby zazněla "Ubiquity5" nebo závěrečná "Omylem".

Přes zkušené hráčské výkony a zdařilé udržování kontaktu s publikem to byly právě Kurtizány, které měly zvuk ze tří kapel večera asi nejhorší. Volume se už od začátku vytavilo doprava a Palác Akropolis pohltila stará známá zvuková koule, bohužel v českých klubech tak častá, takže slovům bylo stěží rozumět. První skupina měla v tomto ohledu menší výhodu anglických textů, které v českých luzích a hájích naživo zpravidla nikdo nevnímá, takže zvukově to posluchač nemusel tak řešit. U Gaia Mesiah byl zvuk zase o něco lepší vzhledem k tomu, že do toho kapela celou dobu neřeže, ale má i klidnější polohy

Ve foyer se prodávala trička a jiné promo produkty Gaiy, které si ostatně můžete prohlédnout na jejich facebookové stránce, pilo se u baru a lítalo na záchodky, ale těsně po půl deváté už bylo v předsálí dost mrtvo, to když se ve velkém sále rozezněly dudy. Proužek světla odhaloval postavu dudáka, který zahájil poslední, a tak dlouho očekávanou část večera. V sále bylo již narváno a ze začátku mělo, co se týče hlasitosti, publikum převahu. Brzy dalo ale dudám šanci a řev se vrátil, až když na stage postupně přicházeli členové kapely Gaia Mesiah z původního složení - kytaristka Kateřina Pelíšková alias Santa Morella, zpěvačka Marka Rybin, bubenice Miša M. a jediný mužský člen, australský baskytarista Josh Stuart. Spolu s nimi nastoupil na scénu i americký perkusionista Roman Lomtadze, který většině písní večera zajistil exotičtější nádech.

Celkově můžeme říct, že Gaia vsadila tento koncert více na tvorbu z prvního alba "Ocean", které se ostatně v roce 2005 právě v Akropoli křtilo, a písně z tohoto alba převažovaly. O to větší to byla ale jízda a nostalgie. Skladby z druhého alba "Alpha Female" setlist pěkně doplnily.

První vypalovačkou byla "Happy People", kdy Marka přilítla k mikrofonu svým rozcapeným mocenským postojem jak pavouk a tím si fandy okamžitě získala a už je nepustila ze svých sítí. Následovala píseň "Gaia Mesiah", kde už bylo jasné, že při tomto koncertě vás bude mrazit v zádech. Kapela a fanoušci splynuli v jeden velký organismus a sálem se nesly slova písně. V tomto duchu už se pokračovalo celý večer až do konce. Velké aplausy, výskání, zpěv, tanec, nadšení, skandování, podporující gesta a neodmyslitelná dávka energie. Při skladbě "Apocalypse" se už uprostřed davu tvořil kotel a kotelníci se rozšoupli ještě víc, když zazněla titulní píseň ze studiové prvotiny. Lidi zpívali, vřískali, tleskali a nad pódiem to všechno z plachty sledoval rudý měsíc.

Gaia Mesiah tento večer přistoupili citlivě k výběru repertoáru, a tak po parádní řežbě přišlo na řadu i trochu intimity. Tmu prostoupily opět bílé proužky světla, aby odhalily další píseň "White Man". Lidé tleskali do rytmu a na pomoc přispěchalo i ukulele. Píseň "Legulize Marihuana" podpořily světla jamajských barev a až se zdálo, že koncertním sálem to konopné semínko i zavonělo. Nebo to nebylo jen zdání?

Na setlistu byly třeba i písně "Black Bridge", "Journey To Ixtlan" a "Blueberry Day". Přídavkem se stal krom jiného i "San Pedro" a jeho "modrý blues a boží chór". A poslední tóny "Manany" se rozezněly ve 21:58.

Podle dvakrát po sobě vyprodaného sálu a neskutečné podpory během vystoupení je zřejmé, že odkaz téhle bandy rozhodně nevybledl. Podle zájmu o tuto znovuobnovenou formaci bylo celkem jasné, že v Paláci Akropolis bude fajn atmosféra, ale že bude publikum dávat najevo nadšení z návratu až takto intenzivně, to snad nečekala ani samotná kapela. Zpěvačka Marka se s náklonem nad fanoušky v závěru při děkovačce evidentně rozplývala a z tváří celé skupiny mohl leckdo vyčíst nadšení, spokojenost, dojetí a snad i překvapení, že se tohle zase skutečně děje. Ano, je to tak, Gaia je zpět v plné síle.