Zatímco o několik kilometrů dál se Rihanna teprve rozehřívala, v Obecním domě právě vrcholila bouře, kterou tam během necelých dvou hodin způsobila Melody Gardot. Před jejím koncertem asi jen těžko někdo dokázal předpovědět, jak na ni budou lidé reagovat, zda vůbec nějak slušně zaplní sál velikosti Smetanovy síně a jestli je právě ta vhodným prostředím pro její koncert. Přeci jen její písničky v našich rádiích jen tak neuslyšíte, desky se taky neprodávají po tisících, a když někomu ve svém okolí řeknete, že ji posloucháte, bude na vás zřejmě udiveně koukat. Pravda ovšem je, že s její poslední deskou "Currency Of Man" se ono povědomí hodně zlepšilo.

Obavy o nízkou návštěvu vzaly za své velmi brzo, když se lidé začali soukat i na emporu za pódiem. Ty další se pak rozplývaly jedna za druhou během celého koncertu, který Gardot začala poměrně dost progresivní verzí "The Rain", v níž ukazovala, že není jen zpěvačkou ale především nápaditou muzikantkou. Společně s rytmickou sekcí své doprovodné kapely, ji proměnila prakticky k nepoznání, když část klavírního partu hrála klasicky a část vyťukávala přímo ve strunoví. Rozparádila se takovým způsobem, jak to ti, kdo jí znají pouze z desek, ještě nezažili a naznačila, že tenhle koncert rozhodně nuda nebude.

Ačkoli Melody Gardot jede aktuálně turné k poslední desce "Currency Of Man", v Praze vybírala písničky prakticky ze všech alb a zmíněné album mělo jen lehce navrch. Předposlední album "The Absence" připomněla skladbou "Goodbye" a na loňskou nahrávku narazila až třetí "Bad News". Ačkoli se studiová verze dá považovat za dokonalou, bluesovější a daleko expresivnější podoba jí ještě hodně přidala na kvalitě. Aby ony špatné zprávy vyzněly ještě o něco chmurněji, následující "You Don't Know What Love Is" naladila do vysloveně těžkého depresivního jazzu. Těžkou deku, která po téhle písničce zůstala, trochu nadzvedli doprovodní muzikanti, kterým nechala volné pole působnosti. Kontrabasista Sam Minaie svým intermezzem za podpory bubeníka Charlese Staaba II. začal a vše dokonal Irwin Hall Jr., když v předehře "Nobody's Fault But Mine" ukázal, jak se dá hrát na dva saxofony naráz a že to lze i velmi energicky. Na to pak navázala i sama zpěvačka se zbytkem kapely.

Pak ale přišel zlom. S prvními tóny "Morning Sun" se do Smetanovy síně vplížil obrovský klid. Tichý až éterický začátek písničky byl lehounký jako jarní ranní slunce a Melody Gardot se s písničkou spíš mazlila, ovšem postupně ji začala gradovat. Zatímco do této doby to byl spíš těžší, místy skoro alternativní, koncert, najednou mu začala vládnout melodie, zpěvnost a ona sama vytáhla do boje s překvapivými feelingy. I přes to samotné finále písničky dokázala vyšponovat do takové míry, že na konci se její podupávání jehlového podpatku propisovalo až k nástrojovým mikrofonům. S následujícími "Les Etoiles" a "Baby I'm A Fool" přišla akustická část s tím, že druhou jmenovanou hrála pouze ona s kytaristou Mitchellem Longem a se Staabem, který v ruce držel jeden buben. Přesto to stačilo k tomu, aby publikum vybuchlo nadšením a to ještě ani v tu chvíli nevědělo, že se za pár momentů stane také aktivním účastníkem.

Melody Gardot si totiž hned v následující skladbě lidi rozezpívala poměrně jednoduchým popěvkem, aby mu ve vrcholné "Preacherman" rozdělila o něco těžší úlohy. Půlka dostala na starost gospelové základy, druhá půlka pak hlavní nápěv a balkon musel předvést mocné heknutí. Sama zpěvačka pak vzala do ruky onu kouzelnou kytaru, která vydává ten neuvěřitelně hutný drnčivý zvuk, jaký lze vyloudit, a všichni společně se pustili do vyprávění oné lidské tragédie. Výsledek a také loučení samotné zpěvačky zvedl všechny ze židle. Normálně by se pak do nich publikum asi vrátilo, ovšem ve chvíli, kdy jako přídavek kapela spustila "It Gonna Come" v mírné groove úpravě, a sama Gardot všechny vyzvala, ať se nebojí tancovat, většina se sebrala a nahrnula se před pódium. Ze Smetanovy síně se stala v mžiku Lucerna - to jen tak nezažijete. Následné loučení pak bylo poměrně dlouhé a vypadalo to, jakoby samotná zpěvačka tomu ohlasu nemohla uvěřit. Skoro se nabízí srovnání s prvním koncertem Lary Fabian u nás, která zde po dlouhé době našla velmi silnou fanouškovskou základnu.

Koncert Melody Gardot nebyl úplně dokonalý, byl možná místy trochu neurovnaný a zbytečně komplikovaný, zvlášť s ohledem na to, že tu byla poprvé, ale drtivá většina návštěvníků i tak odcházela nadšená. Samotná zpěvačka má totiž neskutečný dar písničky podat a procítit. Ten, kdo se bál, že její intimněji pojímaný zpěv může nudit, byl vyvedený velmi rychle z omylu. Ačkoli není tak moc expresivní jako jiné zpěvačky, dokáže i tak na vás přenést všechnu sílu, pocity a emoce možná ještě lépe a citelněji než její slavnější kolegyně. Například způsob, jakým dokáže pracovat se šepotem a chraptěním, je jedinečný a sexy. Její první pražská zastávka tak byla mimořádným zážitkem a dokonalým vyvrcholením letošního ročníku Prague Proms.