Ještě než se začnu ptát, musím říct, že nevypadáte jako typický klasický pianista, spíš jako rocker...

To je pravda (smích). To mi říkají často.

Je to záměr?

Ne, mám prostě svůj styl oblékání, několik tetování. Vždycky jsem vypadal takhle.

Lang Lang tvrdí, že muzikant je ambasadorem hudby. Jak se cítíte vy?

Ano, my muzikanti jsme ti, kdo předáváme publiku to, co skladatel napsal, jeho myšlenku. Máme ale taky trochu svobody, v jejímž rámci můžeme danou skladbu interpetovat podle toho, jak ji cítíme.

Kolik sebe dáváte do hudby? Je to různé v případě té klasické a crossoveru?

Vkládám do hudby hodně ze sebe, na pódiu se nechám dost unést. Ale klasická hudba a crossover jsou odlišné disciplíny. Crossover je mnohem dynamičtější; dá se říct, že je i vizuálně atraktivnější, takže celý ten dojem působí jinak. Když hraju klasiku, jsem mnohem minimalističtější, víc se na skladbu soustředím, kontroluju tóny. Řekl bych, že klasika je mnohem komplexnější.

Který z těchto žánrů hrajete raději?

Těžko říct, své crossoverové koncerty si opravdu užívám. Když hraju v arénách nebo na stadionech, má to atmosféru asi jako popový koncert. Je to show se světly, na pódiu je celá moje kapela, publikum nadšené vykřikuje a všechen ten entuziazmus mě pohlcuje. Na druhou stranu klasická hudba je se mnou přece jen celý život, je to moje první láska a kdybych si měl mezi těmi dvěma žánry vybrat, zvolil bych si klasiku.

Vždycky mě zajímalo, co přiměje muzikanta, který do určité chvíle hraje Liszta, Šostakoviče nebo Rachmaninova, přibrat k sobě elektrickou kytaru a další nástroje a vydat se směrem ke klasickému crossoveru?

Vždycky jsem byl otevřený experimentům, chtěl jsem lidem představit klasickou hudbu jiným způsobem, modernějším, takovým, který se víc hodí pro jedenadvacáté století, pro náš způsob a styl života. Myslím, že naše doba je mnohem rychlejší, než to bylo před dvěma, třemi sty lety, kdy ty klasické kompozice vznikly. Je potřeba mladé lidi zaujmout, aby chodili na koncerty a poslouchali klasickou hudbu, takže tohle je taky způsob, jak toho docílit.

Daří se to?

Ano, na mých koncertech bývají většinou mladí. Na koncert klasické hudby by přitom nejspíš nikdy nepřišli.

Základ vašeho úspěchu je Asie. Čím si to vysvětlujete?

Ani nevím. Když jsem podepsal smlouvu s EMI, začali jsme se nejdřív orientovat na asijský trh a já tam měl velmi rychle mimořádně velký úspěch. Musel jsem se tam vracet skoro každý měsíc, byl jsem tam pořád. Třeba i osm měsíců v roce jsem trávil v Asii a měl jsem tam spoustu koncertů. Pracovali jsme dost na mediální propagaci mojí hudby.

Jsou tam lidé klasické hudbě v této podobě více nakloněni?

Klasická hudba je evropská tradice, tradice západního světa, všechno jsou to naši skladatelé. Během kulturní revoluce v Číně byla klasická hudba v té podobě, jak ji známe my, dokonce zakázaná. Je to pro ně něco zajímavého. Existuje údaj, že se dnes v Číně učí hrát na klavír čtyřicet milionů lidí. Je to tam neskutečně oblíbený nástroj. Odtud ten velký zájem, ale nemůžu zase říct, že by asijské publikum bylo nějak otevřenější ke crossoveru. Mám kolegy, kteří hrají podobné věci jako já, ale jsou známější v Evropě. Mně se zkrátka podařilo prorazit v Asii, někomu jinému zase jinde.

Jak moc jste populární v Chorvatsku? Jak často se tam vracíte?

Dost často. Chorvatsko mě sleduje od mládí, ještě od dob, kdy jsem hrál jenom klasiku. Žiju tam. Je pravda, že v Záhřebu jsem měl koncert po čtyřech letech, ale hrál jsem také na letních představeních. Chorvatsko je malý trh, takže tam nemůžete hrát příliš často, ale je potřeba zájem lidí povzbuzovat. Protože tam žiju, není to pro mě úplně jednoduché. V Asii jsem si na to velký zájem zvyknul, ale v Chorvatsku mám radši svůj klid.

Kolik měsíců trávíte vlastně doma?

Žiju v Londýně a v Záhřebu. Nejhorší je podzim, to jsme na turné dva, tři měsíce v kuse v Asii a domů se nedostanu. Na jaře hraju po Evropě, což je blízko, takže s tím nemám problém. Loni v létě jsem hodně hrál po Chorvatsku. Minulý rok jsem byl zatím asi nejvytíženější, odehrál jsem strašně moc koncertů.

Na nahrávkách jste spolupracoval s Melem Bushem, producentem britské skupiny Bond, který spolupracoval i s Vanessou Mae. Jak moc vás hudebně směroval a třeba změnil vnímání hudby?

Setkali jsme se před dvanácti lety a pro mě to byla velká čest. Věděl jsem, kdo to je a že je to člověk, který v podstatě vymyslel crossover. Nejvíce se proslavil s Vanessou Mae, ale on je pionýrem tohoto žánru. Opravdu jsem byl poctěn, když přišel a řekl mi, že já jsem ten další, s kým chce spolupracovat. Dnes už je, dá se říct, v důchodu a spolupracuje už jen se mnou. Máme kamarádský vztah spíš než jak to bývá mezi muzikantem a manažerem; naučil mě strašně moc věcí, nejen po hudební stránce, ale i o životě. Nejlepší rady jsem dostával od něj. Je to člověk s obrovskými zkušenostmi a spolupracoval s největšími světovými muzikanty, s velkými britskými rockovými hvězdami. Jsem mu vděčný.

Jakým způsobem si vybíráte skladby pro zpracování?

Dřív to bylo komplexnější. V EMI jsme vybírali já, producent, lidé z EMI, management, ale samozřejmě to vždycky musím schválit, já to přeci hraju. Dnes většinou vybíráme společně s producentem. Vzhledem k tomu, že jsem natočil jedenáct alb, to máte nějakých sto čtyřicet až sto padesát skladeb, je už těžké v tom klasickém repertoáru hledat, co hrát, protože spoustu věcí už jsem natočil.

Jak často a jak dlouho cvičíte?

To záleží na projektu nebo koncertu, na který se zrovna připravuju, ale bývá to tři až sedm hodin denně.

Hrál jste i při olympijských hrách v Pekingu. Co to bylo konkrétně za akci?

Byla to jedna akce pořádaná v rámci olympijských her. Natáčeli jsme kvůli tomu čtyři videoklipy, které pak vysílala čínská státní televize jako upoutávku na hry.

Jaký to byl zážitek?

V rámci téhle akce jsem zažil jeden z největších koncertů, jaký jsem kdy odehrál. Bylo to na přehradě Tři soutěsky, kde stálo obrovské pódium s ohromnými obrazovkami a lasery. Něco takového jsem v životě neviděl, vypadalo to famózně. Myslím, že třista šedesát lidí to celé stavělo šest měsíců, bylo to obrovské a bylo mi ctí, že jsem mohl být součástí takového projektu.

Jaké skladby jste tam hrál?

Hrál jsem nějaké svoje písně, také jednu čínskou; o to mě poprosili. Ty klipy se točily na čtyřech lokalitách, které jsou nějak svázané s čínskou historií. Jedno z těch míst byla hora, kam podle mě ten klavír museli dovést vrtulníkem. Nevím, jak jinak by to dokázali, i my jsme tam přiletěli. Dalším místem byla hráz na Žluté řece, kam mě posadili s klavírem a kolem létali vrtulníkem a točili. To bylo úžasné.

Patří k sobě klasická hudba a pódiová show a naopak je u crossoveru nezbytná?

Je to nápad, je to způsob, kterým jsem se rozhodl svoji hudbu prezentovat. Je dynamická, má groove a rytmus jako popová hudba, takže se to k sobě velmi dobře hodí. Ale dřív jsem takhle hrával i klasiku, vozil jsem s sebou lasery, měl jsem jeden 3D, který visel přímo nad publikem a dělal různé efekty.

S jakým orchestrem, nebo i interpretem byste si rád zahrál na jednom pódiu?

Asi s Berlínskou filharmonií, to je nejlepší orchestr na světě.

Využíváte poměrně často i současné chorvatské skladatele...

Moje první album byla taková antologie moderní chorvatské klasické muziky. Všechny skladby byly z pera soudobých autorů, včetně našeho bývalého prezidenta Iva Josipoviće. Teď v crossoveru hraju skladby Tončiho Huljiče, ten se zaměřuje na populární hudbu.

Jsou vašemu srdci bližší než světoví klasici?

Takového Chopina nebo Rachmaninova nemůžete srovnávat s chorvatskými skladateli. Hraju je spíš z patriotismu.(smích)

Vyrůstal jste za války, ovlivnilo to nějak vaši hudbu?

Myslím, že válka neovlivnila ani tak mojí hudbu, jako mě samotného. Moje kariéra začínala, když jsem byl ještě středoškolský student. Když všechny ty hrůzy pominuly, byl jsem pevně rozhodnutý, že se stanu tím, čím chci. Co vás nezabije, to vás posílí, válka ze mě udělala silnějšího člověka.

Jaký skladatel, případně jaký klavírní koncert je vlastně váš nejoblíbenější?

Nejradši mám Prokofjevovy klavírní koncerty, jen se nemůžu rozhodnout, jestli tím nejoblíbenějším je jeho třetí klavírní koncert nebo první část druhého.

Co si zahrajete, když si potřebujete zvednout náladu?

Když hraju sám pro sebe, je to jen klasika, nikdy crossover. Klasická hudba je přece jen taková hlubší. Hraju si, když jsem smutný nebo naštvaný. Když jsem veselý, dělám jiné věci. Když mám melancholickou náladu, tak většinou volím Chopina nebo Rachmaninova, když mám vztek, tak obvykle Liszta.

A jakou hudbu rád posloucháte ve volných chvílích?

Různou, hlavně před tím, než jdeme do studia. Ale poslouchám ji jinak, je mi jedno, jakou má ten interpret image, spíš analyzuju produkci, zvuky, rytmus a tak. Ale jinak poslouchám elektronickou hudbu.

Něco jako Jean Michele Jarre?

Ne, ne ne, Jeff Mills, techno a tak.

Hodně hrajete filmové melodie. Jaké filmy máte rád vy?

Můj žánr je komedie, hrozně rád se směju, mám rád sitkomy a stand-up comedy. Ale čím jsem starší, tím je pro mě těžší najít inteligentní a nápaditou komedii. Obvykle jsou to hlouposti, takže se někdy radši podívám na film, který jsem už stokrát viděl, ale vím, že se u něj zasměju. Potom mám taky rád thrillery a dokumenty.

Z Chorvatska se v poslední době výrazně prosazuje další projekt 2Cellos. Je to jen náhoda, nebo mají Chorvaté propracovanější výchovu dětí ve vztahu k vážné hudbě?

Je to naprostá náhoda. Pocházím ze země, kde žijí čtyři miliony lidí, hrál jsem klasiku, nějakým štěstím si mě vzali velcí manažeři; dvěma klukům, kteří hrají na cello, se povede něco podobného a vezme si je pod křídla Elton John - je to neuvěřitelné. Jsme z malé země a udělali jsme obrovskou kariéru v podstatě stejným způsobem. Nevím, co na to říct. Když se podíváte i na sportovce, kolik dobrých, známých sportovců máme. Neskutečné - basketbalisti, tenisti, fotbalisti, lyžaři - země o čtyřech milionech lidí. Možná je to tou válkou, možná je v tom nějaká potřeba ukázat se, získat uznání pro naši zemi, nebo nějaká revolta, nevím.

Znáte se mimochodem?

Ne (smích) , neuvěřitelné, a to jsme spolu dokonce jednou hráli. Oni hodně cestují, já jsem taky pořád na cestách. Stane se - v Koreji máme stejného promotéra, tak tam byli, ale jednoduše se nějak nemůžeme dohnat.

Nepřemýšlel jste o spolupráci s nimi?

Nepřemýšlím o tom, ale když to přijde, tak to přijde. Jsem spíš sólista, kromě toho, když hraju s kapelou nebo orchestrem. Ale co já vím, jsem instrumentalista, v mé hudbě nejsou vokály, takže každá spolupráce to někam posouvá.

Jaký program chystáte na dubnový koncert v České republice?

Bude to můj druhý koncert v ČR a loni tu byla fantastická atmosféra, takže jsem rád, že můžu přijet znovu. Připravil jsem výběr nejoblíbenějších věcí ze všech svých alb a především z poslední desky "Croatian Rhapsody", což je svým způsobem remixový výběr mých nejlepších skladeb. Zatímco loni to bylo žánrově tak půl na půl, letos budu hrát víc crossoveru, ale asi patnáctiminutový blok klasické hudby tam bude.

Ve svém repertoáru máte i úryvek z Dvořákovy “Z nového světa”. Zazní na jednom z českých koncertů?

Samozřejmě, že budu hrát Dvořáka.

Hrajete víc český skladatelů?

Moc ne. Od Antonína Dvořáka jsem hrál ještě "Slovanské tance" a pak pár skladeb od Leoše Janáčka.

Jak se vlastně připravuje koncertní klavír pro vás? Co za tím vše je?

Mám tři značky klavíru, které na svých vystoupeních vyžaduju. Musí být samozřejmě novější, nic starého. O ladění a další věci se postará ladič a já pak potřebuju půl hodiny až hodinu, abych se s tím nástrojem seznámil. Takže třeba oproti cellistům, kteří mají svůj nástroj a mají tu výhodu, že ho dobře znají, se mi pianisti, bohužel, musíme pokaždé seznámit s novým instrumentem. A umí mezi nimi být obrovské rozdíly.